Perchta z Rožmberka: Bílou paní z ní udělal omyl, ne smrt

O jejím manželském utrpení víme z pětadvaceti dopisů, které se dochovaly. Duchem se ale nestala tak, jak si to lidé často představují. Za spojení jejího jména s legendou o Bílé paní může omyl jednoho barokního historika. A je docela možné, že si Perchtu spletl s úplně jinou mladou ženou.

Perchta se narodila kolem roku 1429 nebo 1430 na zámku v Českém Krumlově. Jejím rodným jménem mohlo být jméno Berta, Perchta je staročeská podoba tohoto jména. Otcem Perchty byl Oldřich II. z Rožmberka, jeden z nejmocnějších mužů tehdejších Čech, matkou Kateřina z Vartenberka.

Matka jí zemřela, když byla Perchta teprve čtyřleté dítě. Dívku poté vychovávala její teta, jmenovkyně Perchta z Kravař. Otec mezitím vedl mocenské spory s Jiřím z Poděbrad a postupně se dostával do vážných finančních potíží, takových, které později rozhodly o celém Perchtině dalším životě.

V roce 1449, ve věku kolem dvaceti let, byla Perchta provdána za Jana (v pramenech uváděného i jako Jan V. nebo Hanuše) z Lichtenštejna, pána na Mikulově. Nebyla to ale Perchtina volba. Sňatek byl dohodnut, aby pomohl Oldřichovi dostat se z dluhů. Ten se zavázal vyplatit dceři věno ve výši 1000 kop grošů, obrovskou sumu, na kterou ve skutečnosti neměl. A tak se splátky věna pravidelně zpožďovaly. A Lichtenštejn si to vybíjel na své novomanželce.

Na Mikulově žila Perchta s manželovou matkou a sestrami, které se k ní podle dochovaných svědectví chovaly jako ke služce. Bydlela v malé, studené komnatě, často hladověla, jedla prý jen kaše a nekynuté placky. Směla občas navštívit rodný Krumlov, ale vždycky se musela vracet zpátky do Mikulova. Manželé tehdy nesměli žít odděleně, i kdyby si to přál kdokoliv z rodiny.

Bylo to tak zjevné příkoří, že se do věci nakonec vložil i tehdejší český král Jiří z Poděbrad. Nepomohlo to. Vysvobozením se pro ni nakonec stala až manželova smrt. Ta ale přišla až o dlouhých a krutých dvacet čtyři let později.

O tom, jak moc Perchta trpěla, dnes víme z jejích vlastních slov. Sama patrně psát neuměla, dopisy diktovala písaři, ale dochovalo se jich přes dvacet pět, adresovaných hlavně otci a bratrům. Prosila v nich o jakoukoliv pomoc:

„Vysvoboď mě od těchto zlých lidí a budeš mít zásluhu, jako bys duši z očistce vysvobodil…“

Otcova odpověď byla stručná a povrchní:

„Milá dcero, měj se dobře a odlož všechny tesknosti od sebe a budiž veselá a dobré mysli!“

Pomoc nikdy nepřišla, jen občas nějaké peníze nebo teplá deka. Tahle korespondence je z historického hlediska mimořádná. Patří k nejstarším dochovaným literárním textům spjatým se ženou v českých zemích a v roce 1985 vyšla knižně pod názvem Listy Bílé paní rožmberské.

Jan z Lichtenštejna zemřel v roce 1473. Podle pověsti Perchtu na smrtelné posteli prosil o odpuštění. Ona odmítla a on ji proto proklel. I když jde jen o pověst a s prokletím to mohlo být jakkoli, smrt manžela byla pro Perchtu vysvobozením. Mohla se vrátit domů. Radostí si ale moc neužila. Odešla do Vídně, kde 2. května 1476 zemřela. Bylo jí kolem čtyřiceti sedmi let. Přežila obě své děti, o jejichž dalších osudech se toho moc neví.

Pověsti o tiché, bíle oděné, přízračné paní na jihočeských hradech a zámcích kolovaly už dlouho před Perchtiným narozením. Se jménem Perchty z Rožmberka je spojil až o dvě staletí později jezuitský historik Bohuslav Balbín, který v 17. století působil v Jindřichově Hradci jako učitel a správce archivu. Při studiu rožmberských a hradeckých písemností narazil na Perchtiny dopisy. A starou, tehdy živou strašidelnou historku s jejím jménem propojil.

Legendy žijí stále, ale Balbínovo spojení Bílé paní s Perchtou je přinejmenším sporné. Na zámku v Jindřichově Hradci, kde přízrak Bílé paní straší nejčastěji, žila Perchta jen minimálně, pokud vůbec. Podle jiných historických rozborů je pravděpodobnější, že tamní legenda patří úplně jiné ženě: Markétě z Hardeggu, manželce Jindřicha II. z Hradce, která žila zhruba o sto let dřív než Perchta. Právě ona po manželově smrti roku 1363 vstoupila do kláštera a zavedla zvyk rozdávat na Zelený čtvrtek chudým kaši. Šlo o obřad, který se na zámku udržoval až do 18. století a který se dodnes připisuje „Bílé paní“.

Dokonce ani slavný portrét, který má na hradě Rožmberk údajně zobrazovat Perchtu, ji podle historických porovnání zobrazovat nemusí a může se jednat o jinou šlechtičnu.

Žena, kterou si mnoho lidí dodnes spojuje s duchem Bílé paní, s sebou nese silný příběh a možná proto bylo tak jednoduché propojit ji s legendou, která se vypráví dodnes.

Ať už je spojen s Perchtou nebo ne, příběh se rychle zabydlel v lidové tradici. Alois Jirásek jej ve Starých pověstech českých (1894) popsal takto:

„Některým rodům se zjevovala bílá paní… Kdykoliv se ukázala, mohli se v těch místech nadíti nějaké události, veselé nebo smutné.“

Podle pověsti nosila Bílá paní u pasu klíče a rukavičky, jejichž barva prozrazovala, co přichází: bílé znamenaly radostnou událost, černé smrt nebo neštěstí. Zjevovala se prý před svatbami, narozeními i úmrtími na hradech a zámcích Rožmberk, Český Krumlov, Třeboň, Bechyně, Telč i Jindřichův Hradec.

Jedna z nejznámějších novodobých historek o Bílé paní se váže k roku 1944. Podle ní se Bílá paní zjevila dívkám z nacistické organizace Bund Deutscher Mädel, které chtěly na jednom z rožmberských sídel vyvěsit vlajku s hákovým křížem. Bílá paní jim v tomto činu měla zabránit. Gestapo prý celou věc vyšetřovalo a nic nezjistilo.

Tenhle příběh pro mě osobně není tolik zajímavý legendou ducha Bílé paní. Je fascinující tím, že Perchtiny myšlenky se dochovaly v dopisech. Kdyby je nepsala, anebo si je nenechávala psát, byla by jen jednou z tisíců šlechtičen s podobným osudem, o kterých dnech nevíme vůbec nic, nebo velice málo.

Místo toho se Perchta stala symbolem, možná i na úkor jiné, dnes zapomenuté ženy. V jejím příběhu je tak díky Balbínovi kus hořké ironie: za života se jí nedostalo nikdy pomoci od jejích blízkých, ale její legenda v podobě Bílé paní bude žít navždy.

A co vlastně víme o Perchtě a o Markétě? Podívejte se sami a napište mi do komentářů, která z nich je tou legendární bílou paní!

Perchta:

-

Markéta: