Tajemství Mrtvé hory: Devět studentů proti neznámé síle

V lednu roku 1959 se devět studentů a absolventů Uralského polytechnického institutu vydalo na zimní expedici, která měla být dalším důkazem odvahy mladé sovětské generace. Vedl ji třiadvacetiletý Igor Djatlov – precizní, zodpovědný a uznávaný vůdce, který měl za sebou řadu náročných výprav. Cílem byla hora Otorten na severním Uralu – oblast, kam se v zimě odvažovali jen ti nejzkušenější.

Spolu s ním šli jeho přátelé a spolužáci: Zinaida Kolmogorovová, Ljudmila Dubininová, Alexandr Kolevatov, Georgij Krivoniščenko, Jurij Dorošenko, Rustem Slobodin, Nikolaj Thibeaux-Brignolles a Semjon Zolotarjov. Desátý člen, Jurij Judin, se musel kvůli zdravotním potížím vrátit ještě před vstupem do hor. Právě on se stal jediným, kdo přežil.

Skupina vyrazila 27. ledna z vesnice Vižaj. Místní Mansijové nazývali oblast, kam mířili, „zemí, kam se nechodí“. Hora, na jejímž svahu výprava nakonec zemřela, nesla jméno Cholat Sjachyl – Mrtvá hora. V denících studentů se zachovalo všechno: záznamy o počasí, vtipy, útržky rozhovorů i nadšení z cesty. Poslední zápis z 31. ledna končil slovy:
„Počasí se zhoršuje. Sníh, vítr. Zítra půjdeme dál. Všechno v pořádku.“

Potom už jen ticho.

Expedice se měla vrátit 12. února. Když ale ani po několika dnech nepřišla žádná zpráva, rodiny a spolužáci začali volat o pomoc. 20. února se rozběhlo rozsáhlé pátrání – studenti, armáda, vrtulníky, Mansijové.
O šest dní později, 26. února, našli záchranáři prázdný stan – částečně zasypaný sněhem, rozříznutý zevnitř. Uvnitř zůstaly boty, kabáty, jídlo i deníky. Ven vedly stopy bosých a polonahých nohou.

První dvě těla – Jurije Dorošenka a Georgije Krivoniščenka – ležela u vyhaslého ohniště na kraji lesa. Byli jen ve spodním prádle, s popáleninami na rukou. Nad nimi stála borovice s polámanými větvemi až do výšky pěti metrů – zřejmě se snažili vyšplhat pro větve nebo rozhled.

Další tři oběti – Igor Djatlov, Zinaida Kolmogorovová a Rustem Slobodin – byly nalezeny mezi ohništěm a stanem. Ležely v poloze, která napovídala, že se snažily vrátit zpět. Měly odřeniny, zlomeniny a zaťaté pěsti.

Zbylá čtyři těla našli až 4. května, když roztál sníh. Ležela v rokli pod třemi metry sněhu. Zranění byla hrůzná: Thibeaux-Brignolles měl rozdrcenou lebku, Dubininová a Zolotarjov rozdrcená žebra, dívce chyběl jazyk, Zolotarjov přišel o oči. Na tělech však nebyly stopy po boji. Forenzní lékař Boris Vozrožděnnyj přirovnal sílu, která zranění způsobila, k nárazu automobilu ve vysoké rychlosti. Některé kusy oblečení navíc vykazovaly zvýšenou beta-aktivitu – pravděpodobně z laboratorní kontaminace, nikoli ze záření na místě.

Pitvy potvrdily: šest lidí zemřelo na podchlazení, tři na těžká vnitřní zranění. Vyšetřovací zpráva skončila větu, která se stala legendou: „Smrt byla způsobena neznámou přírodní silou.“

První vysvětlení hovořila o lavině. Jenže svah se zdál příliš mírný. Jiní mluvili o vojenských testech, tajných zbraních, o útoku zvířat, o infrazvuku, který mohl způsobit paniku a dezorientaci. A pak přišly i ty fantastické – UFO, sněžný muž, spiknutí tajných služeb.
Nic z toho se nikdy nepotvrdilo.

Jurij Judin, jediný přeživší, který se musel na začátku výpravy vrátit, celý život tvrdil, že oficiální závěry nejsou pravdivé. „Nikdy se nedozvíme, co se tam stalo,“ říkával. „Ale nebyla to jen lavina. Něco je vyděsilo.“

Po pádu Sovětského svazu se případ znovu otevřel. Moderní rekonstrukce mezi lety 2015–2020, včetně experimentů ruské prokuratury a simulací švýcarských vědců z Lausanne a Curychu, přinesly nové poznatky. Nejspíše šlo o kombinaci faktorů: větrná sněhová deska, která se v noci uvolnila a částečně přimáčkla stan, silný vítr a extrémní teploty kolem −30 °C.

Skupina se ve zmatku prořezala ven a utekla do lesa – daleko od hrozby laviny, jak velí horolezecké pravidlo. Tam se pokusili přežít: rozdělali oheň, svlékli vrstvy z mrtvých, snažili se vrátit ke stanu. Většina podlehla podchlazení, čtyři další zasypal sníh, který způsobil fatální zranění. Některé známky nahoty lze vysvětlit tzv. paradoxním svlékáním, které se objevuje v závěru hypotermie, kdy tělo klame mozek pocitem horka.

Původní závěr z roku 1959 hovořil o „neznámé přírodní síle“. Novější šetření (2019–2020) už uvádí lavinový efekt a extrémní počasí jako pravděpodobnou příčinu. K úplné jistotě ale chybí definitivní důkazy – sníh vzal všechno.

Djatlovova výprava dodnes fascinuje. Ne proto, že by nabízela jednoduché vysvětlení, ale proto, že nutí přemýšlet o hranici mezi rozumem a strachem, mezi jistotou a přežitím.
Devět zkušených lidí se během několika minut proměnilo v oběti mrazu a chaosu – ne kvůli hlouposti, ale kvůli nečekané síle přírody. Možná to nebyla lavina. Možná panika, tma, hluk, infrazvuk – všechno dohromady. A možná proto ten příběh nikdy nezestárne.

Hory neodpovídají. Jen si berou, koho chtějí. A Mrtvá hora mlčí dál.

Zdroje: