Pražský škrtič: jeho rukou zemřely tři dívky. Dodnes nevíme, kdo to byl

1. ledna 1990 vyhlásil nově zvolený prezident Václav Havel rozsáhlou amnestii. Chtěl tak upozornit na brutální činy komunistického režimu, který věznil nevinné a napravit tak justiční křivdy. Věznice byly přeplněné a tak v kontextu doby a nové svobody viděl tento krok jako správný a oprávněný.

Na svobodu se dostalo necelých 13 000 vězňů. Abychom si to lépe představili, tento počet znamenal, že se z věznic na svobodu dostaly zhruba dvě třetiny odsouzených. Z většiny se amnestie týkala trestanců s tresty do dvou let, prvotrestaných, starších lidí a cizinců. Vězňům, kteří ve výkonu trestu zůstávali, byly tresty značně zkráceny.

Amnestie však měla také své výjimky. Netýkala se vrahů, nebezpečných recidivistů, anebo pachatelů, kteří provedli zvláště násilnické trestné činy.

Nejznámějším případem amnestovaného odsouzeného, který okamžitě po svém propuštění začal páchat nové zlo, je případ Jaroslava Oplíštila. Pokud byste chtěli, aby tento případ nezapadl a abych ho také zpracovala, dejte mi vědět dole do komentářů.

Od amnestie uplynulo už 36 let a dodnes je to velmi kontroverzní téma, u kterého se můžete potkat s různými názorovými proudy – od schvalování bez výjimek, až po to, že krok byl extrémně riskantní a vedl k velkému nárůstu kriminality. Pozdější studie ale prokázaly, že amnestie na navýšení kriminality neměla takový vliv, jak by se mohlo zdát.

Prezident amnestii vyhlásil ve svém novoročním projevu, kde doslova řekl: „V naší zemi je mnoho vězňů, kteří se sice vážně provinili a jsou za to potrestáni, kteří však museli projít – navzdory dobré vůli některých vyšetřovatelů, soudců a především advokátů – pokleslou justicí, jež zkracovala jejich práva.“

Policie byla zvyklá fungovat starými metodami. Neměla dostatečné nástroje, databáze, byla přetížená. A tak toho mnozí zneužili a někteří z nich dokonce díky tomu svému trestu unikli.

Náš příběh se odehrál na Praze 4. Jižním městě. Jedním z míst, kde je obrovská koncentrace lidí. Jsou zde ubytovny, koleje, největší sídliště v zemi. A právě tady – na úzkých pěšinkách mezi křovinami, v noci, pár kroků od zastávek MHD - začal útočit někdo, koho policie později označila za sériového vraha.

Poslední den před vánočními prázdninami roku 1990 se devatenáctiletá studentka z Brtnice u Jihlavy, Markéta Čápová, vydala s přáteli do kavárny a poté do baru Adria. Chtěla v poklidu oslavit konec zimního semestru se svými spolužáky, vrátit se na kolej Otava a na další dny vyrazit domů, kde by strávila Vánoční svátky se svojí rodinou. Po druhé hodině ráno odešla z baru se svým spolužákem Petrem. Pěšky šli na zastávku Muzeum a čekali na autobus noční linky 505. Ta už dnes nejezdí, je nahrazena jinými nočními linkami, ale tehdy svezla Markétu a Petra k zastávkám I.P. Pavlova a Na Jelenách. Petr ještě Markétě nabídl, že si o zastávku zajede a doprovodí ji ke kolejím. Markéta ale odmítla.

Vystoupila na zastávce Na Jelenách a vydala se úzkou pěšinou křovinatým terénem směrem k vysokoškolským kolejím. Byla to nejen její zkratka. Pokud by nešla tudy, musela by si zajít několik set metrů a cesta by se jí prodloužila o dlouhé minuty. Cestička je vyšlapaná, dodnes tudy chodí spousty lidí, hlavně studentů. Ten večer se ale Markétě její trasa stala osudnou. Řidič nočního autobusu byl poslední, kdo ji viděl živou.

22. prosince, tedy dva dny od onoho osudného rána, nahlásil otec Markéty její zmizení na policii. Nepodařilo se mi dohledat, zda a jak pátrání po Markétě probíhalo, ale nalezena byla až náhodným chodcem o pět dní později, tedy 27. Prosince 1990. Muž našel tělo mladé ženy v křovinách u silnice. Ležela na břiše, s roztaženýma nohama přikrytá bundou. Oblečená byla do bílého svetru. Na krku měla uvázaný bílý pletený šál - vražednou zbraň. Šálem byla vrahem uškrcena. Policejní lékař stanovil dobu smrti na dvacátého prosince, kolem půl čtvrté ráno. Markétino tělo leželo v křoví celý týden. Praha slavila Vánoce. Nikdo nic netušil. Markétina rodina byla celé svátky vyděšená a doufala, že se jejich dcera vrátí domů živá a zdravá. To se ale nikdy nestalo. Poblíž těla mladé ženy byl rozházený obsah její tašky, propiska, zápisník, kapesník, hřebínek. Markétě chyběly zlaté prsteny, které prokazatelně měla v době své smrti na rukou.

O Markétě toho víme nejvíc. Do médií po čase promluvila i její blízká přítelkyně.

Policie v roce 1990 řešila sérii napadení a znásilnění žen právě z noční linky 505 v oblasti zastávek Opatov a Na Jelenách. Šlo o celkem pět znásilnění anebo pokusů o ně. Všechny se staly mezi půl třetí a pátou ráno. Tuto sérii se ale povedlo policistům vyřešit a také prokázat, že stejný pachatel se činu na Markétě nedopustil. Na tomto faktu je děsivé, že ve stejnou dobu, na stejném místě, operovali dva různí predátoři.

Vrah mlčel dlouhých sedm měsíců. Znovu zaútočil 13.srpna 1991 na šestnáctiletou studentku gymnázia Šárku Hynčicovou. Šárka žila v Pravé ulici v Podolí a uprostřed srpna byla na oslavě narozenin ve vinárně U Fausta na Karlově náměstí. Během večera se Šárka seznámila s mladým mužem, se kterým z vinárny také odešla. Pešky spolu šli podél Vltavy na tramvajovou zastávku Výtoň. Kolem čtvrt na jednu v noci Šárka nastoupila do noční tramvaje linky 54, směr Modřany. Mladík, který ji doprovázel, zůstal na zastávce.

Dívka vystoupila ve stanici Kublov a vydala se přes Pravou ulici, kolem dětského hřiště. Byla jen pár kroků od svého domova. Téhož dne odpoledne bylo nalezeno její tělo v nízkém křoví poblíž podolské vodárny. Ležela na zádech, horní část těla zůstala oblečená do bílého trika a sportovní bundy, spodní část těla měla zcela obnaženou. Byla uškrcena pravděpodobně velkým pánským kapesníkem, který si pachatel přinesl s sebou.

Šárka byla zavražděna pouhých 10 kilometrů od místa, kde zemřela Markéta. K místu nálezu byl povolán také policista s policejním psem. Nebyly ale nalezeny žádné stopy, které by policii dovedly k pachateli tohoto hrůzného činu. Otázkou také zůstává, proč pachatel tak dlouho čekal? Sledoval svoji oběť? Plánoval svůj čin? Přinesl si vlastní škrtidlo, takže to tak rozhodně působí.

Policie také našla a vyslechla mladíka, který Šárku doprovodil na tramvajovou zastávku. Díky němu se podařilo sestavit přesnou časovou osu Šárčina posledního večera.

Poslední známou obětí tohoto ohavného sériového vraha se stala Pavlína Horčičková. K činu došlo pátého listopadu 1991, tedy tři měsíce po vraždě Šárky. Šestého listopadu, krátce před osmou ráno, přijala linka 158 oznámení o nálezu těla mladé ženy poblíž ulice U Družstva práce. Pavlíně bylo 26 let. Víme o ní pouze to, že bydlela na hotelové ubytovně na Zeleném pruhu a podle některých zdrojů měla inženýrský titul.

Dívka byla nalezena na zádech, svlečená, ruce měla podél trupu, nohy roztažené. Na krku měla šátek, kterým ji pachatel uškrtil.

O Pavlíně toho mnoho nevíme. Lze dohledat, že byla členkou křesťanské skupiny Živá voda. Jednalo se o skupinu, spíše sektu, která nabírala své členy tak, že stávající členové se potkávali s náhodnými cizinci a nabádali je ke vstupu do skupiny a přesvědčovali je o své víře. Pavlína měla tuto úlohu také a tak se denně potkávala s desítkami cizích lidí.

Vyšetřovatelům se z tohoto důvodu nepovedlo do detailu zmapovat její poslední hodiny. Věděli, že se pohybovala mezi ubytovnou, kde žila a okolím Smíchovského nádraží, kde si v té době opatřila nový podnájem a tak převážela drobnosti městskou hromadnou dopravou do svého nového domova. Kolem desáté večer, pátého listopadu, někde mezi Smíchovem a Zeleným pruhem, potkala svého vraha. Čin se stal pouhých 9 kilometrů od místa první vraždy.

I když toho není mnoho, je to kompletní shrnutí informací, které se mi povedlo dohledat a částečně ověřit. Zdroje budete mít uvedeny na konci článku, abyste si je mohli projít, pokud by vás případ zajímal více do hloubky, nebo jinak zpracovaný.

Teď se pojďme společně podívat na to, jak vypadalo vyšetřování a co o něm víme. Případu se ujal muž, který byl velmi zkušeným vyšetřovatelem. Věnoval se případu spartakiádního vraha, orlickým vrahům a vedl vyšetřování po ztracené Aničce. Šlo o vrchního komisaře pražské kriminálky Josefa Lottese. Kriminalisté pracovali velmi pečlivě a provedli něco, co bylo tehdy v našich končinách absolutní novinkou – vytvoření a analýzu DNA profilu. Z míst činů odebrali biologické vzorky – sliny a sperma. DNA analýza poté potvrdila, že činy spáchal tentýž pachatel.

Byl to ve své podstatě průlom, ale zároveň slepá ulička. V roce 1991 jsme neměli databázi, profil vraha tedy existoval, ale nebylo ho s čím porovnat. Jako byste měli klíč, ale chyběl by zámek, do kterého ho dát. Kriminalisté ovšem nechtěli jen tak sedět se založenýma rukama a čekat, jestli nějaké náhodné zatčení nepřinese očekávaný průlom. Odeslali profil pachatele přes Interpol do všech okolních zemí. Proběhly analýzy podobných případů v zahraničí. Bylo vyslechnuto přes dva tisíce svědků a prověřeno přes dvě stě podezřelých. Bez výsledku. Vrah se nenašel.

Josef Lottes podrobně popsal způsob provedení vražd. Pachatel dívky udeřil do tváře, znásilnil je a pak je uškrtil. Od každé z obětí si odnesl něco na památku - trofej, kterou pravděpodobně schovával u sebe jako fetiš. Předmět pachatelům pomáhá vracet se do okamžiků vraždy, vzpomínat na jejich činy. Obvykle si takové vzpomínání užívají a je to pro ně uspokojující. Znalci takové chování nazývají rituálním. Záměrně nebylo nikdy zveřejněno, co pachatel vzal. Pro policii je tato informace klíčem k identifikaci skutečného vraha.

Podle znalců se jednalo o muže. Fyzicky musel být schopný přemoci mladé ženy. Znal velmi dobře oblast Prahy 4, nebo se v ní opakovaně pohyboval. Útočil na samotné ženy, v noci. Mohl s sebou nosit škrtidlo. Byl schopen čekat, či vyčkávat - tomu napovídají delší prodlevy mezi činy. Pravděpodobně se jednalo o člověka s duševní poruchou. Nasvědčoval tomu způsob provedení vražd.

Pachatel po třetí vraždě zmizel. Už nikdy nebyl spojen s dalším hrůzným činem. Při procházení případu jsem si sepsala tři teorie, které by podle mě mohly těmto činům odpovídat:

Co si myslíte vy, žije pachatel? Žije stále někde mezi námi jako svobodný člověk? Která z variant se vám zdá nejvíce pravděpodobná, nebo máte nějakou vlastní?

Nakonec bych tu ráda zmínila něco, co mě osobně nedá spát a považuju za klíčové se o to s vámi podělit. Myslím, že by se o tomto tématu mělo mluvit mnohem více a častěji. A to je fakt, že trestný čin vraždy se v naší zemi promlčuje.

Pachatel spáchal své činy v roce 1990 a 1991. V té době byla promlčecí lhůta 20 let. Uplynula tedy v letech 2010 a 2011. Mohlo by se stát cokoli a pachatel by za své činy nenesl už dnes odpovědnost. Mohl by se sám přiznat, mohli by ho dopadnout, mohl by o svých činech napsat knihu. Je podle zákona nedotknutelný. Představte si, že takový člověk, pokud žije, žije už 15 let s vědomím, že je svobodný a jeho činy nikdy nebudou potrestány.

Nejděsivější ale na tomto celém je, že promlčecí lhůty platí dodnes. Od revoluce nedošlo k tomu, že bychom promlčecí lhůtu úplně zrušili, pouze se její délka prodlužuje. Kdybychom se podívali do světa, zjistili bychom, že jsme v tomto spíše výjimkou. Rakousko, Velká Británie, USA, Norsko… mohla bych pokračovat. Nikde tam se vražda nemůže promlčet. U nás je to stále ještě 30 let. A nutno říct, že tento limit byl nastaven až v roce 2025 a platí od letošního ledna! Česko se tak zařadilo po bok Itálie či Švýcarska, kde jsou lhůty podobné. V současné době je podán návrh na úplné zrušení promlčecí lhůty pro vraždu.

Doba postupuje, DNA profil čeká v databázi. Dnes by pražskému škrtiči bylo nejspíš 55 až 75 let. Možná chodí dál po Praze, možná je mrtvý, možná žije za oceánem. Možná, že dnes už i policie ví, kdo to byl. Ale nemůže s tím nic udělat.

Markétě bylo 19, Šárce 16, Pavlíně 26. Tři mladé ženy, tři životy, tři obyčejné večery, které skončily tragédií. Jeden vrah, který nikdy nebyl dopaden. Česká justice totiž odpouští. Automaticky, bez výjimek, bez podmínek.