Zapomeň na rohy. Praví Vikingové měli hřeben

V době, kdy se na našem území rodily první státy, se Evropa svíjela v chaosu. Z východu proudily kočovné kmeny, Pyrenejský poloostrov ovládli muslimové – a ze severu se vynořili muži, jejichž jméno se stalo legendou. Vikingové.

Slovo Viking nejspíš znamená „muž ze zálivu“. Z chladných fjordů vyráželi na plavby, které přepsaly mapu světa. Na západě jim říkali Normané – lidé ze severu. Na východě Varjagové. V Německu Ascomani – „jasanoví muži“, podle dřeva, z něhož vyráběli své lodě. Sami o sobě prostě říkali Vikingové. Jejich lodě byly zázrak své doby: dlouhé, pružné, štíhlé. Otevřené paluby, jeden stěžeň, obdélníková plachta, na přídi dračí hlava – drakkar. Sto mužů na lavicích, stovky mil pod kýlem. Logistika, ne romantika.

Skandinávie 8. století byla drsná. Rodový systém se rozpadal, půda nestačila uživit všechny. Přelidněné pobřeží Dánska, Norska a Švédska rodilo nespokojené válečníky, kteří chtěli víc – půdu, moc, slávu.

Roku 793 padl klášter Lindisfarne. O padesát let později hořel Londýn, Paříž platila výkupné a ve Francii vznikla Normandie jako léno vikinského vůdce Rolla. Švédské družiny vyrazily opačným směrem – po Ladoze a Dněpru do Byzance. Na té cestě se zrodil Novgorod, Kyjev a dynastie Rurikovců. Norové mířili ještě dál: Faery, Island, Grónsko – a kolem roku 1000 Leif Eriksson stanul na březích Severní Ameriky.

Viking nebyl jen lupič. V běžném životě byl rolníkem, řemeslníkem, lovcem. Uměl vyjednávat i počítat. Ale když se ozval roh, proměnil se v bojovníka, který nezná slitování.
Ságy líčily ideál: odvaha, čest, touha po slávě. Padneš? Čeká tě Valhalla, síň věčných bitev a hostin pod dohledem Odina.

A pak tu byli berserkové – muži, kteří v boji propadli amoku. Kousali štíty, vyli, necítili bolest. Byla to droga? Trance? Rituál? Nevíme. Jisté je jediné: kdo je viděl přicházet, ztratil odvahu dřív, než zvedl zbraň.

Nejznámější zbraní Vikingů byl meč. Široká, oboustranná čepel s masivní hlavicí a krátkou záštitou. Mnohé kusy nesly nápis ULFBERHT – značku franských mistrů, kterou by dnes znali po celém světě. Luxusní čepele měly vzory, rytiny, pruhy zpevněné tvrdší ocelí.
Sekera byla nástroj i zbraň – postavila dům, ale i usekla hlavu. Kopí doplňovalo arzenál stejně jako dlouhý nůž. A na obranu? Kruhový štít, dřevo s kovovou puklicí, často malovaný – aby děsil i působil. Kroužková zbroj, přilby s nánosníkem, někdy i „brýlové“ hledí. Žádné rohy. Ty vymyslel až operní kostým 19. století – na bojišti by znamenaly jistou smrt.

Vikinská společnost nebyla chaotická banda. Měla řád, zákon i soud – Thing, shromáždění svobodných mužů. Zde se rozhodovalo o zákonech, sporech i trestech. Paměť práva se předávala ústně a byla přesnější, než bychom dnes čekali.

A ženy? Ty měly hlas i moc. Vlastnily majetek, mohly se rozvést, řídit hospodářství, vést domácnost i obchod, zatímco muži byli na moři. Donucení se trestalo tvrdě, souhlas nikdo neřešil. Vikingové obdivovali krásu, upravenost i šperky – Thorovo kladivo na krku bylo běžné jako dnes přívěsek se znamením zvěrokruhu.

Víra Vikingů byla syrová a plná příběhů. Odin – moudrost, válka, poezie. Thor – hrom, síla, ochrana lidí. Freya – láska, plodnost, ale i smrt. Loki – chaos, nutné zlo. A nad tím vším Yggdrasil, strom světů, který se zhroutí při Ragnaröku, aby se zrodil nový svět.

Když odhrneme legendy, zůstane obraz lidí, kteří spojili tvrdost prostředí s precizním řemeslem. Stavěli lodě, jaké Evropa neviděla. Dokázali bojovat, ale i obchodovat, psát runami, držet slovo. Zasáhli Evropu kulturně, politicky i geneticky. A přestože jejich éra skončila s příchodem křesťanství, jejich duch žije dál – v jazyce, erbech, zákonech, i v našem neklidu, který nás žene za horizont.

Zdroje: