Článek
Pořád slyším: „Rodina je základ státu.“ Možná v roce 1985. Dneska? Dneska je základ spíš přežít. Svět se změnil. My jsme jiní než naši rodiče – a dnešní puberťáci jsou jiní než my. A to je dobře. Nejsou zkažení, nejsou líní, nejsou ztracení. Jsou prostě děti nové doby, otevřenější, drzejší, rychlejší. Mají jiné hodnoty a jiné sny. A místo toho, abychom je soudili, bychom je měli respektovat.
Stejně tak bychom měli respektovat ženy, které děti nemají – nebo se rozhodnou, že už žádné mít nebudou. Není to rozmar ani selhání. Je to odvaha. Odvaha říct „ne“ tam, kde společnost pořád šeptá „musíš“.
Nemít dceru neplánovaně a doslova s ní maturovat, jsem dnes bezdětná. A chápu ženy, které se rozhodnou pro bezdětnost dobrovolně. Chápu muže, kteří si děti nechtějí pořizovat, protože vědí, že by je nedokázali dobře vychovat. A vím, že moje dvě děti – jedno vlastní, jedno nevlastní – jsou moje finální číslo.
Víc dětí by znamenalo přijít nejen o sebe, ale ubrat i z toho, co jim už teď dávám. A já jim chci dát maximum. Ne zbytky po pracovním dni, ne lásku na autopilota, ne nervy na hraně vyhoření. Chci jim dát bezpečí, čas, energii – a přitom si uchovat svoje já. Protože máma, která neexistuje jako žena, je jen stín.
A řeknu to na rovinu: raději si pořídím zvířata, než aby má děloha plnila socialistické povinnosti. Nejsem tu proto, abych státu plnila tabulky a sousedům dělala radost. Nejsem továrna na děti. Moje tělo není výrobní linka.
Děti nejsou projekt na Instagram. Nemají být dekorace v matching outfitech pro fotku s filtry. Nemají být dalším zářezem do vašeho seznamu „splněno“. Pokud je mít nechcete, nedělejte to. A pokud je chcete, tak proto, že jim dokážete dát víc než jen hezké fotky a vyhořelou mámu.
Sobeckost? Ano. A říkám to nahlas. Zdravá sobeckost není špatná vlastnost. Je to nutnost. Kdo se nikdy nezastaví a pořád jen dává, ten nakonec nemá co dát. Znáte mámy, co si „splnily povinnost“, mají tři děti, dům na hypotéku, ale v očích už nic než vyčerpání? Já tak skončit nechci.
Nechci rodit další dítě proto, aby babička měla radost, aby sousedky měly o čem drbat, nebo aby se manžel cítil „víc chlap“. Nechci se hroutit na záchodě, protože jsem si chtěla „splnit normu“. Nechci dělat děti jen proto, že stát má plnou pusu hesel o rodině, ale když jde o podporu, tak se tváří, že „nějak to zvládnete“.
Naši rodiče bojovali za svobodu – a my ji teď máme. Tak ji využijme. Svobodu rozhodovat o svém těle, o svém životě, o svých snech. A jestli vás dráždí, že si dovolím říct „dost“? Tak to je přesně důvod, proč to říkám nahlas.
A jestli vám chybí děti? Pořiďte si je sami. A vychovávejte je taky sami.
