Článek
Macecha. Slovo, co zní tvrdě. Jenže skutečný život je jiný – směs smíchu, moči, psího jazyka a vět, které vás položí na kolena. Protože když vám nevlastní dítě mezi smíchem a hadrou od čůránek řekne: „Jsi taky moje maminka,“ – už nepotřebujete krevní pouto. A víte, že máte děti dvě.
Pinďa a kuličky
Léto. Vedro. A on přichází s vážností generála: „Teto, přilepil se mi pinďa. A ještě jsem ti počůral záchod.“
Každé léto je to stejné. Horko, pot, kuličky, co svědí, protože „lepí to“. A já jen protočím oči: „Jo, jako jeho táta…“ Směšné, trapné, intimní. A přitom obrovsky důležité. Protože komu jinému by tohle dítě svěřilo?
Ale vrchol přišel jindy. Netrefil se do záchodu. Já klečím s hadrou, utírám čůranky a nadávám na psa, který se je snaží olíznout. Pot, smrad a moje nervy na prasknutí. On přijde, s očima plnýma omluvy. Obejme mě. A já – s hadrou v jedné ruce a čistou dlaní na jeho vlasech – řeknu: „Nezlobím se na tebe, jen na psa.“
Směju se. Směju se sama sobě, té absurdní scéně, životu. Smějeme se oba. A v tu chvíli on položí ruku na moje rameno a řekne: „To zvládneš, teto. Jsi taky moje maminka.“
Ten okamžik byste nevyprali ani Savem. Nechcete. Protože tohle není o genech. Není to o stejných očích, vlasech nebo příjmení. Je to o tom, že s vámi dítě sdílí svoje nejtrapnější chvíle – přilepený pinďa, loužičku vedle záchodu, psa olizujícího moč. A věří vám.
A mezi smíchem a hadrou vám podá svoje srdce. Ne slovem „miluju tě“, ale větou: „Jsi taky moje maminka.“
Nevím, jestli jsem pro něho máma, macecha, nebo jen ta, co drží hadru od moči. Ale vím, že jsem jeho. A to je víc, než jsem kdy čekala.
