Co čekalo přeživší holokaustu po návratu do Československa

Když Hana Sternlicht po třech letech vystoupila z vlaku v Holicích, bylo jí patnáct. Měla za sebou Terezín a Osvětim. Později vzpomínala na zvláštní pocit, který ji po návratu zasáhl víc než samotná cesta domů. Město vypadalo téměř stejně. Lidé chodili po ulicích, domy stály, běžný život pokračoval. „A nic se nezměnilo. Jako by vůbec žádná válka nebyla,“ řekla po letech. Chtěla prý křičet, že je zpátky.

Jenže návrat z koncentračního tábora často neznamenal návrat k předválečnému životu. Mnozí přeživší přijížděli do měst, kde už neměli rodinu, domov ani jistotu, že je někdo čeká.

Na jaře a v létě 1945 začaly do Československa proudit tisíce přeživších. Přijížděli z Osvětimi, Bergen-Belsenu, Buchenwaldu, Ravensbrücku nebo z pochodů smrti. Často s podlomeným zdravím, podvýživou a nemocemi, které si nesli ještě dlouho po osvobození. Tělo někdy nevážilo ani čtyřicet kilogramů. Tuberkulóza, tyfus, chronické infekce nebo následky hladovění byly běžné. Někteří zemřeli až po válce.

Ani osvobození neznamenalo pro všechny konec nebezpečí. V Terezíně se po příchodu sovětské armády šířil skvrnitý tyfus a mezi přeživšími dál přibývali mrtví. Lidé, kteří přečkali válku, umírali na následky nemocí, podvýživy a celkového vyčerpání.

Zdraví šlo často stranou. Podvýživa, nemoci nebo vyčerpání nezmizely, ale pro mnoho přeživších existovala po návratu naléhavější otázka: kdo ještě žije. Začalo hledání rodičů, sourozenců, dětí nebo partnerů. Objevovaly se seznamy přeživších sestavované Červeným křížem, improvizované evidence v uprchlických centrech i jména připnutá na nástěnkách v nemocnicích nebo na nádražích. Lidé cestovali mezi městy, ptali se na úřadech a procházeli záznamy transportů. Někteří čekali celé týdny na zprávu, že někdo přežil Osvětim, Bergen-Belsen nebo pochod smrti. Jiní věřili, že další vlak přiveze někoho z rodiny. Často nepřijel nikdo.

Pro část přeživších přišlo nejtvrdší poznání až po válce, když postupně skládali dohromady, kdo se už nevrátí. Čtrnáctiletá Hana Drori později vzpomínala, že nejtěžší období nezačalo v táboře, ale po osvobození. „Po válce, když už jsme byli volní, to byl snad ten nejhorší čas pro mě, duševně,“ řekla. Teprve tehdy zjistila, že zůstala sama. Z celé rodiny nepřežil nikdo další.

Podobná zjištění nepřicházela během jediného dne. Někdy trvalo měsíce, než se člověk dozvěděl, že rodina zahynula v plynové komoře, během pochodu smrti nebo že poslední stopa končí v transportním seznamu. Zprávy o osudu rodiny často přicházely až týdny nebo měsíce po válce. Někdo poznal pravdu podle seznamů mrtvých, jiný ze svědectví lidí, kteří přežili stejný tábor. Pro část přeživších tak ztráta nepřišla v okamžiku deportace, ale až po návratu.

Mnozí přeživší se vraceli do bytů, kde bydleli cizí lidé, do obchodů s novými majiteli nebo do domů, ze kterých zmizely fotografie, knihy i osobní věci. Návrat tak neznamenal jen zjištění, kdo z rodiny přežil, ale i to, co zůstalo z předválečného života. Některé rodiny před deportací svěřily dokumenty, šperky nebo cennosti sousedům a známým v naději, že si je po válce vyzvednou. Část věcí se vrátila. Větší část ne.

David Cysař, potomek rodiny Winternitzových, popisuje, že jeho prababička Jenny a babička Suzana přežily Osvětim a po návratu do Prahy zjistily, že do vlastní vily se nevrátí. V budově mezitím fungovala mateřská škola. Podobné situace nebyly výjimečné. Přeživší často naráželi na dlouhé spory o majetek nebo na neochotu okolí vracet to, co během války převzalo.

Po návratu někteří zjistili, že nemají kam se vrátit. Dům stál, ale bydlel v něm někdo jiný. Dokumenty zmizely. Nábytek také. A s nimi někdy i představa, že po válce bude možné navázat tam, kde život skončil.

Historici upozorňují, že po válce nebyl problémem vždy otevřený antisemitismus. Často šlo spíš o nepochopení nebo lhostejnost. Společnost se snažila obnovit běžný život, vrátit se do práce, znovu otevřít obchody nebo řešit poválečný nedostatek potravin a bydlení. Přeživší se mezitím pokoušeli zjistit, kdo z rodiny zahynul, kde budou bydlet nebo jak začít znovu bez rodičů, partnerů a dětí.

Někteří později vzpomínali, že po návratu naráželi na otázky, proč se nevrátili dříve, nebo na očekávání, že budou jednoduše pokračovat tam, kde před válkou skončili. Jenže návrat z koncentračního tábora neznamenal návrat k předchozímu životu. Mnozí se vraceli bez vzdělání, přerušeného zaměstnání nebo rodinného zázemí, které před válkou existovalo.

Historička Kateřina Čapková upozorňuje, že část přeživších po návratu řešila i problémy, které s koncentračními tábory zdánlivě nesouvisely. Někteří museli znovu žádat o československé občanství, jiní neměli nárok na sociální podporu nebo naráželi na překážky při získávání zpět vlastního majetku. Bez občanství často nebylo možné získat zaměstnání ani zdravotní péči.

Hana Trávová po letech řekla: „Já jsem přežila. Nemohu říct, že jsem z toho byla šťastná. Myslím, že skoro všichni z nás, co jsme přežili sami, si to celý život vyčítáme.“ Podobné výpovědi se ve vzpomínkách přeživších opakují. Nešlo jen o radost z toho, že zůstali naživu, ale i o otázku, proč právě oni. Proč se vrátili domů, zatímco rodiče, sourozenci nebo děti zahynuli. Někteří později popisovali, že měli pocit, jako by přežili na úkor někoho jiného, přestože šlo o myšlenku, kterou nebylo možné racionálně vysvětlit ani se jí zbavit.

Dnes se pro podobné pocity používá označení vina přeživšího. V poválečných letech ale žádný takový pojem neexistoval a psychologická pomoc byla omezená. Mnoho lidí o svých zkušenostech nemluvilo ani s nejbližší rodinou. Část přeživších se snažila začít nový život co nejrychleji — pracovat, založit rodinu, přestěhovat se. Jiní o válce mlčeli desetiletí.

Neurolog Ivan Rektor upozorňuje, že bezprostředně po válce bylo mezi přeživšími hodně sebevražd. Pro některé přišlo nejtěžší období až po návratu, kdy postupně zjišťovali rozsah ztrát ve vlastní rodině. Informace přicházely týdny nebo měsíce po osvobození. Někdo se dozvěděl, že rodiče zahynuli v plynové komoře, jiný, že sourozenec zemřel během pochodu smrti nebo že poslední zmínka o blízkém končí v transportním seznamu. U části lidí se tehdy definitivně rozpadla naděje, že ještě někdo přijde.

Rektor se svým týmem o desítky let později zkoumal přeživší holokaustu i jejich potomky. U první generace našli vyšší míru stresu a změny v mozkových strukturách spojených se stresovou reakcí ve srovnání s lidmi stejného věku, kteří holokaust nezažili. Přesto zároveň upozorňuje na něco, co může působit jako rozpor: mnoho přeživších, kteří se dožili vysokého věku, hodnotilo svůj další život pozitivně. Trauma nezmizelo, ale vedle něj vznikly nové rodiny, práce i běžný život. Pro část z nich tak zkušenost holokaustu zůstala přítomná po desítky let, aniž by určovala úplně všechno.

Pro část přeživších nebyl návrat do Československa konečnou zastávkou. Po několika měsících nebo letech odešli znovu — do Palestiny, později Izraele, do Británie, Kanady nebo Spojených států. Někdo odcházel za příbuznými, kteří přežili v zahraničí. Jiní hledali místo, kde by mohli začít bez vzpomínek na transporty, zabavený majetek nebo prázdné byty po rodinách, které se už nevrátily.

V roce 1946 žilo na území Čech, Moravy a Slezska přibližně 24 tisíc židů. Část z nich se později rozhodla odejít. Důvody byly různé. Pro některé představoval nový vznikající stát Izrael možnost života v prostředí, kde nebudou menšinou. Jiní odcházeli po zkušenostech s poválečnými spory o občanství, majetek nebo kvůli pocitu, že po návratu začínají od nuly v zemi, která se mezitím změnila.

Přesto mnoho přeživších zůstalo. Začali znovu pracovat, zakládali rodiny a vychovávali děti v době, kdy o vlastní zkušenosti často nemluvili ani doma. Část z nich o válce mlčela desetiletí. Neurolog Ivan Rektor, který po roce 2015 zkoumal přeživší holokaustu, upozorňuje na zdánlivý rozpor: lidé, u nichž jeho tým zaznamenal vyšší míru stresu i desítky let po válce, zároveň často hodnotili svůj život pozitivně. Mluvili o rodinách, dětech nebo práci. Zkušenost s holokaustem nezmizela. Vedle ní ale přibyly roky práce, narození dětí, běžné starosti nebo stárnutí.

To ale neznamenalo, že minulost přestala být přítomná. U některých přeživších se objevoval silný strach o děti, potřeba mít zásoby jídla nebo obavy z náhlé ztráty bezpečí. Výzkumy naznačují, že část těchto vzorců se promítala i do dalších generací.

Po válce tak mnoho přeživších nečekal jeden návrat, ale několik různých začátků. Nejprve návrat z tábora. Potom návrat do společnosti. A nakonec dlouhé hledání způsobu, jak žít dál se zkušeností, která nezmizela ani po desetiletích.

Zdroje: