Článek
Bolest hlavy? To nejsou hormony ani špatné počasí. To jsou emoce, které držíš pod pokličkou tak dlouho, až se ti vaří mozek. Žaludek? Ten se svírá přesně tehdy, když už v sobě dusíš problémy, které nechceš řešit. Ramena? Ta ti ztuhnou ve chvíli, kdy sis na záda naložila víc, než je lidsky možné – a teď ti to tělo dává sežrat. Jo, přesně tohle řeším já. Moje levé rameno je aktuálně učebnicový příklad psychosomatiky. Kůže? Ta se ozve, když už tě všechno a všichni štvou, nebo když jsi na sebe tvrdší, než bys kdy byla na kohokoliv jiného. A teď přijde ta rána mezi oči: tělo není tvůj nepřítel. Nepřišlo tě zničit. Je to posel, který tě tahá za rukáv a křičí: „Hej, zastav se! Takhle to dál nejde.“
Jenže my jsme vychovaní v modu „buď fyzické, nebo psychické“. Doktor ti dá prášek, bolest na chvíli zmizí, a ty máš pocit, že je vyřešeno. Jenže není. Protože prášek umlčí symptom, ale ne důvod, proč vznikl. A tak se vrátí. Většinou ve chvíli, kdy se ti to hodí úplně nejmíň. Psychosomatika není o tom, že vyhodíš všechny léky. Je to o tom pochopit, že tělo reaguje na způsob, jakým žiješ. Zánět močáku? Nevyřčené emoce a hranice, které jsi nedokázala nastavit. Migréna? Tvoje privátní verze „Stop! Přestřelila jsi.“ Rýma? Vnitřní pláč, který už neudržíš. A ekzém? Ultimátní signál, že tvá kůže – tvoje hranice – už neunesla další dávku stresu.
Co s tím? Nejjednodušší, ale nejhorší rada zní: poslouchej se. Přiznej si, že už nemůžeš. Polož si otázku: co mi tím tělo vlastně říká? Někdy to znamená zastavit se a vydechnout. Jindy otevřít téma, které roky smetáš ze stolu. A někdy je to fakt banální: místo další kávy a to-do listu si prostě jít lehnout. Psychosomatika není strašák. Je to kompas. A čím víc se naučíš číst jeho ukazatele, tím míň tě tělo musí zastavovat bolestí nebo nemocí. Protože když mu rozumíš, nemusí už na tebe křičet. A to je možná ta největší úleva, kterou si můžeš.
Zkus si všimnout, kde tě tělo nejčastěji zastavuje. Co ti tím říká? A pokud chceš, ráda ti s tím pomůžu najít souvislosti.
