Unesená nevěsta, koketní svědkyně a zhrzená barmanka. Skryté city jdou ven

V roce 2014 se režisér Jan Hřebejk rozhodl pro převedení původně divadelní hry Petra Kolečka z pražského A Studia Rubín na velké plátno. U podobných pokusů o adaptaci komorní scény zůstává jen tenká hranice mezi dobře zvládnutou upravenou inscenací fungující i pro filmové diváky a nafouknutou bublinou o ničem.

„Stejně je to debilní zvyk, unášení nevěsty,“ prohlašuje novomanželka Klára (Zuzana Stavná) směrem ke svým společnicím: svědkyni ženicha Ivetě (Hana Vagnerová) a barmance Vladaně (Jana Stryková). Ten den se totiž kromě významného hokejového zápasu koná i svatba Kláry a Štěpána (Ondřej Sokol). A právě na něj čeká dvojice nevěsty a svědkyně v zapadlé hokejové hospodě, než je ženich objeví.

Jak čas utíká a pomyslná záchrana stále nikde, zvyšuje se množství alkoholu v krvi všech dam. Vladana totiž míchá speciální drink nazvaný Zakázané uvolnění. Ten má spíše opačný efekt. Společně s houstnoucí atmosférou za okny přituhuje i v opuštěném lokále. Z baru se rázem stává zpovědnice, v níž probublávají a vřou emoce, tajemství a staré křivdy.

Zpočátku staví komedie primárně na odlišnosti jednotlivých hrdinek a jejich vzájemné interakce. Chemie mezi ráznou Vladanou, rigidní Klárou a rozvernou Ivetou funguje, a kromě přihrávání si další rundy drinků si mezi sebou nahrávají i v dialozích.

Znalost postav a replik z divadla (kde ve stejnojmenné hře ztvárňovaly stejné role) se na herečkách pozitivně podepsaly. Jen Zuzana Stavná občas sklouzává k místy otravnému přehrávání.

Dějové zvraty a zápletka asi nikoho nepřekvapí a drží se časté přímočaré struktury. Mnohem důležitější se stávají reakce postav na nové podněty, které leccos prozradí o vztazích mezi muži a ženami. Nejednou nastane až absurdní situace, která ve filmu nemusí natolik fungovat jako na divadle, čímž vznikají hluchá místa a humor nevyzní tak úderně.

K pocitu sledování hybridu mezi činohrou a filmem přispívají i prostřihy na mužské osazenstvo a jejich pátrací akci nebo flashbackové záběry ze svatebního veselí. Ty se v původní hře neobjevují a ve snímku mají primárně funkci prodloužení stopáže. Naopak komentování událostí ve stylu mockumentary posloužilo i zásluhou střihu jako příjemné zpestření.

Lepší vypointování závěru by snímku slušelo víc než vyprávění odněkud nikam bez zjevného dopadu věcí, které se v baru i mimo něj udály.

Spojení pánů Hřebejka a Kolečka přineslo nenápadnou komedii, která schytala až nezaslouženě velkou kritiku. Přitom v komparaci s dalšími současnými „komediemi“ opravdu pobaví a se 77minutovou stopáží rychle uteče.

Zakázané uvolnění není dnem české kinematografie ani zlatým hřebem Hřebejkovy tvorby. Poslouží však jako odlehčení po náročném dni nebo jako zpestření na letní večer.

Autorem recenze je filmový kritik Lukáš Vaněček