Pohřbeny zaživa: skutečné případy předčasného pohřbu

Víko rakve zapadne, hřbitov ztichne a papíry jsou v pořádku. Smrt je potvrzená, obřad proběhl, pozůstalí odešli. Lékař už není přítomen. Nikdo se nevrací zkontrolovat, jestli se někdo uvnitř ještě nadechne. Předčasné pohřby nejsou výplodem hororů ani městských legend. Jsou vedlejším produktem doby, špatných rozhodnutí a lidské pohodlnosti. A někdy i strachu zavolat pomoc.

Po dlouhá staletí nebyla smrt lékařskou jistotou, ale odhadem. Slabý puls, chladná kůže, bezvědomí bez reakce – to často stačilo k závěru, že je konec. Bez přístrojů, bez neurologie, bez času. Pohřeb byl administrativní krok, ne kontrolní mechanismus. Právě v tomto prostoru vznikly příběhy, které dnes nepůsobí děsivě svou výjimečností, ale tím, jak snadno mohly nastat.

V roce 1915 byla ve Spojených státech za mrtvou prohlášena třicetiletá Essie Dunbar, žena trpící epilepsií. Po těžkém záchvatu ležela bez hnutí, nereagovala a lékař po krátké kontrole konstatoval smrt. Další vyšetření nepovažoval za nutné. Smrt byla zapsána a případ uzavřen.

Pohřeb proběhl následující den. Rakev už byla spuštěna do hrobu, když na hřbitov dorazila Essiina sestra. Trvala na tom, že chce rakev ještě otevřít. Nešlo o víru v zázrak, spíš o potřebu vidět. Navzdory odporu přítomných byla rakev znovu vyzdvižena. Když sundali víko, Essie se posadila.

Na hřbitově vypukl chaos. Lidé křičeli, ustupovali, někteří se rozběhli pryč. Jeden z hrobníků v šoku spadl zpět do otevřeného hrobu a zranil se. Vzduch se zaplnil hlukem, otázkami a panikou. Nikdo v tu chvíli nehledal vysvětlení. Stačilo, že mrtvá žena sedí v rakvi.

Essie prodělala epileptický stav, z něhož se probrala až po pohřbu. Žila ještě dalších 47 let. Přesto zůstala v očích okolí „tou, která vstala z mrtvých“. Událost se rychle rozšířila a Essie byla po zbytek života vnímána ne jako žena s diagnózou, ale jako anomálie. Jeden den na hřbitově se stal silnějším než celý její další život.

O dvě století dříve v Irsku se odehrál případ, který dodnes stojí na hraně historie a folkloru. Margorie McCall byla po horečnatém onemocnění prohlášena za mrtvou a rychle pohřbena. Na ruce jí zůstal drahý prsten, který nešel sundat. Právě ten přilákal vykradače hrobů.

V noci rakev otevřeli. Prsten držel pevně, a tak jeden z mužů sáhl po noži. Ve chvíli, kdy čepel projela kůží, objevila se krev. Margorie se nadechla a posadila. Následoval křik, zmatek a útěk. Muži nechali rakev otevřenou a zmizeli. Žena, kterou považovali za mrtvou, vstala a podle dobových zpráv se vydala domů.

Zpráva se rychle rozšířila a příběh začal žít vlastním životem. Pro jedny šlo o zázrak, pro jiné o návrat mrtvé. Nápis na jejím hrobě „Žila jednou, pohřbena dvakrát“ přetrval staletí. Historici jsou dnes opatrnější. Většina z nich se shoduje, že nešlo o žádné zmrtvýchvstání, ale o omyl v určení smrti – odhalený až v okamžiku, kdy už bylo pozdě mlčet a příliš brzy utíkat.

Ne všichni měli štěstí probudit se včas. V Kentucky roku 1891 upadla Octavia Smith Hatcher do hlubokého kómatu během epidemie tzv. spavé nemoci. Lékaři ji prohlásili za mrtvou a kvůli horku byla rychle pohřbena. Nebyl čas váhat, tělo nesmělo zůstat nad zemí.

Až o několik dní později se ukázalo, že jiní nemocní se z podobného stavu probouzejí. Manžel Octavie prosadil exhumaci. Když rakev otevřeli, nebylo co vysvětlovat. Dřevo bylo zevnitř rozškrábané, víko posunuté, tělo otočené. Nehty polámané až do krve. Octavia se probrala až po pohřbu a zemřela tam dole, v uzavřeném prostoru, bez svědků.

Teprve poté se začaly objevovat tzv. bezpečnostní rakve se zvonky a vzduchovými trubicemi. Opatření přišla až poté, co už jeden konkrétní život zachránit nešlo.

Moderní doba podobné chyby neodstranila, jen změnila jejich podobu. V roce 2014 odjela Mina El Houari do Maroka za mužem, s nímž se seznámila online. První osobní setkání probíhalo klidně, bez konfliktu. Pak Mina náhle zkolabovala. Upadla do bezvědomí, nereagovala, dýchání bylo slabé. Šlo o diabetické kóma – stav, který je při včasném zásahu zpravidla zvládnutelný.

Muž stál před rozhodnutím, které netrvalo dlouho. Nevolal záchrannou službu, nezkoušel ji převézt do nemocnice ani kontaktovat okolí. Podle pozdějších výpovědí propadl panice a začal situaci vnímat jako problém, který je třeba odstranit, ne řešit. Rozhodl se sám. Vyhloubil jámu a bezvládné tělo pohřbil v domnění, že je mrtvá.

Mina se probrala až pod zemí. Ne v okamžiku kolapsu, ale až poté, co byla zakrytá hlínou. V uzavřeném prostoru, bez světla a bez možnosti pohybu. Smrt nenastala následkem zdravotního stavu, ale udušením. Pomoc nepřišla proto, že o ni nikdo nepožádal.

Případ se dostal k soudu až poté, co rodina nahlásila její zmizení a policie začala pátrat. Muž se k činu přiznal a byl odsouzen. Soud konstatoval, že nešlo o nehodu ani lékařský omyl, ale o vědomé selhání v kritickém okamžiku.

Jiný případ ze současnosti skončil přežitím, nikoli však bez následků. V roce 2011 byla Michalina Lewandowska omráčena vlastním snoubencem paralyzérem, svázána páskou a uzavřena do kartonové krabice. Ještě při vědomí ji naložili do auta, odvezli do lesa a pohřbili v mělkém hrobě. Krabice byla zalepená, prostor těsný, přístup vzduchu minimální. V tu chvíli pro ni okolní svět přestal existovat.

Michalina se probrala v úplné tmě. Měla svázané ruce i nohy, nemohla křičet a rychle si uvědomila, že čas pracuje proti ní. Jediný tvrdý předmět, který měla k dispozici, byl snubní prsten. Právě jím se jí podařilo přeříznout pásku, roztrhat lepenku a začít se hrabat ven. Když se dostala na povrch, byla dezorientovaná, vyčerpaná a zraněná. Přesto došla k silnici a zastavila projíždějící auto.

U soudu snoubenec tvrdil, že nešlo o pokus o vraždu, ale o zastrašování. Argumentoval tím, že v krabici byly vyřezané malé otvory a že nepředpokládal skutečné ohrožení života. Tato obhajoba se rozpadla při konfrontaci s fakty. Hloubka hrobu, omezený přístup vzduchu, svázání končetin a uzavřený prostor vytvořily situaci, v níž byla šance na přežití minimální. Rozhodující nebyl úmysl deklarovaný u soudu, ale reálné podmínky, do nichž byla oběť uzavřena.

Michalina přežila, ale případ se stal dalším důkazem, že hranice mezi „zastrašováním“ a smrtelným ohrožením je někdy tenká jen administrativně. V zemi, v kartonové krabici, už podobné rozdíly nehrají roli.

Nejznámější případ přežití pochází z USA. V roce 1968 byla Barbara Mackle unesena z motelového pokoje a pohřbena v dřevěné bedně zakopané v odlehlé oblasti. Únosci se na čin připravovali dopředu. Bednu vybavili větráním, zásobou vody, světlem a jednoduchým systémem proti zaplavení. Cílem nebylo okamžité zabití, ale vydírání. Požadovali vysoké výkupné a počítali s tím, že dívka pod zemí vydrží několik dní.

Barbara se probrala v těsném prostoru, kde nemohla stát ani se plně narovnat. První hodiny se snažila šetřit vzduch, vodu i síly. Světlo fungovalo jen omezenou dobu, poté zůstala ve tmě. Čas přestal mít jasné obrysy. Jediné, co vnímala, byl postupně narůstající tlak, horko a pocit, že se prostor kolem ní zmenšuje. Přesto se snažila zachovat klid, klepat do víka a držet se jednoduchého rytmu, aby neztratila orientaci.

Mezitím probíhalo předání výkupného a rozsáhlé pátrání. FBI nasadila desítky agentů, ale informace od únosců byly nepřesné a zdržující. Až po více než třech dnech jeden z agentů zaslechl slabé, nepravidelné klepání přicházející ze země. Bedna byla vyzvednuta v poslední možné chvíli. Barbara strávila pod zemí přes 80 hodin.

Přežila. Únosci byli dopadeni a odsouzeni. Případ vstoupil do historie jako příklad „technicky zajištěného“ pohřbení zaživa. Právě to z něj ale činí jeden z nejznepokojivějších.

Tyto příběhy nespojuje senzace, ale opakující se vzorec. Spěch, špatný úsudek, strach převzít odpovědnost. V minulosti to byla neznalost medicíny, dnes spíš lidská pohodlnost nebo panika. Pohřbení zaživa není historická kuriozita. Je to připomínka, že hranice mezi životem a smrtí nebyla a není absolutní a že o ní někdy rozhodují lidé, kteří se rozhodnou příliš rychle.

Zdroje: