Článek
Spotřební daň je selektivní daň, kterou státy uvalují na jednotlivé produkty či skupiny produktů, typicky s cílem omezit jejich spotřebu. V České republice jsou jí například zatíženy mnohé pohonné hmoty, líh, pivo, tabákové výrobky a některé další produkty. V rámci nápojů, které obsahují alkohol, existuje výjimka na tzv. tichá vína, která spotřební dani nepodléhají. Jde o taková vína, která nešumí a neobsahují bublinky oxidu uhličitého (ať už přirozeného nebo dodaného). Z laického pohledu by se dalo hovořit o běžných vínech. Právě jejich potenciální zatížení spotřební daní je v poslední době diskutovaným tématem. A jak se k možnému zavedení spotřební daně na tichá vína staví členové Students for Liberty?
FILIP BLAHA
Argumenty z obou stran politického spektra se nám snaží vnuknout myšlenku, že v případě vína se snad jedná o jakýsi magický nápoj. Tak magický a neobyčejný, že je nejenže jediným druhem alkoholu, který nenese zdravotní rizika, ale také se na něj nevztahuje zdanění.
Jistě, spotřeba těch či oněch potravin a nápojů by měla být plně v gesci občanů, kteří mají právo na svobodu volby. Musíme však zvážit klíčové předpoklady, které by debatu mohly zúžit pouze na onu svobodnou volbu občanů.
Prvním předpokladem je, že tato svoboda volby nebude nikterak zasahovat do života ostatních občanů. Slovy ekonoma, nebude produkovat negativní externality. V současném rámci financování zdravotní péče však platí, že náklady způsobené neuváženou konzumací alkoholu budou hrazeny všemi daňovými poplatníky. Bez rozdílu stylu života. Česká republika zároveň dlouhodobě patří mezi země s nejvyšší konzumací alkoholu na obyvatele. Problém způsobených nákladů tak jistě není zanedbatelný. Dle mnoha expertních doporučení je zároveň cenotvorba jedním z nejefektivnějších způsobů, jak omezit spotřebu návykových látek.
Mezi ty totiž víno nepochybně patří, navzdory mnohým argumentům moravských vinařů a vládních lidovců. A právě tiché víno je jedinou legální návykovou látkou s prokázanými zdravotními riziky, na které se nevztahuje klasické spotřební zdanění. Docházíme tak k bizarní situaci, kdy vláda nepřímo adoruje spotřebu vína a zvýhodňuje jej před jinými druhy alkoholu. Nedá se přitom říct, že by bylo víno jakkoliv méně škodlivé.
Zdanění tichého vína je jistě zásah do svobody volby spotřebitele. Nicméně zachování statusu quo naopak penalizuje ty občany, kteří se snaží zachovat zdravý životní styl. Pokud navíc připočteme, že víno je zvýhodněno i na trhu s alkoholickými nápoji, argumentů pro zachování výjimky zůstává málo. A kdo ví, možná by bylo nakonec nejlepší všechny ty daně zrušit.
ONDŘEJ PŠENIČKA
Daň deklarovaná jakožto daň cílící na výchovu lidí dle mého názoru přináší mnohá „proti“. Jak v případě alkoholu, slazených nápojů nebo čemkoliv jiném.
Přistoupíme-li na předpoklad, že lidem může být vzata či omezována svoboda žít nezdravě, třeba ve formě „trestů“ za nákup nezdravého výrobku, můžeme se jednoho nepěkného dne dostat do svízelné situace. Situace, kde sportovec zakáže zbytku lenošit, výživový specialista „fast food“ a abstinent pít. Takto si teoreticky postupně vzájemně zakážeme vše škodlivé nebo se tomuto stavu velmi přiblížíme. Co bude následovat pak? Budeme mít jeden správný, nejzdravější způsob, jak žít život, protože jakýkoliv jiný by byl nezdravý?
Dostaneme se do situace, kde budou všichni nuceni vybrat si délku života před požitky z něj. Zajisté by se každý z nás chtěl dožít co možná nejvyššího věku za co nejlepšího zdraví. Je to však parametr, který lidé optimalizují nikoliv maximalizují. Každý z nás obětuje svůj potenciální čas na světě za jiné věci a v jiné míře. O žádném z nás však nelze říct, že jedná špatně. Maximálně můžeme konstatovat, že my bychom v tomto poměru život žít nechtěli a zvolit pro sebe jiný. Cokoliv nad tento rámec je totiž slepá víra v to, že známe přání jedince lépe než on samotný.
Daň na alkoholové produkty říká přesný opak: „Lépe víme, co je pro vás dobré a že byste měli upřednostnit své zdraví“. A pokud by to náhodou neříkala, je výsledek snad ještě horší. Bez tohoto nosného argumentu veřejným zdravím totiž už zbývá jen snaha vyždímat z lidí další peníze.
JONÁŠ KURUS
Tiché víno je jediným alkoholickým nápojem, dosud nezatíženým spotřební daní. Případné zdanění budí kontroverze, z obou stran se však ozývají pádné argumenty.
Jako největší argument „pro“ vidím určité narovnání tržních podmínek a rovné zdanění všech druhů alkoholu. Na tomto trhu mají totiž výrobci tichého vína jistou výhodu, jelikož nejsou zatíženi zvýšenými náklady ve formě spotřební daně. Pokud by byla daň zavedena, došlo by k menší deformaci relativních cen a trh by tak přesněji začal reflektovat přání zákazníků. Jednalo by se o konec diskriminace lidí, kteří nepijí víno.
Ovšem za jakou cenu? Každá daň navíc znamená více odvedených peněz státu a méně peněz v rukou občanů. Ti postupně ztrácí ekonomickou svobodu, protože o jejich prostředcích rázem rozhoduje centrální autorita. Osobně vnímám neuvalení daně, v tomto případě na tiché víno, obdobně jako snížení daní. I když pouze pro určitou skupinu. Danou skupinu tím sice zvýhodníme, avšak také snížíme moc státu.
Přestože je rovná daň zásadní institucí malého státu, domnívám se, že každá neexistující daň (byť nerovnoměrně) je krok správným směrem ke svobodnější a bohatší společnosti. Z hlediska spravedlnosti bych se však osobně přiklonil ke zrušení celé spotřební daně. V takovém případě by byl stát oslaben, a žádný z aktérů na trhu s alkoholickými nápoji by nebyl zvýhodňován. Pokud však chceme efektivně zmenšovat stát, cesta by dle mého názoru neměla vést přes zvyšování daní. Kdybychom se báli nerovnoměrného rušení daní, nikdy bychom se pravděpodobně nevymanili z kleští přerostlého státu. Kdo je dnes totiž pro kompletní a plošné zrušení všech daní?
