Anděl smrti: Josef Mengele a továrna na lidské utrpení

V květnu roku 1943 přijel do koncentračního a vyhlazovacího tábora Auschwitz-Birkenau mladý muž, který vypadal spíš jako univerzitní profesor než jako kat. Dvaatřicetiletý Josef Mengele měl uhlazené vystupování, jemné rysy, doktorát z medicíny i antropologie a silný pocit, že svět je laboratoř, ve které je dovoleno všechno. V Osvětimi se z něj během několika týdnů stal muž, jehož jméno vyslovovali vězni šeptem. Říkali mu Anděl smrti.

Na rampě, kde se vykládaly transporty, nerozhodoval křikem ani násilím. Rozhodoval prstem. Vlevo znamenalo práci. Vpravo znamenalo plyn. Pro desítky tisíc lidí byla tahle drobná gesta poslední věc, kterou v životě viděli. Mengele si tuhle moc vychutnával. Nebyla to povinnost, byla to selekce podle jeho vkusu a jeho plánů.

Mengele nepocházel z chudoby ani z okraje společnosti. Narodil se roku 1911 v bavorském Günzburgu jako syn průmyslníka Karla Mengeleho, jehož firma vyráběla zemědělské stroje a patřila k prosperujícím. Josef byl nadaný student, zajímal se o filozofii, hudbu, antropologii a později o medicínu. Studoval v Mnichově, Bonnu i Frankfurtu. Nebyl hlupák. Nebyl ani outsider.

Právě tam, na univerzitách, se nakazil ideologií rasové hygieny. Věřil, že lidstvo je možné šlechtit jako dobytek. Pod vedením genetika Otmara von Verschuer se začal zajímat o dvojčata jako klíč k pochopení dědičnosti. Když se přidal k SS, měl už v hlavě jasno: věda a nacismus jsou pro něj totéž.

V Osvětimi se Mengeleho teoretická posedlost konečně proměnila v každodenní rutinu. Jakmile se na vykládací rampě objevila dvojčata, jeho pozornost se okamžitě zaostřila. Dvojčata pro něj představovala vzácný biologický materiál, který mohl využít k naplnění svých fantazií. Byla oddělována od ostatních vězňů, ubytována ve zvláštních barácích a dostávala o něco lepší příděly jídla, aby jejich těla vydržela déle v experimentálním režimu.

Každý den podstupovala vyčerpávající a bolestivé procedury. Byla systematicky měřena, vážena a fotografována, odebírala se jim krev, tkáně i kostní dřeň. Jejich těla byla píchána injekcemi neznámých látek, rozřezávána skalpely a znovu sešívána bez jakéhokoli umrtvení. Pro Mengeleho to nebyli lidé, ale sady proměnných, které bylo možné porovnávat a upravovat.

Jedno z dvojčat bývalo úmyslně nakaženo tyfem, tuberkulózou nebo jinou smrtelnou nemocí, zatímco druhé zůstávalo zdravé jako kontrolní vzorek. Když nakažené dvojče podlehlo infekci, nebyl to konec experimentu, ale jeho vyvrcholení. Mengele nechal okamžitě usmrtit i druhé dvojče, obvykle injekcí chloroformu do srdce, aby mohl obě těla pitvat současně a porovnat jejich orgány. Nešlo mu o léčbu ani o skutečné poznání. Zajímal ho samotný proces rozkladu, rozdíly mezi zdravým a nemocným tělem, možnost ovládat život a smrt jako laboratorní proměnnou.

Z přibližně patnácti set dvojčat, která prošla jeho rukama, přežilo jen několik desítek. Většina z nich zemřela buď přímo během experimentů, nebo byla po jejich skončení zabita, aby mohla být pitvána. Ti, kteří přežili, si nesli po celý život fyzické následky a trauma, které nikdy nepřestalo.

Mengele byl hluboce posedlý nacistickým ideálem árijské fyziognomie, v němž hrály modré oči klíčovou roli. U dětí s tmavou barvou duhovek se pokoušel tento „nedostatek“ násilně změnit. Do očí jim vstřikoval různé chemické látky, často opakovaně, a sledoval, jak tkáň reaguje. Nešlo mu o to, zda se barva skutečně změní – už tehdy bylo zřejmé, že to není možné. Zajímal ho rozpad, zánět, reakce živého oka na toxiny. Výsledkem byly těžké infekce, bolestivé záněty, trvalá slepota a v řadě případů i smrt.

Krev pro něj představovala další experimentální materiál. Mezi dvojčaty ji přeléval bez ohledu na krevní skupiny či fyziologické rozdíly, čímž úmyslně vyvolával šokové reakce. Dětem odebíral tak velké objemy krve, že upadaly do kolapsu. Některé zemřely okamžitě, jiné po několika dnech na následky selhání organismu. Jakmile přestaly být z jeho pohledu využitelné, byly poslány do plynových komor nebo usmrceny přímo na jeho příkaz injekcí chloroformu vpíchnutou do srdce.

Těhotné ženy představovaly pro Mengeleho zvláštní a cynicky cennou skupinu. Zajímal ho přenos nemocí z matky na nenarozené dítě a ženské tělo pro něj bylo jen další experimentální aparaturou. Některé ženy záměrně infikoval, aby mohl sledovat, zda se choroba projeví i u plodu. Jiné nechal porodit a poté jim zakázal dítě kojit, čímž novorozence odsoudil k pomalému hladovění. V jednom doloženém případě bylo dítě po několika dnech agónie usmrceno injekcí morfinu ve chvíli, kdy Mengele dospěl k závěru, že „pozorování je u konce“.

Vedle těchto experimentů se Mengele zapojoval i do programů nucené sterilizace, které měly sloužit nacistickému plánu biologického „vyčištění“ Evropy. Ženy byly vybírány bez jakéhokoli zdravotního důvodu a podrobovány zákrokům, jejichž cílem nebyla léčba, ale zničení jejich reprodukční schopnosti. Do dělohy a vejcovodů jim byly vstřikovány silně dráždivé chemické látky, které vyvolávaly masivní záněty a srůsty, případně byly jejich pohlavní orgány opakovaně ozařovány vysokými dávkami rentgenového záření. Jindy byly prováděny hrubé chirurgické zásahy bez anestezie a bez základních hygienických podmínek.

Většina žen po těchto „procedurách“ trpěla nesnesitelnými bolestmi, horečkami a krvácením. Mnohé zemřely na sepse a komplikace, jiné přežily s trvalým poškozením těla i s vědomím, že už nikdy nebudou moci mít děti. Nešlo o vedlejší efekt experimentu, ale o jeho zamýšlený výsledek. Mengele a jeho kolegové tak netestovali žádnou léčebnou metodu, ale proměňovali ženská těla v nástroje rasové politiky, kde byla lidská důstojnost i život považovány za spotřební materiál.

Lidé s nanismem, takzvaní trpaslíci, představovali pro Mengeleho zvláštní kategorii, téměř sběratelský artikl. Nepohlížel na ně jako na lidské bytosti, ale jako na biologické rarity, které lze studovat, rozebírat a porovnávat. Nejznámějším případem byla rodina Ovitzových, židovští hudebníci z Transylvánie, kteří byli do Osvětimi deportováni jako celek. Právě skutečnost, že šlo o geneticky příbuznou skupinu lidí s poruchou růstu, z nich v Mengeleho očích udělala ideální „soubor“.

Rodina byla ponechána naživu výhradně proto, aby mohla sloužit jeho výzkumu. Členům Ovitzovy rodiny byly opakovaně odebírány vzorky krve, kostní dřeň, zuby, vlasy i tkáně, často bez jakéhokoli umrtvení. Nejmladšímu dítěti byla krev odebírána téměř denně, až byl natolik zesláblý, že sotva stál. Všichni dobře chápali, že jejich dočasná „ochrana“ je jen odkladem nevyhnutelného. Věděli, že až jejich těla přestanou být pro Mengeleho zajímavá, čeká je buď plynová komora, nebo pitevní stůl. Jen nevěděli, kdy přesně ten okamžik přijde.

Mengele nebyl pouze lékařem provádějícím experimenty, ale i jedním z klíčových mužů při selekcích na příjezdové rampě. Právě tam se rozhodovalo o tom, kdo bude ještě několik měsíců využit jako pracovní síla a kdo bude okamžitě poslán do plynových komor. Ačkoli tato činnost nepatřila přímo k jeho povinnostem, Mengele se jí účastnil dobrovolně a s viditelným zaujetím. Výběr lidí podle vzhledu, věku a fyzické kondice mu dával pocit absolutní moci nad životem a smrtí.

Historici se shodují, že jeho rozhodnutí při těchto selekcích přispěla k smrti obrovského množství vězňů, v řádech stovek tisíc. Pro lidi, kteří jím prošli, nebyl jen lékařem, ale soudcem bez možnosti odvolání. Vězni ho přitom často popisovali jako upraveného, klidného a zdvořilého muže. Právě tato kombinace uhlazeného zevnějšku a naprosté bezcitnosti byla tím nejděsivějším rysem jeho osobnosti.

Krátce po kapitulaci Německa byl Mengele zadržen americkou armádou, ale nebyl identifikován jako hledaný válečný zločinec. Na rozdíl od většiny příslušníků SS neměl vytetovanou krevní skupinu a vystupoval pod falešným jménem. Po několika týdnech byl propuštěn a v poválečném chaosu jednoduše zmizel.

S podporou své bohaté rodiny a sítě bývalých nacistů získal nové doklady a v roce 1949 uprchl do Argentiny, která tehdy poskytovala útočiště mnoha uprchlým představitelům Třetí říše. Několik let zde žil poměrně pohodlně, podnikal a pohyboval se v okruhu lidí, kteří dobře věděli, kým ve skutečnosti je. Když se však mezinárodní pátrání zpřísnilo a objevili se lovci nacistů, byl varován a utekl nejprve do Paraguaye a později do Brazílie, kde se skrýval pod další falešnou identitou.

Před soudem nikdy nestanul. Zemřel v roce 1979 při koupání v moři, kdy prodělal mrtvici a utopil se. Byl pohřben pod cizím jménem a bez jakéhokoli veřejného odsouzení. Teprve o několik let později, po exhumaci a forenzním zkoumání, bylo potvrzeno, že šlo skutečně o Josefa Mengeleho. Spravedlnosti se vyhnul až do konce.

Josef Mengele nezanechal žádný vědecký přínos. Jeho „výzkum“ nemá hodnotu. Nevedl k žádnému objevu. Zanechal jen tisíce zničených těl, zlomené duše a trauma, které přeživší nesli po celý život.

A zanechal také mrazivou lekci. Ne o šílenství, ale o tom, co se stane, když vzdělaný člověk bez svědomí dostane moc nad bezbrannými. To je skutečný odkaz Anděla smrti.

Zdroje: