Článek
Moje dcera přišla o otce. Ne hned. Nejprve se jim cesty rozešly, roky k sobě neměli blízko. A pak se to konečně zlomilo – našli k sobě cestu, přišel ten pravý vztah. Čistý, opravdový, takový, jaký má mezi rodičem a dítětem být. A právě tehdy zemřel. Krutě načasováno.
A než se ta rána vůbec stihla zatáhnout, odešla i babička. Moje babička, její opora. Po dlouhé nemoci, ale přesto příliš brzy. Dva měsíce, dvě ztráty. A já uprostřed toho všeho.
Držím ji, protože musím. Jsem poslední rodič. Nemám právo padnout, i když bych nejraději zůstala ležet na zemi a řvala. Nemám právo odejít, i když někdy cítím, že už nemůžu dál. Nemám možnost volby. Jsem tu pro ni.
Nikdo ti neřekne, jaké to je, když musíš stát vzpřímeně, i když se ti svět hroutí pod nohama. Když se ti chce křičet, ale usmíváš se, protože tvoje dítě tě potřebuje. Když tě tíha dusí, ale stejně vstáváš, vaříš, objímáš, hladíš. Protože prostě musíš.
A někdy si říkám: už ne. Už fakt ne. A stejně znovu vstanu. Protože když padnu já, padne i ona.
Ale právě v tom je skrytá i síla. Zjistíš, že i když jsi prázdná a rozbitá, pořád můžeš žít. A že ti, kteří odešli, žijí dál – v ní, ve mně, v každém úsměvu a v každém gestu, které zůstalo.
Jsem poslední rodič. A to není konec. To je začátek nové síly, kterou jsem v sobě nikdy nehledala – a přesto ji mám.
Když padnu já, padne i ona. Proto vstávám. Co je tobě tou silou, kvůli které vstáváš každý den?
