Článek
Záběr, který divák vidí na obrazovce sotva pár vteřin, kaskadéři natáčí dlouhé hodiny. V únoru v ledové vodě. Přesto se najdou ženy, pro které se toto povolání stalo celoživotní vášní.
A právě o nich pojednává dokument Kaskadérky režisérky Táni Krejzové.
Hana Dvorská dělá kaskadérku od roku 1978. V té době nebyly žádné chrániče, a tak si je musela sama šít.
„Za bolševika jsem z hydrantu ukradla smotanou hasičskou hadici a ušila si z ní sedák,“ vzpomíná.
Během jednoho natáčení dostala do ruky skutečnou kosu a nechala se porazit autem. Legendární historka ale mohla skončil tragédií. Dnes by do stejného záběru byla použitá gumová nebo papírová rekvizita.
Zuzana Drdácká toužila po kariéře kaskadérky už odmala. Vystřihovala si články z časopisů, ve zlatých stránkách hledala kontakt do barrandovských studií a na svůj první trénink přijela do Prahy stopem.
Archiv Zuzany Drdácké
Záhy se z jejích idolů stali kolegové a dnes patří k našim nejobsazovanějším kaskadérkám.
„Trénovala jsem s chlapy, protože jsem se podvědomě srovnávala s těmi nejlepšími,“ popisuje. K nejobvyklejším zraněním prý patří sedřeniny, protože často dubluje nalehko oděné herečky.
To Magdalena Šittová ke kaskadérství přešla z tancování a okamžitě ji pohltila rozmanitost povolání.
„Nevýhoda žen kaskadérek je, že jsme drobné, máme vylezlé kosti a všechno trochu víc bolí,“ popisuje a předvádí své chráničové království.
Magdalena Šittová
Přestože v oboru zatím nepůsobí tak dlouho, má zase sebou řadu vysněných rolí. Jednou by si ale ráda natočila marvelovku.
