Goebbelsova milenka, Hitlerův zákaz. Tragédie Lídy Baarové

Byla jednou z nejzářivějších hvězd první republiky. Lída Baarová měla talent, krásu i tah na branku – a zároveň slabost pro moc, která ji semlela. Toužila po slávě a uznání, ale po válce se z ní stala nálepka, kterou už nikdy nesetřásla.

Narodila se jako Ludmila Babková, dcera pražského úředníka a operní pěvkyně. Z matky zdědila cit pro jeviště, z otce ambici uspět. Už během studií na konzervatoři pochopila, že její místo není v lavici, ale před kamerou. Když v roce 1931 natočila svůj první film Kariéra Pavla Čamrdy, přišel okamžitý úspěch – a zároveň vyhazov ze školy. Bylo jí sedmnáct a vstoupila do světa, který ji měl jednou pohltit.

Baarová se stala hvězdou, jakou Československo neznalo. Publikum milovalo její půvab a přirozenost, režiséři ji obsazovali do filmů po desítkách. Madla z cihelny, Dívka v modrém, Panenství – snímky, které z ní udělaly symbol ženské krásy třicátých let.
Jenže Lída chtěla víc. Chtěla Evropu. Chtěla být světová.

V roce 1934 si ji vybrala německá společnost UFA, tehdejší evropský Hollywood. Aby mohla natáčet, musela během tří týdnů zvládnout dokonalou němčinu a zhubnout deset kilo. Zvládla obojí. První velká role po boku Gustava Fröhlicha, hvězdy Metropolisu, jí otevřela dveře do Berlína – a také do společnosti, kde se film mísil s politikou.

Z hvězdy z Barrandova se stala evropská ikona: několik filmů ročně, večírky, novinové titulky, šampaňské, fotografové. Všechno šlo podle plánu – dokud se ve dveřích neobjevil muž, který změnil všechno.

Vlasta Burian dokázal rozesmát národ. Při natáčení Lelíčka ve službách Sherlocka Holmese (1932) to mezi ním a Baarovou zajiskřilo tak, že se tím nikdo ani netajil. Burian byl ženatý, ale z Lídina kouzla se nevymotal; jeho manželka Nina ho tehdy doprovázela na každé natáčení, aby na vše dohlédla. Pro Lídu to byla spíš záblesk obdivu než láska – důkaz, že ji respektují i ti, kdo už sami patřili mezi legendy.

Po válce se jejich jména znovu protnula. Baarová, která čelila obvinění z kolaborace, vypovídala u výslechu, kde padlo i Burianovo jméno. Mluvila pod nátlakem a její výpovědi se staly jen zlomkem v mozaice poválečných postihů. Tvrdit, že právě její slova zničila Buriana, by bylo zkratkou.

Burian čelil atmosféře honu na provinilé, jeho kauza měla více aktérů a později byl částečně rehabilitován. Přesto je jisté, že poválečný proces ho zlomil. Z krále komiků se stal veřejný nepřítel. Zemřel v roce 1962, jeho žena ho následovala o devět týdnů později – zemřela přímo na jeho hrobě.

Podle pozdějších vzpomínek Baarovou při natáčení navštívil Adolf Hitler, pozval ji na čaj a řekl, že mu připomíná jeho neteř Geli. „Jeho modrošedé oči byly jako ta nejstudenější ocel,“ psala. Možná historka, možná realita – jisté je, že už tehdy se Lída pohybovala v prostředí, kde byla moc přítomná v každém pohledu.

O rok později poznala Josepha Goebbelse, říšského ministra propagandy. Byl výřečný, vzdělaný a nebezpečně charismatický. Fascinovala ho. Začalo to květinami, pokračovalo pozvánkami, skončilo posedlostí. Berlín si šeptal, tisk naznačoval, jeho manželka Magda zpočátku mlčela. Když pochopila, že tentokrát nejde o flirt, zasáhl samotný Hitler.
V roce 1938 vztah osobně ukončil. Goebbels se měl vrátit k manželce, Baarová dostala zákaz veřejného vystupování a příkaz opustit Německo. Z Berlína odjížděla s nálepkou „Goebbelsova milenka“ – symbolem, který ji přežil. V okamžiku, kdy se dotkla moci, se její hvězda začala hroutit.

Po válce už nebyla herečkou, ale obžalovanou. V roce 1946 byla zatčena a strávila 16 měsíců ve vazbě – bez rozsudku, ale i bez důkazů o udavačství či spolupráci s gestapem. Veřejný žalobce později konstatoval, že její styky s Goebbelsem a Hitlerem „nespadají do doby zvýšeného ohrožení republiky“ a že šlo především o její touhu hrát. Jenže veřejnost rozhodla jinak. Jednou se dotkla moci – a tím pádem byla navždy viníkem.

Domů se vrátila do ticha a nepřijetí. Matka zemřela po výslechu, otec přišel o nohu a sestra Zorka Janů spáchala sebevraždu, když ji odmítli přijmout zpět do divadla. Z rodiny, která žila ve světle reflektorů, zbyl jen nemocný otec a dcera, které se lidé vyhýbali na ulici.

„Dostala nálepku,“ řekl publicista Stanislav Motl. „A u nás, jakmile někdo dostane nálepku, nosí ji celý život. Lída nebyla kolaborantka – jen žena, která se ocitla ve špatnou dobu na špatném místě. Jak se píše v Talmudu: Nikdy nesuď člověka, dokud jsi nestál na jeho místě.“

Přesto se pokusila začít znovu. Vdala se za loutkáře Jana Kopeckého, s nímž se seznámila ve vězení, a společně utekli na Západ. V Itálii a Španělsku znovu točila, dokonce ji Federico Fellini obsadil do Darmošlapů. Jenže kouzlo bylo pryč.

Později se usadila v rakouském Salcburku po boku lékaře Kurta Lundwalla. Po jeho smrti zůstala sama – s lahví, cigaretami a minulostí, která ji pronásledovala až do konce.
„Na konci života ji dohnaly vlastní běsi,“ řekl Motl. „Byla krásná – a unavená. Chtěla zapomenout, ale minulost se vracela v každém pohledu lidí, kteří ji poznali.“

Lída Baarová zemřela v říjnu 2000 v Salcburku, krátce po svých 86. narozeninách.
Možná jí vězení paradoxně zachránilo život – unikla lynči, který po válce stál jiné umělce život. Na rozdíl od režiséra Jana Svitáka, umláceného davem, se dožila stáří. Ale žila s cejchem, který z ní nikdo nikdy nesmyl.

Dnes se o ní píše s odstupem, ale její příběh zůstává bolestivý. Kdyby přijala nabídku z Hollywoodu, žila by jinak. Kdyby nepoznala Goebbelse, nestala by se symbolem zrady.
Jenže „kdyby“ dějiny neznají. Lída Baarová nebyla hrdinka ani oběť. Byla žena – ambiciózní, krásná, osamělá. Dotkla se moci, která se tvářila jako láska, a zaplatila za to zbytkem života.

Zdroje: