Vidění rytíře Tundala: Středověký text o cestě peklem, ze kterého dodnes mrazí

V dnešním článku se podíváme na jeden středověký klenot, který se stal jedním ze vzorů pro sepsání pozdější Dantovy Božské komedie. Předlohu pro náš článek bude tvořit středověký traktát, který v roce 1149 sepsal irský mnich Marcus z Řezna. Traktát zaznamenává vidění jistého rytíře Tundala, který podle textu prožil klinickou smrt nebo hluboké kóma a s tímto stavem spojený „zážitek blízké smrti“. Při tomto stavu měla jeho duše opustit tělo a Tundal prožil vizi o posmrtném soudu a životě.

Traktát tak není klasickým teologickým spisem, jedná se spíše o eschatologickou vizi. Povídání je to však místy až mrazivé a věrně zaznamenává, jakým způsobem lidé ve středověku smýšleli o peklu, věčném zatracení, a naopak o ráji.

I přesto, že se jedná o dílo z poloviny dvanáctého století, je text psán velmi poutavě a některé pasáže je velmi těžké interpretovat tak, aby neztratily svůj efekt. Proto bude mé vyprávění prokládáno úryvky z originálního středověkého traktátu.

Rytíř Tundalus pocházel z města Cashel na jihu Irska. Byl to mladý urozený muž nesmírně veselé a žertovné povahy a krásné tváře. Měl kvalitní vychování a vzdělání, také chodil slušně a draze oblékán, jeho mysl byla velkorysá. Zároveň byl udatný a dobrý válečník. I přes tyto ctnosti však až přespříliš lpěl na svém vzhledu a na své postavě, kvůli čemuž zanedbával péči o svou duši, a tím zanedbával i Boha. Více než Kristovi chudí a potřební jej zajímali potulní herci a muzikanti. Do ranních hodin posedával v knajpách a rád se bavil. Za pití, potulné herce, muzikanty a ženy utrácel veškeré peníze.

Jak dosvědčují mnozí svědci z města Cork, kteří s ním v ten den byli, Tundalovo tělo jednoho dne zkolabovalo. Po tři dny ležel mrtvý na zemi. Objevily se u něj veškeré příznaky, které si lidé se smrtí spojovali. Vlasy mu zbělaly, čelo ztvrdlo, oči padaly v sloup, rty zbledly a ruce i nohy ztuhly.

Město a rodina byly zarmouceny smrtí kvalitního a dobrého rytíře. Avšak blízcí na levé straně jeho hrudi stále cítili slabý náznak tepla. Toto teplé místo bylo velké asi jako dlaň. Třetího dne, co byl Tundal „prohlášen za mrtvého“, začal slabě dýchat a postupně nabýval vědomí.

Místní, přítomní tomuto zázraku, okamžitě nechali přinést „tělo a krev Kristovu“. Tundal se pomalu probudil a napil se vína. Poté, co dopil, byl v jeho očích vidět strach a vděčnost a pravil:

„Ó Bože, tvé milosrdenství je větší než má nepravost, ačkoliv ta má je příliš velká. Jak mnohá a zlá soužení jsi mi ukázal, ale obrátil ses, oživil jsi mě a z propastí země jsi mě znovu vyvedl.“ (WAGNER, 1882)

Když dokončil své poděkování Bohu, všechny peníze rozdal chudým. Pak sám přikázal, aby byl poznamenán znamením svatého kříže, a slíbil, že změní svůj dosavadní život. Následně všem přítomným vylíčil, co během tří dnů zažil.

Poté, co jeho duše opustila tělo, byla vyděšená. Bála se a nevěděla, co se děje. Neustále se chtěla do těla vrátit, avšak to nebylo možné. Protože nešlo vstoupit do těla zpět, rozhodla se duše jít dál. Strach jí však svazoval nohy. Byla si vědoma svých hříchů a bála se. Propukla v pláč a velký nářek. Vtom spatřila přicházet mnoho nečistých a strašlivých duchů. To množství bylo enormní a zaplnilo by celé Tundalovo sídlo včetně jeho zahrad a pozemků. Nebohou Tundalovu duši obestoupili, plačící se jí začali smát a snažili se ji srazit ještě víc do zármutku. Pravili jí:

„Zazpívejme této ubožačce povinnou píseň smrti, neboť je to dcera smrti a pokrm neuhasitelného ohně, přítelkyně temnoty a nepřítelkyně světla. A všichni se k ní obrátili, skřípali na ni zuby a svými vlastními drápy si v přílišné zuřivosti drásali nejodpornější tváře a říkali: Hle, ubožačko, lid, který sis vyvolila, s nímž v plamenech sestoupíš do hlubin Acherontu. Živitelko pohoršení, milovnice svárů, proč nejsi pyšná? Proč necizoložíš? Proč nesmilníš? Kde je tvá marnivost a marná radost? Kde je tvůj bezuzdný smích? Kde je tvá síla, kterou ses tolika lidem posmívala? Proč nyní nemrkáš očima, jak jsi byla zvyklá? Nepodupáváš nohou, nemluvíš prstem, nestrojíš zlo zkaženým srdcem?“ (WAGNER, 1882)

Duše, vyděšená, plačící a bezradná, očekávala smrt a čekala, než se jí démoni, kteří jí vyšli naproti, zmocní. Ubohá duše však netušila, že laskavý a milosrdný Hospodin seslal svého anděla duši vstříc.

Zoufalá duše si v záplavě démonů a zlých duchů všimla nebývalého svitu. Když anděl přicházel, uviděla světlo jasné jako hvězdy. Když anděl přistoupil k duši blíž, pravil:

„Zdrávas, Tundale, jak se máš?“ (WAGNER, 1882)

Tundalova duše spatřila překrásné stvoření. Anděl měl krásnou mladickou tvář, mnohem krásnější než jakýkoliv syn člověka. Jeho klidný hlas a znalost jejího jména duši uklidnily a ta zoufale odpověděla:

„Běda, pane otče, obklíčily mě bolesti pekla, zachvátila mě osidla smrti.“ (WAGNER, 1882)

Na to mu anděl odpověděl:

„Teprve nyní mě nazýváš panem a otcem, mě, kterého jsi měl vždy a všude u sebe, a nikdy jsi mě takovým jménem nepovažoval za hodna.“ (WAGNER, 1882)

Tundalova duše reagovala zmateně a řekla, že anděla přece nikdy předtím neviděla ani neslyšela jeho krásný hlas. Na to anděl odvětil slovy:

„Já jsem tě vždy doprovázel od tvého narození, kamkoli jsi šel, ale ty jsi nikdy nechtěl mých rad uposlechnout.“ (WAGNER, 1882)

Následně anděl ukázal prstem na nejhoršího z nečistých duchů, kteří je obklopovali, a řekl Tundalovi, že raději než hlas anděla poslouchal rady a činil podle vědomí tohoto ducha. Ale i přes to všechno duši uklidnil a pravil:

„Protože Bůh vždy dává přednost milosrdenství před soudem, ani tobě nebude chybět jeho nezasloužené milosrdenství. Buď tedy klidný a radostný, neboť vytrpíš jen málo z mnoha věcí, které bys vytrpěl, kdyby ti nepřišlo na pomoc milosrdenství našeho Vykupitele. Následuj mě tedy, a cokoli ti ukážu, drž v paměti, neboť se musíš znovu vrátit do svého těla.“ (WAGNER, 1882)

Nečistí duchové začali křičet a naříkat a plivali na „Boží nespravedlnost“. Vnímali to tak, že jim anděl hotovou a připravenou duši zcizil. Anděl vyzval Tundala, aby jej následoval, pečlivě pozoroval a pamatoval si muka, která okusí.

Vydali se na cestu. Zanedlouho je začala obklopovat temnota a jediné světlo tvořila záře anděla. Došli k hrozivému údolí, které bylo zatemněno neprostupnou mlhou smrti. Údolí bylo temné a naplněné žhavým uhlím. Jeho okraje byly tvořeny železnými zdmi, které byly rozpáleny doběla. V údolí se nacházel most z hladkého železa, který byl rovněž rozpálen.

„Na onen plát totiž sestupovalo množství nejbídnějších duší a tam se pálily, dokud se po vzoru škvarků smažených na pánvi zcela nerozpustily. A co je horší, cedily se skrz zmíněný plát tak, jako se obvykle cedí vosk přes plátno, a v hořících uhlících ohně se znovu obnovovaly k dalšímu mučení.“ (WAGNER, 1882)

Vyděšený Tundal se začal anděla vyptávat, co ony smažící se duše za svých životů provedly. Anděl odpověděl, že je to místo pro vrahy, otcovrahy a bratrovrahy. Poté pokračovali dál.

Zanedlouho došli k obrovské hoře. Vedla na ni pouze jediná úzká cesta. V přední části hory šlehal na cestě silný oheň, zadní část hory byla pokryta sněhem a ledem a bičována krupobitím a větrem.

Tyto podmínky nebyly jedinou nástrahou hory. Vnitřek soutěsky byl protkán démony, kteří v rukou svírali vidle a trojzubce rozpálené doruda. Každá duše, která tudy chtěla projít, byla okamžitě poté, co si při pokusu o průchod touto soutěskou vytrpěla dostatek, nabodnuta na vidle a démonem mučitelem odnesena na další muka. Duše, které prošly stezkou ohně, byly nabodnuty na vidle démona a vhozeny na začátek stezky ledu. Takto se jejich muka opakovala donekonečna.

Duše v šoku pravila andělovi:

„Běda mi ubohé, kdo mě,“ pravila, „vysvobodí z této cesty smrti?“ (WAGNER, 1882)

Anděl jí odpověděl:

„Neboj se, od této cesty budeš sice osvobozena, ale po ní vytrpíš jinou.“ (WAGNER, 1882)

Po dlouhé a obtížné cestě dorazili k temnému místu a nedaleko spatřili netvora. Netvor byl neuvěřitelné velikosti. Svou velikostí se rovnal pekelným horám. Oči měl ohnivé a jeho tlama byla tak obrovská, že by pojala tisíce mužů. Z jeho otevřené tlamy vykukovali dva další netvoři.

„Netvoři s obrácenými hlavami, tělesně velmi pokřivení. Jeden z nich měl totiž hlavu nahoře u horních zubů onoho zvířete a nohy dole u spodních, druhý pak naopak měl hlavu dole a nohy mu směřovaly nahoru k horním zubům. Stáli tak v jeho tlamě jako sloupy, které tuto tlamu rozdělovaly do podoby tří bran.“ (WAGNER, 1882)

Z obrovské tlamy šlehal neuhasitelný plamen, který se štěpil na tři proudy. Tyto proudy tvořily jednotlivé brány, kam byly hříšné duše nuceny vstupovat. Z tlamy vycházel nesnesitelný zápach a byl slyšet zoufalý nářek zatracenců.

Do tlamy netvora zatracené duše bičem a ranami tlačila armáda nečistých démonů.

Tundalova duše se proto zeptala anděla:

„Běda, běda, můj pane, není ti skryto, co zde vidím, tak proč se k nim přibližuješ?“

Anděl odpověděl:

„Naši cestu nemůžeme jinak dokončit, než že k těmto mukám přistoupíme blíže. Neboť těmto mukám se nedokáže vyhnout nikdo jiný než vyvolení. Tato bestie se totiž nazývá Acheron a požírá všechny lakomce.“ (WAGNER, 1882)

Poté, co společně s andělem přistoupili k bestii, anděl odešel a nechal duši samotnou. Jakmile duše ztratila andělovu ochranu, seběhli se k ní démoni a začali ji bít biči a holemi. Ihned duši chytili a silou, jako by ji chtěli roztrhnout, ji vláčeli do břicha nestvůry.

V břiše bestie duše vytrpěla nesmírná muka. Byla pokousána a okusila divokou zuřivost psů, medvědů, lvů, hadů i dalších oblud. Byla vystavena pekelnému plameni, mrazu, zápachu a ranám od démonů.

„A když ubožačka poznala svou vinu a zděsila se, že bude pro své zásluhy trpět věčný trest, aniž by věděla, jakým způsobem se odtud dostala, pocítila, že je venku z bestie. A hle, když již dlouho ležela zcela zesláblá, otevřela oči a uviděla vedle sebe toho, jenž ji předtím předcházel – ducha světla. Tehdy ona s radostí, ač stále velmi ztrápená, řekla andělovi: „Ó, má jediná naděje, ó nezasloužená útěcho, jež mi byla Pánem dopřána, ó světlo mých očí a oporo v mé bídě a neštěstí, proč jsi mě ubohou chtěl opustit?“ (WAGNER, 1882)

Pokračovali dále.

Duše byla vyčerpaná mučivou cestou, kterou dokončila v útrobách bestie. Nebyla schopna udělat krok a následovat anděla. Vtom se jí anděl Páně dotkl a dodal jí sílu. Společně pak došli k obrovskému jezeru. Jezero produkovalo vlny tak vysoké, že nešlo dohlédnout na konec.

„Byl v něm rovněž nesmírný zástup strašlivých bestií, které se s rykem nedožadovaly ničeho jiného, než aby mohly pohltit duše. Napříč jeho šířkou vedl velmi úzký a dlouhý most, jehož délka se táhla asi na dvě míle; taková byla totiž šířka onoho jezera. Šířka samotného mostu však představovala sotva míru jediné dlaně.“ (WAGNER, 1882)

Most byl navíc pobit ostrými hřeby. Pokaždé, když duše přecházela po slabém mostu, se k ní sbíhali bestie a démoni, kteří ji trhali na kusy a jedli. Bestie k tomu šlehaly z tlam pekelný oheň, a tím se voda v jezeře ohřála natolik, že oběti, které do něj spadly, rovnou vařila.

Tundal v dáli viděl procházet po úzkém mostku zatracenou duši. Její záda byla zatěžkána váhou a duše s pláčem chodila sem a tam. Na chodidlech nebylo místo, které by nebylo probodnuto hřebem. Vyděšená Tundalova duše se zeptala anděla:

„Běda, pane, ráda bych věděla, kdyby ti to bylo po vůli, proč je tato duše nucena přecházet pod takovým břemenem a kterým duším konkrétně je určen tento trest.“ (WAGNER, 1882)

Na to jí anděl v odpověď řekl:

„Tento trest je zvlášť určen tobě a tobě podobným, kteří se dopouštějí krádeže, ať už by se jednalo o velkou, či nepatrnou. Ale netrpí stejným způsobem ti, kteří se proviňují v nejmenších věcech, a ti, kteří hřeší ve velkých – ledaže by i to nepatrné představovalo svatokrádež.“ (WAGNER, 1882)

Anděl následně duši vyzval, aby neztráceli čas a přešli přes most. Ke všemu anděl duši uložil, že nejenže most přejde, ale navíc přes něj převede nezkrotnou krávu. Tundalova duše se snažila anděli Páně odporovat, avšak ten ji rychle umlčel výčtem hříchů: Tundal totiž zaživa ukradl krávu svému kmotrovi.

Tundal, který v podstatě neměl na výběr, nakonec mostek přešel. Přitom jej celý zaplavil krví ze svých chodidel. Na konci mostku však v pláči a bolesti opět spatřil svého anděla.

Anděl vlídnými slovy pravil:

„Vítej,“ řekl, „o krávu se už nestarej, protože už jí nic nedlužíš.“ (WAGNER, 1882)

Anděl spatřil rozbodané nohy duše. Proto se jí dotkl, a tím ji uzdravil, neboť věděl, že toho musí ještě mnoho obejít.

Museli projít vyprahlou a zdecimovanou pustinou, aby dorazili k obrovskému domu. Dům byl vysoký jako nejvyšší hora, kterou Tundal kdy spatřil. Jeho střecha byla oblá a připomínala pec, ve které se běžně peče chléb. Ze dveří domu šlehaly plameny, jež spalovaly duše, které stály až tisíc kroků před ním.

„A když přistoupili blíž, spatřili katy se sekerami a noži a tesáky, s dvousečnými sekerami, dláty a nebozezy, i s nanejvýš ostrými srpy, s rýči a motykami a s dalšími nástroji, kterými mohli duše stahovat z kůže, stínat, rozpolcovat nebo mrzačit, jak stojí před branami uprostřed plamenů a pod svýma rukama mají zástup duší, jež podstupují to vše, co jsme předem vyjmenovali.“ (WAGNER, 1882)

Anděl duši sice pekelných ohňů šlehajících z budovy ušetřil, avšak na těchto mukách trval. Vyzval proto Tundalovu duši, aby vstoupila mezi katy, a zmizel.

„Démoni však, když viděli, že jim byla duše vydána, obklopili ji a s velkými nadávkami ji za pomoci výše zmíněných nástrojů rozsekali na kusy, a takto rozsekanou ji vydali ohni. Co mám říkat o těch věcech, které se děly uvnitř v tomto Phristinově domě? Neboť tam vládl nářek a smutek, bolest a sténání a skřípění zubů; zvenčí pomalý oheň, avšak uvnitř se skrýval nezměrný požár, neustále tam byla přítomna neukojitelná žádostivost po jídle, a přesto nemohla být přílišná nenasytnost ukojena.“ (WAGNER, 1882)

Ani přirození Tundala nebylo uvnitř domu ušetřeno. Zde bylo zkaženo hnilobou, až z něj vylézali červi. Po absolvování utrpení zůstala Tundalova duše sedět v temnotě, dokud ji opět nerozkryl anděl Páně.

Poté, co prošli ještě další dvě „oddělení“ trestů, a to pro smilstva, jež páchají osoby pod hábitem a řádem náboženství, a tresty pro opakované hříšníky, se anděl rozhodl duši odhalit peklo a jeho nejhlubší část.

Začali tedy sestupovat do pekla. Jak klesali níž a níž, zachvacovala je temnota a chlad mnohem větší než ty, které dosud okusili. Zároveň byl cítit nesnesitelný zápach. Sestup působil na duši tak, jako by kolaboval celý svět. Jako by přestaly platit běžné zákonitosti a chůze byla únavná. Duše začala pociťovat velký strach a začala se vyptávat anděla. Ten však zmizel.

„Když tedy ubožačka viděla, že je mnohem hlouběji než všichni hříšníci, které viděla dříve, a že je opuštěna od svého světla i útěchy, co jiného mohla dělat, než si zcela zoufat nad Božím milosrdenstvím? Neboť jak praví Šalamoun, v podsvětí, kam chvátala, není ani moudrost, ani poznání, a proto si nevěděla rady, když postrádala Boží pomoc. Zatímco se tam chvíli zdržela, jsouc sama v takovýchto nebezpečích, uslyšela křik a kvílení podivného množství, a k tomu tak strašlivé hřmění, že to ani naše nepatrnost nedokáže pojmout, a ani její jazyk, jak přiznávala, by to nedokázal vypovědět.“ (WAGNER, 1882)

Duše se začala rozhlížet a zjistila, že dorazila do nejhlubších částí pekla. Spatřila čtyřhrannou jámu, ze které stoupal plamenný sloup a dým. Uvnitř jámy se nacházelo mnoho duší a démonů. Démoni a duše létali v proudu ohně vzhůru a padali zase zpět na dno jámy.

Jakmile démoni z díry spatřili Tundalovu duši, rychle ji obestoupili a jeden z nich pravil:

„Ó ubohá duše, hodná trestů a mučení, odkud jsi sem přišla? Neznalá trestů jsi ještě žádné tresty nezažila; teprve nyní uvidíš muka hodná tvých skutků, ze kterých nebudeš moci odejít, ani v nich nebudeš schopna zemřít, nýbrž budeš stále žít a hořet v mučení. Žádnou útěchu, žádné útočiště nebudeš moci vidět ani nalézt, žádné světlo, žádnou pomoc, v žádné milosrdenství už nebudeš schopna doufat. Přiblížila ses totiž k branám smrti a bez prodlení budeš předvedena do nejhlubších pekel. Ten, kdo tě sem přivedl, ten tě oklamal; ať tě vysvobodí z našich rukou, může-li, neboť už ho nikdy neuvidíš. Zoufej si, ubožačko, trp, plač, křič a kvílej, neboť budeš lkát s lkajícími, plakat s plačícími a navěky hořet s hořícími. Není nikoho, kdo by tě z našich rukou chtěl nebo mohl vysvobodit.“ (WAGNER, 1882)

Démoni se mezi sebou začali domlouvat. Chtěli duši předhodit Luciferovi, mávali u toho svými vidlemi a zbraněmi a vydávali nesnesitelné zvuky. Jejich strašný vzhled vháněl do duše strach. Byli černí jako uhlí, oči jim plály plamenem. Zuby měli bílé a disponovali ocasy jako nejjedovatější štír. Na zádech měli křídla jako netopýři či supi a z nich trčely železné pařáty.

Začali duši zpívat písně smrti a vtom se objevil duch světla – anděl Páně.

„Rozehnal duchy temnot, utěšoval ji obvyklými slovy: „Raduj se a vesel se, dcero světla, neboť dosáhneš milosrdenství a ne odsouzení. Tresty sice uvidíš, ale už je trpět nebudeš.“ (WAGNER, 1882)

Anděl utěšil Tundalovu duši a vydal se s ní na cestu se slovy:

„Pojď tedy,“ řekl, „a ukážu ti nejhoršího protivníka lidského rodu.“ (WAGNER, 1882)

Společně přišli k bráně pekla. Zde byli uvrhováni hříšníci, které nemůže vysvobodit žádné světlo. Pouze bez něj vedli oslabenou existenci, neschopni cokoliv vidět či slyšet. Zde uviděli samotného knížete pekla. Svou velikostí převyšoval všechny bytosti pekla, které doposud Tundal viděl.

„Zmíněná bestie byla totiž nanejvýš černá jako havran a od nohou až k hlavě měla podobu lidského těla s tou výjimkou, že měla velmi mnoho rukou a ocas. Tato strašlivá zrůda má také neméně než tisíc rukou a každá ruka má na délku zhruba sto loktů, na tloušťku deset. Na každé ruce je navíc nasazeno po dvaceti prstech, kteréžto prsty měří na délku sto dlaní a na tloušťku deset; pařáty má delší než kopí vojáků, a to železné, a na nohou má toliktéž pařátů. Zobák má navíc nesmírně dlouhý a tlustý, i ocas velmi drsný a dlouhý, připravený k ubližování duším nanejvýš ostrými žihadly.“ (WAGNER, 1882)

Kníže leží na železném roštu. Pod ním obrovské množství démonů rozdmýchává pekelný oheň a uhlí. Kníže je obklopen neuvěřitelným množstvím duší od počátku věků. Pekelník se obrací z jednoho boku na druhý, přičemž je svázán silnými bronzovými řetězy. Svýma rukama nabírá do dlaní duše, které vší silou mačká a drtí. Rozervané a zmrzačené duše pak rozhazuje a rozfoukává do ostatních částí pekla. Následně s dalším nádechem odhozené části duší opět přitáhne k sobě a sežere je.

„A kohokoli by její ruce minuly, toho bije ocasem, a tak tato ubohá bestie, ač bije (jiné), je neustále sama bita, a ač působí duším muka, je sama mučena v mukách.“ (WAGNER, 1882)

Když to Tundal spatřil, začal se okamžitě vyptávat anděla Páně:

„Prosím, můj pane, jaké jméno má ta zrůda?“

Anděl odpověděl:

„Ta bestie, kterou vidíš, se jmenuje Lucifer, a on byl na počátku božích stvoření a přebýval v rozkoších ráje. Kdyby byl uvolněn (ze svých okovů), uvrhl by do zmatku nebe i zemi i vše až po pekla. Toto množství jsou zčásti andělé temnot a satanovi služebníci, zčásti pak Adamovi synové, kteří si nezaslouží milosrdenství.“ (WAGNER, 1882)

Následně anděl duši vyzval, aby jej následovala ještě dál. Tentokrát však nikoliv do pekla, ale do nebe.

Ačkoliv se jedná o velmi specifické téma, můžeme díky němu nahlédnout do způsobu, jakým někteří středověcí lidé přemýšleli o posmrtném životě. Přestože Vidění Tundalovo nebylo nijak kanonizováno, tento traktát se velmi hodil pro tehdy nově vznikající koncept očistce, který formulovala středověká scholastika. Pokud budeme číst pozorně, můžeme v Tundalově vidění spatřit nápadné podobnosti s tím, jak posmrtný život líčil Platón ve svém dialogu Faidón. Konkrétně lze nalézt hned několik shod, a to zejména ve jménu příšery „Acheron“. Velká podobnost se rovněž objevuje v popisu okolí jezer a také v poslední části o nejhlubším pekle, kde „šlehá oheň a dým jako sloup do výšky a vynáší zatracené duše nahoru a dolů.“ Tento koncept je velmi srovnatelný s popisem Tartaru – nejhlubšího podsvětí, jak jej líčí Platón.

Je tedy pravděpodobné, že středověká scholastika mohla tyto prvky od Platóna převzít a aplikovat je do křesťanství a konceptu očistce.

Jedná se o velmi zajímavý středověký traktát, který je nutné číst s určitým odstupem a nadsázkou. Text by měl sloužit jako ilustrace toho, jak naši předkové viděli svět a vypořádávali se se smrtí. Každý, kdo by jej četl a vykládal si ho doslovně jako fakt, ho automaticky označí za stupidní báchorku, aniž by spatřil a ocenil kulturní kontext a myšlenku, která se za textem skrývá.

Traktát nekončí v pekle. Tundalova duše následuje anděla do ráje. Dejte mi prosím vědět, zda by vás pokračování zajímalo.

Děkuji, že čtete. Vážím si veškeré podpory.

Zdroje:

WAGNER Albrecht. VISIO TNUGDALI. Erlangen, Verlag Von Andreas Deichert, 1882.