Článek
Podle nové analýzy ale právě posedlost stabilitou postupně omezila investice, zvýšila závislost na ropě a plynu a zemi připravila o část růstového potenciálu. V době války se tyto slabiny ukazují naplno.
Ekonomický model vznikal po ruském defaultu v srpnu 1998. Moskva tehdy potřebovala obnovit důvěru v rubl a státní finance. Začala proto usilovat o přebytkové rozpočty, obchodní přebytky a vysoké rezervy. Příjmy z ropy a plynu stát stále výrazněji danil a část peněz ukládal stranou místo toho, aby je ve velkém vracel do ekonomiky.
Podle analytika Nicka Tricketta, který svůj rozbor zveřejnil v The Moscow Times, dávala tato politika po krizi smysl. Problém nastal ve chvíli, kdy se z nouzového řešení stal dlouhodobý recept. Rusko se soustředilo na ochranu před dalším otřesem, ale méně investovalo do infrastruktury, produktivity a modernizace civilní ekonomiky. Příjmy z energetiky zároveň umožňovaly odkládat složitější reformy.
Ropa přinášela peníze, ale také závislost
Vysoké ceny surovin v první dekádě tohoto století přinesly Kremlu mimořádné příjmy. Část z nich se přes důchody, státní platy a sociální výdaje vracela obyvatelům. Stát se však zároveň stále více opíral o energetický sektor. Trickett upozorňuje, že už před anexí Krymu se hospodářský růst vyčerpal a Rusko se dostávalo do stagnace.
Větší stimul přišel až s válkou. Obrovské státní výdaje na armádu, zbrojní výrobu a související obory ekonomiku nejprve výrazně rozhýbaly. Tento efekt ale slábne. Rusko letos samo snížilo odhad růstu HDP pro rok 2026 z 1,3 na 0,4 procenta. V prvním čtvrtletí ekonomika mezičtvrtletně klesla o 0,3 procenta, uvedla agentura Reuters.
Brzdou zůstávají také drahé úvěry. Ruská centrální banka v červenci snížila základní sazbu pouze na 14 procent. Zároveň zhoršila letošní výhled ekonomiky a nyní počítá s růstem mezi nulou a jedním procentem. Firmy podle banky výrazně snížily očekávání budoucí poptávky a výroby.
Starý recept už přestává stačit
Kreml tak stojí před nepříjemnou volbou. Pokud chce dál financovat válku, sociální výdaje a chod státu, potřebuje peníze. Jenže éra mimořádných ropných příjmů z počátku století se podle Tricketta už nemusí vrátit. Rusko proto bude nuceno více zatěžovat daněmi firmy a obyvatelstvo, případně omezovat jiné výdaje.
Současně se ukazuje paradox celé strategie. Politika, která měla z Ruska vytvořit stát odolný vůči krizím a zahraničnímu tlaku, pomohla vytvořit hospodářství s nízkými civilními investicemi a vysokou závislostí na surovinách a státu. Válečné zakázky mohou některé obory dál držet nad vodou, samy o sobě ale dlouhodobý růst nezajistí.
Trickett proto očekává, že ani případný konec války by ekonomické problémy rychle nevyřešil. Peníze, výrobní kapacity i pracovní síla se přesunuly směrem k armádě a návrat k běžnému hospodářskému modelu by byl obtížný. Rusko tak podle něj doplácí na model, který měl zemi před krizemi chránit, ale zároveň jí postupně svazoval ruce.
