Článek
Tak je to tady. Září. Nový školní rok. Dcera nastoupila do osmé třídy. Nevlastní syn do první. Jedna už skoro dospělá, druhý sotva prvňák. A já mezi nimi – matka osmáka, macecha prvňáčka.
Pamatuju si, jak se M narodila. Nedýchala. Rozdychávali ji. A jediné, co zvládla, bylo tiché mňoukání – jako koťátko. Dnes? Krásně, jasně a hrdě řekne: „Maminko.“ Pořád můj cecek. Ale už slečna.
Má sen – zdravotnictví. Porodní asistentka. A já jí držím palce i na nohách, aby jí to vyšlo. Protože tohle povolání se nedělá pro peníze ani pro status. To se dělá srdcem a duší. A ona to v sobě má. Možná se tím i trochu dotýká mé cesty – farmaceuta. Ale hlavně kráčí po své vlastní.
Víte, co je na tomhle chaosu nejlepší? Že má rytmus. Budíky.
„Nestíháš!“ křičené ráno.
Lednice poloprázdná.
Úkoly na poslední chvíli.
Zní to šíleně? Možná. Ale přesně tohle mi chybělo. Jasný řád, pevné koleje, jistota, že život má aspoň někde pravidelný tep.
A pak malý Té. Můj nevlastní syn. Prvňák. Já u toho být nemohla – práce nepustila. Ale jeho máma udělala něco velkého. Umožnila, aby tam byl jeho táta. Můj muž.
A za to jí patří milionkrát děkuju.
Můj manžel je tvrdý chlap. Život ho naučil držet slzy uvnitř. Ale dneska? Dneska mu stekla po tváří. Smích se mu mísil s hrdostí a dojetím. A já vím, že si ten okamžik bude pamatovat do konce života
Téčko se snažil být drsňák. Kamarády zdravil pěstí. Ale při pasování prvňáků se rozplakal.
A já říkám – dobře, že jo. Protože do drsného života má každý právo vkročit se slzama v očích. Možná je trochu cíťa. Možná po macešce. A víte co? Jsem na to hrdá.
Tak tu stojím.
Jedna dcera už skoro dospívá. Druhý kluk sotva začíná.
A já? Jsem mezi nimi. Hrdá. Dojatá. A připravená na další kolo školního maratonu.
Protože září – to je vždycky začátek.
