Článek
Otevřu dveře a první, kdo mě vítá, je náš stoletý Riky. Radostí mě málem přeskočí. Už skoro devět let mě zdraví se stejným nadšením – a stejně se to neodnaučil. Vím, že je něco špatně, když nevítá. To pak znamená jen tři věci: je nemocný, roztahal koš… nebo někde zanechal trucovné hovínko.
Jakmile se uklidní, pomazlím ho. Čím je starší, tím rychleji z něj spadne ta první vlna radosti. Podrbu kožich, nasaju jeho vůni a popusinkuji obrovskou mezeru mezi očima (a že ji jako správný AMSTAFF má). Pak dostane čerstvou vodu, jídlo – a já pokračuju dál.
Na řadě je zakrslý králík Boban. Bob. Hovňousek. Pán naší ložnice, který si tam běhá na volno celé dny. Když má náladu, přihopká. Když ne, sleduje mě zpovzdálí. Dostane vodu, drbání za ušima. Nejvíc mě ale baví, jak mě ve tři ráno tiše pozoruje, když spím. První dny jsem z toho málem dostala infarkt. Dneska se směju – mám totiž noční hlídku zadarmo.
A pak přichází nejmladší člen smečky. Chameleon – pan Don Alfonzo. Jakmile otevřu dveře, už klepe na sklo. Miluje prolízku přes můj obličej, takže občas vařím nebo uklízím s chameleonem na hlavě a modlím se, aby neskončil rovnou v polívce.
Tihle tři jsou moji terapeuti. Každý po svém. Riky mi připomíná radost, Boban klid a Alfonzo schopnost brát věci s humorem. Někdy je jen pozoruju, jindy je pomazlím – a vždycky cítím, že ta nejúčinnější terapie neprobíhá v ordinacích, ale doma.
V chlupu, v tlapkách, v uších… a někdy i ve šupinách.
A co vy – kdo je váš domácí terapeut?
