Zapomenuté ženy, které psaly dějiny: Agrippina, z ulice k trůnu, z matky císaře k démonce dějin

Když se 6. listopadu roku 15 (nebo 16) v oppidu Ubiů – dnešním Kolíně nad Rýnem – narodila Iulia Agrippina, nikdo netušil, že město jednou ponese její jméno. Pozdější Colonia Claudia Ara Agrippinensium byla poctou ženě, která dokázala v Římě něco nevídaného: nejen radit, ale vládnout.

Byla dcerou slavného vojevůdce Germanika a vnučkou Augusta. Rod jí otevřel dveře – a zároveň vyrobil nepřátele. V pouhých třinácti letech byla provdána za Gnaea Domitia Ahenobarba, muže o dvě dekády staršího. V roce 37 porodila syna Lucia Domitia Ahenobarba, kterého historie zná jako Nerona.

Téhož roku se císařem stal její bratr Caligula. Zpočátku ji zahrnoval poctami, brzy však i podezřením. Když byl odhalen údajný komplot proti jeho osobě, Agrippina skončila ve vyhnanství. Poprvé padla. A poprvé vstala.

Z exilu se vrátila až po Caligulově smrti v roce 41. Strýc Claudius, nový císař, jí dovolil návrat. Agrippina rychle pochopila, že druhé housle hrát nebude. Vzala si bohatého Gaia Sallustia Crispa Passiena – a brzy ovdověla. Už tehdy kolovaly drby o jedu, které ji budou provázet celý život.

V roce 49 se provdala znovu – tentokrát za samotného Claudia. Aby to bylo možné, změnily se zákony o příbuzenských sňatcích. Byl to skandál i precedens. Claudius jí roku 50 udělil titul Augusta – výsadu, kterou před ní žádná žena za života vládce neměla. Agrippina nezůstala pasivní. Dosadila své spojence do klíčových úřadů – pretoriánského prefekta Afrania Burra a filozofa Senecu jako Neronova učitele. Claudius adoptoval jejího syna a v roce 51 z něj udělal dědice trůnu. Její obraz se objevil na mincích, její jméno neslo město, a její hlas zněl za závěsem na císařských audiencích.

„Všecko poslouchalo ženu,“ napsal Tacitus – ne s obdivem, ale s respektem.

Rok 54 přinesl tragikomickou scénu, která vstoupila do dějin. Císař Claudius zemřel po hostině, kde mu podle pramenů podali oblíbené houby. Antičtí autoři Tacitus, Suetonius a Cassius Dio se shodují, že šlo o otravu – prý za pomoci travičky Locusty a lékaře Xenofóna. Důkazy nemáme, ale načasování mluví jasně: vzápětí usedl na trůn šestnáctiletý Nero a Agrippina se stala faktickou vládkyní impéria.

Za jejího vlivu se Řím na čas uklidnil. Méně poprav, více řádu, klidnější senát. Agrippina věděla, že stabilita je klíčem k moci – a uměla ji budovat i udržet. Nebyla světice, ale byla efektivní.

Jenže Nero dospíval – a matčin stín mu začal vadit. V roce 55 zemřel Britannicus, syn Claudia a Messaliny, podle všeho otrávený. Agrippina ztratila vliv na finance, byla vykázána z paláce, ale stále měla jméno, které zneklidňovalo armádu i senát. Nero se ji pokusil třikrát otrávit – marně. Agrippina od mládí užívala protijedy a nechávala ochutnávat pokrmy. Tak přišel plán groteskní i geniální: loď, která se měla na moři rozpadnout.

Agrippina vyplula z Bají – a přežila. Střecha se sice zřítila, ale konstrukce jejího lehátka ji ochránila. Když loď klesala, plavkyně z exilu doplavala ke břehu. Její družka Acerronia, která se v panice vydávala za císařovnu, byla ubita vesly. Řím se bavil. Nero běsnil.

1. března roku 59 poslal do její vily své důstojníky. Agrippina byla probodena – prameny jí vkládají do úst větu: „Udeř do lůna, které tě porodilo!“ (pravděpodobně apokryf, zato dokonalý scénář).

Tacitus pohrdal ženskou mocí, Suetonius miloval skandál a Dio psal pro efekt. Z jejich spisů vznikl obraz travičky, incestní milenky a démonky. Realita? Žena, která pochopila systém dřív než ostatní a dokázala ho ovládnout. Za jejího vlivu byly omezeny popravčí excesy, posílila pozice žen ve veřejném i právním prostoru a vznikly precedenty, které pozdější římské ženy mohly využít – od možnosti dědit po titul Augusta. Přímé autorství zákonů jí připsat nelze, ale politické klima, které umožnilo jejich vznik, ano. Agrippina byla první římskou ženou, která se stala skutečnou mocenskou partnerkou císaře. A zaplatila za to životem.

Z ulice k trůnu, z exilu na mince, z role matky k roli regentky. Agrippina mladší nebyla hrdinka ani zloduch. Byla testem: kolik ženské moci dokázal Řím snést. Když mlčela, obdivovali ji. Když mluvila nahlas, nazvali ji čarodějnicí. A právě proto přežila v paměti déle než většina mužů, které zapsala do dějin.

Zdroje: