Regulovaný hřích: Jak středověká města spravovala prostituci

Středověké nevěstince vznikaly z velmi praktických důvodů. Nebyly výstřelkem ani přežitkem antiky, ale reakcí na konkrétní společenské podmínky. Města rychle rostla a přitahovala obchodníky, řemeslníky, studenty, vojáky i poutníky. Vysoký podíl mužů zde žil bez rodin, bez možnosti uzavřít manželství a často i bez soukromí. Prostituce se tak stala trvalou součástí městského života, ať už ji autority schvalovaly, nebo ne. Večerní provoz začínal ve chvíli, kdy se zavřely městské brány a ulice ztichly.

Církev ji oficiálně odsuzovala, zároveň však poměrně brzy připustila, že její úplné potlačení by vedlo k nárůstu cizoložství, násilí a narušení rodinných vazeb. Podobný názor sdíleli i městští radní. Nevěstince proto nebyly tolerovány z morálních důvodů, ale proto, že umožňovaly určitou kontrolu chování obyvatel. Regulovaný neřád byl vnímán jako menší riziko než neřád nekontrolovaný.

Do středověkých nevěstinců nechodila jedna vyhraněná skupina. Nejčastějšími návštěvníky byli svobodní muži bez stabilního zázemí: tovaryši, učni, studenti, námezdní dělníci a vojáci. Ve větších městech k nim přibývali obchodníci a cizinci, kteří se zde zdržovali jen krátce a vyhledávali anonymitu. Přes oficiální zákazy patřili mezi zákazníky také duchovní, kteří žili v celibátu a zároveň disponovali finančními prostředky.

Ženatí muži se v nevěstincích objevovali rovněž, byť v rozporu s platnými předpisy. Postih hrozil především jim, nikoli ženám, které služby poskytovaly. Výjimku tvořili Židé, jimž byl vstup do nevěstinců v řadě měst výslovně zakázán a tresty v jejich případě bývaly přísnější. Tyto zákazy však nebyly vždy dodržovány.

Nevěstinec nebyl pouze místem sexu. Fungoval také jako společenský prostor, kde se pilo, hrály kostky, šířily novinky a někdy i uzavíraly obchody. Provoz měla na starosti správkyně, často označovaná jako bordelmamá nebo abatyše. Rozhodovala o přijetí nových žen, rozdělovala pokoje, hlídala placení a dohlížela na pořádek.

Ženy obvykle bydlely přímo v domě, pracovaly denně a odevzdávaly část výdělku správkyni nebo městu. Pravidla se lišila podle místních zvyklostí, běžná však byla povinnost nosit odlišné oblečení, zákaz vstupu do vybraných čtvrtí a omezení práce během církevních svátků. V některých městech se objevovaly i zdravotní kontroly, jejich účinnost však byla omezená.

Nevěstince byly nebezpečným prostředím. Riziko násilí bylo vysoké a právní ochrana žen slabá. Pokud došlo k napadení, bylo velmi obtížné domoci se spravedlnosti. Mnohé ženy proto násilí ani nehlásily, protože věděly, že by se musely bránit samy sobě. Výpověď prostitutky měla malou váhu a bez svědků bývala snadno zpochybněna. Největší hrozbou byli kuplíři, kteří si nárokovali podíl na výdělcích a často používali fyzické násilí.

Kromě násilí představovaly riziko také nemoci. Kapavka byla rozšířená už ve středověku, syfilis se začala masově šířit od konce 15. století. Léčba byla primitivní a často smrtelná. Přesto se provoz nezastavil, protože poptávka zůstávala trvalá.

Praha byla nejbohatším městem v zemi a prostituce se zde rozvíjela dříve než jinde. Nejznámější oblastí byl Ungelt za Týnským chrámem, prostor pod přímou kontrolou panovníka, kam městská stráž neměla přístup. Soustřeďovali se zde zahraniční obchodníci s hotovostí a vysoká anonymita zaručovala stabilní klientelu.

Za vlády Karla IV. se objevily snahy o nápravu poměrů. Kazatel Jan Milíč z Kroměříže dokázal přesvědčit stovky žen, aby prostituci opustily, a zřídil pro ně útočiště. Tyto iniciativy však neměly dlouhodobý dopad. Provoz se postupně přesouval do jiných částí města, například do dnešní Bartolomějské ulice nebo na Smíchov.

Brno nabízí díky dochovaným právním knihám výjimečně podrobný pohled. Po udělení městských práv králem Václavem I. byly nevěstky vykázány na kopec Puhlík za hradby. Postupně se zde vytvořila nebezpečná oblast ovládaná kuplíři a kriminálními skupinami.

Zlom nastal zásluhou markraběnky Markéty Opavské. Nevěstince na Puhlíku byly zrušeny, domy spáleny a prostituce přesunuta do města pod přímý dohled. Město se stalo vlastníkem domů, stanovilo nájemné a kontrolovalo provoz. Výsledkem byl pokles násilí a větší přehled nad prostředím, i když ženy zůstávaly plně závislé na systému.

Výjimečný případ představoval londýnský Southwark. V oblasti Bankside provozovala nevěstince sama církev. Domy měly licenci, ženy podléhaly stanoveným pravidlům a výnosy směřovaly na církevní stavby. Kontrola byla přísná a provoz relativně stabilní. Tento model fungoval až do zákazů v 16. století, po nichž se prostituce přesunula do ilegality.

Středověké nevěstince byly místem potěšení i každodenního strachu. Nabízely únik, anonymitu a fyzický kontakt, zároveň však byly spojeny s násilím, nemocemi a sociálním vyloučením. Ženy v nich pracovaly z nutnosti, často bez jiné možnosti obživy. Společnost je potřebovala, ale nechtěla je vidět.

Z dochovaných pramenů vyplývá, že regulace dokázala omezit nejhorší projevy chaosu, nikoli však odstranit samotné utrpení. Nevěstince tak zůstávají jedním z nejvýmluvnějších svědectví o tom, jak středověká města řešila lidské potřeby pragmaticky, bez sentimentu a bez zájmu o jednotlivce.

Zdroje: