Článek
Nikdo vám to neřekne nahlas. Maximálně v noční kuchyni, když děti spí a vy jste už druhý den nemytá, s hrnkem studeného čaje v ruce a vlasy, které kartáč neviděly půl týdne. „Kdybych mohla vrátit čas…“ – ta věta visí mezi vámi, ale nikdy ji nedořeknete. Protože dobrá máma přece nelituje. Je matkou tělem i duší do poslední buňky. Jiná verze neexistuje.
Jenže pravda je jiná. Lituje. Ne proto, že by svoje děti nemilovala. Ale proto, že se v tom všem ztratila. Proto, že jí nikdo neřekl, že tohle není jen o prvním úsměvu a dětských ručičkách. Že je to taky o roztříštěné identitě, o tichém smutku po životě, který už nikdy nebude. A pak přijde puberta – bájná, chaotická, kdy se z vás stává puberťák taky. Jste vtažena do jejich světa, ale vaše generace, názory a nervy se s tím perou. Chcete se smát i zvracet zároveň.
A když to řeknete nahlas, jste sobecká. Nepřející. Příšera. Sociálku na vás! Jenže možná… jste jen upřímná. Autentická. Vy.
Nikdo vás nevaruje
Předtím, než se stanete mámou, slyšíte jen o lásce, která vás pohltí, a o „nejkrásnějším období života“. O malých prstíčcích, nosáncích a prvních slovech. Nikdo moc nemluví o izolaci, vyčerpání a pocitu, že jste se zmenšila na servisní stanici – služku, kuchařku, uklízečku, psycholožku a nonstop pohotovost v jednom. Přestala jste být vy a stala se „maminkou od dítěte“.
Když si dovolíte připustit, že vás to nenaplňuje 24/7, okamžitě slyšíte: „Ale děti jsou přece dar!“ Ano, jsou. Ale někdy jsou i zrcadlem toho, jak moc jste se vzdala sama sebe, protože společnost vás naučila, že dobrá máma sebe odloží na poslední místo.
Láska není vždycky dost
Tady to začne bolet. Protože láska k dětem vás sice drží, ale ne vždycky vás naplní. Někdy prostě nestačí na to, aby přebila ztrátu svobody, těla, času, kariéry nebo vztahu, který se pod tíhou rodičovství proměnil v logistickou firmu.
A pak přijde vina. Ta tichá, lepkavá vina, která vás drží pod krkem pokaždé, když si dovolíte představit, jaký by byl život bez toho všeho. Jenže upřímně – tohle přemýšlení z vás nedělá špatnou mámu. Dělá z vás člověka.
Proč to píšu
Protože se o tomhle pořád mlčí. Protože nechci, aby další ženy seděly v té noční kuchyni a myslely si, že jsou jediné, které si občas přejí vrátit čas. Protože pravda je taková, že mateřství je krásné a kruté zároveň. A že litovat něčeho, co vás navždy změnilo, neznamená litovat dětí – ale toho, že jste přišla o kus sebe.
A jestli vás tohle uráží? Možná proto, že se v tom potichu poznáváte.
Svou dceru miluju nadevše. Mateřství mě naplňuje – a přitom mě šediví. Kariéru si stavím během její puberty. Neměnila bych. Ale někdy si představuju, že mizím na měsíc pryč. Bez kufru. Bez telefonu. Bez vysvětlování.
