Pošta v antickém Římě byla překvapivě rychlá. Jakou měla podobu?

Římskou obdobu pošty založil císař Augustus pod názvem Cursus publicus (veřejná cesta). Jednalo se o státní dopravní a komunikační systém, který se inspiroval starověkým perským modelem. Ten spoléhal na štafetu jezdců, kteří si zásilku po určitých vzdálenostech předávali, dokud nedorazila do cíle. V Hérodotových spisech je tento systém líčen jako pozoruhodně efektivní a klíčový pro správné fungování říše.

Koncept převzali Římané od Peršanů. Model doručování byl však upraven, a to tak, že celou trasu absolvoval jediný jezdec. Napříč celou říší byly vytyčeny přesné trasy, na kterých byla v pravidelných vzdálenostech vystavěna odpočinková místa. Ta zaručovala přísun potravy, vybavení a čerstvých zvířat (koní, mezků a volů). Jeden a ten samý kurýr pak s přestávkami na těchto stanicích absolvoval celou cestu.

Pošta sloužila výhradně vládě a armádě k doručování zpráv, vojenského vybavení či daní a fungovala také jako císařská zpravodajská služba. Kurýři se rekrutovali převážně z řad vojenských průzkumníků zvaných speculatores. Běžní občané a vojáci nemohli službu jen tak využívat, a spoléhali se na otroky či známé, kteří zrovna cestovali stejným směrem jako případná zásilka.

I přesto však existovala jedna výjimka. Lidé se speciálním a vzácným diplomem, který musel vystavit sám císař, směli na omezenou dobu systém použít. Tyto diplomy však často zneužívali úředníci usilující o bezplatnou rodinnou dopravu, objevovaly se padělky a případné spory o platnost licencí musely řešit soudy.

Zásobování stanic museli zajišťovat místní obyvatelé z vlastních zdrojů, přičemž samotného kurýra vybavoval na cestu odesílatel. Na provoz a údržbu pak dohlíželi jednotliví místní guvernéři a pověření inspektoři.

Římská kurýrní služba umožňovala díky střídání až čtyřiceti koní na každé stanici urazit za den až desetinásobek běžné vzdálenosti. Podle moderních výpočtů byly jednotlivé ubytovací stanice od sebe vzdálené pravděpodobně 37 kilometrů. Mezi ubytovacími stanicemi se nacházela ještě místa se zvířaty, kde jezdci měnili vyčerpané koně za „čerstvé“. Jedna etapa tak mohla mít okolo 12 km. Jezdec byl schopen za den zdolat pět až osm takových etap, což znamenalo vzdálenost okolo šedesáti až sta kilometrů. V nouzových situacích při převozu závažné zprávy mohl posel ujet až sto šedesát kilometrů.

Z historických záznamů je patrná například trasa z Byzance do Alexandrie (3 177 km), kterou jezdec urazil za více než 63 dní, přičemž musel absolvovat i mnohem pomalejší plavbu po moři. Dále je známá cesta dlouhá 2 165 km z Limyry do Pisy, jež byla zdolána za 36 dní. Průměrná rychlost doručování pošty se na dlouhých trasách podle těchto údajů pohybovala okolo 50 kilometrů denně.

O způsobu doručování korespondence běžných lidí a řadových vojáků si můžeme udělat obrázek díky papyrům nalezeným v Egyptě. Zachovalo se totiž několik fragmentů dopisů, které římští rekruti odesílali domů svým blízkým.

Prvním z nich je psaní od námořníka Apollinaria, který jej adresuje své matce Taesis. Píše jí pravděpodobně z Říma do Karanisu, což bylo starověké zemědělské město ve středním Egyptě. Takto zní jeho text:

„Apollinarius Taesis, své matce a paní, mnoho pozdravů!

Především se modlím za tvé zdraví. Já sám se mám dobře a prosím za tebe bohy tohoto místa. Chci, abys věděla, matko, že jsem do Říma dorazil v dobrém zdraví 20. dne měsíce pachonu a byl jsem přidělen do Misena, ačkoli jsem se ještě nedozvěděl jméno své setniny; v době psaní tohoto dopisu jsem totiž v Misenu ještě nebyl.

Prosím tě tedy, matko, dávej na sebe pozor a nedělej si o mě starosti, neboť jsem se dostal na krásné místo. Napiš mi prosím dopis o tom, jak se daří tobě, mým bratrům a všem tvým blízkým. A kdykoli najdu posla, napíšu ti; nikdy nebudu s psaním otálet. Mnoho pozdravů mým bratrům, Apollinariovi a jeho dětem a Karalovi a jeho dětem.

Zdravím Ptolemaia, Ptolemaidu a její děti a Hérakla a jeho děti. Zdravím všechny, kdo tě milují, každého jménem. Modlím se za tvé zdraví.

Adresa: Doručit do Karanis pro Taesis, od jejího syna Apollinaria z Misena.“

Druhým zachovaným papyrem je dopis od Apiona, který píše svému otci Epimachovi. Dopis je adresován do Filadelfie, což bylo rovněž město v Egyptě, a mělo být doručeno prostřednictvím vojenského tábora kohorty Apamenů. Dopis zní takto:

„Apion Epimachovi, svému otci a pánovi, velmi mnoho pozdravů.

Především se modlím za tvé zdraví a za to, aby ses měl vždy dobře a dařilo se ti, společně s mou sestrou, její dcerou a mým bratrem. Děkuji Pánu Serapidovi, že mě okamžitě zachránil, když jsem byl na moři v nebezpečí. Po příjezdu do Misena jsem dostal od Caesara tři zlaťáky na cestovní výdaje. A daří se mi dobře.

Nyní tě žádám, můj pane a otče, napiš mi dopis, v němž mi za prvé povíš o svém zdraví, za druhé o zdraví mého bratra a sestry, a za třetí mi tak dovolíš poklonit se tvému rukopisu, protože jsi mě dobře vychoval a doufám, že díky tomu dosáhnu rychlého povýšení, budou-li bozi chtít.

Vyřiď mnoho pozdravů Kapitonovi, mému bratrovi a sestře, Serenille a mým přátelům. Poslal jsem ti po Euktémonovi svůj portrét. Jmenuji se Antonius Maximus, má setnina je Athenonica. Modlím se za tvé zdraví.

Zdraví tě Serenus, syn Agathodaimonův a Turbo, syn Galloniův.

Adresa: Do Filadelfie, Epimachovi od jeho syna Apiona.

Další adresa: Doručte do tábora první kohorty Apamenů Julianovi, zástupci tajemníka, tento dopis od Apiona, aby byl předán jeho otci Epimachovi.“

Z uvedených papyrů je zřejmé, že obyčejní lidé a řadoví vojáci se museli spoléhat sami na sebe. V prvním dopise Apollinarius výslovně uvádí: „Kdykoli najdu posla, napíšu ti; nikdy nebudu s psaním otálet.“ Z toho vyplývá, že při doručování soukromé pošty byli vojáci plně odkázáni na své přátele, spolubojovníky nebo náhodné cestující.

Zjednodušeně řečeno, moderní výpočty hovoří o tom, že Římané před dvěma tisíci lety dokázali doručit dopis adresovaný tisíce kilometrů daleko za „pouhé“ desítky dní, a to za použití zvířat a jednoduchých lodí, jejichž rychlost je přímo ovlivněna počasím. Neodpustím si proto rýpavou poznámku: neměla by i moderní pošta oprášit tento starověký systém štafety?

Zdroje:

Select Papyri, Volume I: Non-Literary Papyri, Private Affairs (1932), dokumenty č. 111 a 112

Belke, Klaus (2017-04-14). „Transport and Communication“. The Archaeology of Byzantine Anatolia. doi:10.1093/acprof:oso/9780190610463.003.0003.

Wells, Benjamin W. (1923). „Trade and Travel in the Roman Empire“. The Classical Journal. ISSN 0009-8353. JSTOR 3288849

Ramsey, A.M. (1925). „The speed of the Roman Imperial Post“. Journal of Roman Studies. doi:10.2307/295601. JSTOR 295601. S2CID 159587084