Byl malý, nenápadný a nebezpečný: Donald Henry Gaskins

Narodil se v roce 1933 v okrese Florence v Jižní Karolíně jako nemanželské dítě. Vyrůstal v prostředí venkovské chudoby a nestability, často měnil místo pobytu a byl ponechán bez soustavného dohledu dospělých. Matka Eulee Parrottová o něj nejevila dlouhodobý zájem, otec v jeho životě nikdy nefiguroval a nebyl oficiálně identifikován. Školní docházka byla nepravidelná, kontakt se sociálními službami epizodický. Státní instituce vstoupily do jeho života dříve než jakákoli trvalá rodičovská autorita.

Do polepšovny byl umístěn ve třinácti letech po útoku sekerou na mladou ženu při vloupání. V zařízení se rychle ocitl na nejnižší příčce chovancovské hierarchie. Kvůli drobné postavě a izolaci byl opakovaně vystaven fyzickému i sexuálnímu násilí ze strany starších chlapců. Tyto útoky probíhaly v různých částech zařízení a v různých denních dobách.

Podle pozdějších záznamů i jeho vlastních výpovědí šlo o dlouhodobý stav, který personál systematicky neřešil. Násilí nebylo porušením pravidel, ale jejich nepsanou součástí.

Takto fungovala řada amerických polepšoven čtyřicátých a padesátých let. Přeplněná zařízení, málo personálu, minimum kontroly. Slabší se přizpůsobili, nebo zmizeli. Sexuální zneužívání se neřešilo, protože se „neprokazovalo“. Převýchova se v praxi rovnala přežití.

Po přechodu do dospělého vězení se vzorec zopakoval téměř okamžitě. Tichý, drobný vězeň znovu zapadl na okraj. Zastrašování, útoky, tlak. Pak přišel zlom. Gaskins zabil Hazela Brazella, jednoho z nejobávanějších vězňů. Oficiálně šlo o sebeobranu. Neoficiálně to znamenalo jediné: změnu postavení.

Smrt dominantní postavy udělala to, co žádná stížnost ani pravidlo neuměly. Ostatní vězni se mu začali vyhýbat. Už nebyl kořistí.

Každé propuštění znamenalo návrat ke stejnému scénáři. Krádeže, sexuální násilí, útěky. Svoboda pro něj nebyla začátkem, ale prázdným prostorem bez dozoru, v němž násilí rychle eskalovalo. V řádu měsíců byl zpět ve vězení. Instituce pro něj představovala známé prostředí, kde platila jasná pravidla – i když brutální.

Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let začal tvrdit, že mezi jednotlivými tresty vraždil stopaře podél pobřežních silnic. Mluvil o „lovu“ a pravidelných intervalech. Tato tvrzení ale zůstala bez jediného hmatatelného důkazu. Policie je později označila spíš za součást jeho sebeprezentace než za doložitelnou realitu.

To, co se podařilo prokázat, působí chladně právě svou konkrétností. Od roku 1970 Gaskins nezabíjel náhodně ani impulzivně. Prvními oběťmi se staly jeho patnáctiletá neteř a její sedmnáctiletá kamarádka. Obě dívky znal, pohybovaly se v jeho bezprostřední blízkosti a neměly důvod ho považovat za hrozbu. Po hádce je fyzicky napadl a ubil. Jejich těla následně převezl a ukryl způsobem, který měl jejich zmizení učinit nenápadným. Po několik let byly obě vedeny jako pohřešované.

V dalším prokázaném případě zavraždil mladou těhotnou ženu, která k němu přišla s vědomím, že u něj může krátkodobě pobývat. Po konfliktu ji odvedl k rybníku na svém pozemku a utopil. Následně usmrtil i její dvouleté dítě. Těla obou obětí odstranil v bezprostřední blízkosti domu, na místě, které dobře znal a považoval za bezpečné.

Další vraždy se týkaly osob z jeho kriminálního okruhu. Přátele a spolupracovníky vylákal pod záminkou vyrovnání dluhů, vrácení majetku nebo společné cesty. Po jejich zabití těla převážel do lesních oblastí v okolí Prospectu, kde je ukládal do mělkých hrobů. V některých případech oběti zastřelil zezadu, v jiných použil nůž. Šlo o lidi, kteří po něm požadovali peníze, hrozili oznámením policii nebo měli detailní přehled o jeho trestné činnosti.

V několika případech zavraždil osoby, které považoval za potenciální svědky. Jednalo se například o partnery žen z jeho okolí nebo o lidi přítomné jiným trestným činům. Vraždy byly provedeny rychle, bez předchozího konfliktu na místě. Oběti byly vylákány na odlehlá místa nebo usmrceny v okamžiku, kdy nemohly klást odpor.

Motivy jednotlivých činů se lišily, způsob provedení nikoli. Po zabití následovalo přemístění těla, krátké zahlazení stop a návrat k běžnému fungování. Těla byla ukládána do mělkých hrobů, někdy jen desítky centimetrů pod povrchem. Některá místa použil opakovaně.

Zlom přišel na podzim roku 1975 po zmizení třináctileté Kim Gehlkenové. Případ, který se zpočátku jevil jako další zmizení problémové dívky, se postupně začal soustřeďovat kolem Gaskinsova okruhu známých. Vyšetřovatelé narazili na opakující se jméno a na rozpory ve výpovědích lidí, kteří s ním byli v kontaktu. Rozhodující okamžik nastal ve chvíli, kdy se jeden z jeho dlouholetých spolupracovníků, Walter Neeley, během výslechu zlomil. Přiznal, že byl svědkem některých událostí, a souhlasil, že policii ukáže místa, kde Gaskins ukládal těla.

Neeley zavedl vyšetřovatele do lesního porostu poblíž Gaskinsova domu v malé obci Prospect. Šlo o oblast, kam místní běžně nechodili a která pro Gaskinse nepředstavovala cizí terén. Místa, která dříve v rozhovorech i mezi známými ironicky označoval jako „své“, se během několika hodin změnila v aktivní vyšetřovací lokalitu. Policie začala s postupnými exhumacemi a rozsah nálezů rychle ukázal, že nejde o ojedinělý čin, ale o systematickou činnost probíhající delší dobu.

Zásah byl fyzicky i psychicky náročný. Policisté popisovali výrazný zápach rozkladu, který se držel na oblečení a výstroji i po návratu ze zásahu. Práce v terénu trvala několik dní a s každým dalším nálezem se měnila i atmosféra na místě. Vyšetřovatelé přecházeli od profesionální rutiny k tichému soustředění, které provází situace, kdy je zřejmé, že rozsah zločinů přesahuje původní očekávání.

Zlomovým momentem byl nález dětských ostatků. V tu chvíli se případ definitivně posunul z roviny organizované kriminality do roviny masivního společenského otřesu. Pro vyšetřovatele šlo o potvrzení nejhorších obav, pro místní obyvatele o šok, který zásadně změnil vnímání jejich okolí. Prospect a okolní venkovské oblasti byly dosud považovány za klidné, přehledné a „bezpečné“. Zjištění, že se těla dětí i dospělých nacházela jen několik minut od domů a polí, znamenalo konec této iluze.

Proces proběhl rychle. Porota rozhodla v řádu desítek minut. Trest smrti, později změněný na doživotí v důsledku změn v legislativě. Formálně hotovo. Z pohledu státu uzavřený případ. Jenže Gaskins zůstal tím, čím byl celý život: člověkem, který se pohyboval mezi mezerami systému.

V roce 1982 zabil znovu. Tentokrát ve vězení s nejvyšší ostrahou. Použil výbušninu ukrytou v improvizovaném zařízení vydávaném za interkom. Nájemná vražda, provedená uvnitř instituce, která měla násilí definitivně zastavit. Pro justici to nebyla jen další vražda, ale selhání viditelné navenek. Důkaz, že ani doživotní trest neznamená konec hrozby.

Po tomto činu začal Gaskins mluvit. O desítkách obětí. O stovce. O jménech, která nebyla nikdy dohledána. Čísla se měnila, příběhy bobtnaly, důkazy chyběly. Policie jeho tvrzení opakovaně odmítla. Bez těl, bez stop, bez potvrzení. Zůstala jen slova muže, který se i na konci snažil řídit vlastní obraz.

Poprava proběhla 6. září 1991. Několik hodin před ní se pokusil o sebevraždu. Neuspěl. Elektrické křeslo udělalo to, co měl systém udělat dávno: fyzicky ho zastavilo. Před věznicí se shromáždil dav. Někteří slavili, jiní mlčeli. Emoce byly silné, odpovědi žádné.

Příběh skončil bez katarze. Bez vysvětlení. Bez vykoupení. Nezůstalo poučení ani jasná hranice mezi vinou jednotlivce a odpovědností institucí. Zůstalo jméno, objemné spisy a dlouhý řetězec selhání, která nezačala vraždami – ale mnohem dřív. A právě v tom je ten nejnepohodlnější závěr.

Zdroje: