Článek
Ještě v létě vypadal americký prezident jako politik, který je připraven proti Kremlu přitvrdit. Reuters na konci července popsal, že Trump podpořil sankční návrh namířený proti Rusku poté, co rostla jeho frustrace z Moskvy a zároveň se zvyšovala jeho důvěra ve schopnosti Ukrajiny. Návrh počítal mimo jiné až se stoprocentními cly na největší odběratele ruské ropy a plynu.
Důležitý byl detail: zákon by prezidentovi dal další pravomoc určovat, proti komu cla použije, a zároveň možnost část sankcí z důvodů národní bezpečnosti odpustit. Pro Trumpa je to typické. Netlačí jen na jednu stranu konfliktu, ale snaží se držet nástroje, které může podle vývoje zapínat a vypínat. Sankce tak nejsou pouze trestem pro Moskvu, mohou být i vyjednávací kartou vůči Číně, Indii nebo Evropě.
O několik týdnů později se tón znovu změnil. Po telefonátu s Putinem Trump označil rozhovor za „skvělý“ a řekl, že ruský prezident chce dohodu. „Pokud Zelenskyj chce dohodu také, bylo by to velmi pěkné,“ uvedl podle Reuters. Současně problém zjednodušil na vztah dvou prezidentů. „Více než cokoli jiného jsou to dva lidé, kteří se nenávidí,“ řekl o Putinovi a Volodymyru Zelenském.
Trump nechce být spojencem, chce být prostředníkem
Právě zde je základ jeho přístupu. Trump se nesnaží působit jako pevný spojenec jedné strany v tradičním smyslu. Chce zůstat mužem, bez něhož se dohoda neobejde. Proto může jeden týden hrozit Moskvě a další týden zvyšovat tlak na Kyjev. Z jeho pohledu nejde o rozpor, pokud oba kroky přibližují chvíli, kdy bude moci oznámit dohodu vyjednanou Spojenými státy.
V září šel tlak výrazněji směrem k Ukrajině. Trump vyzval Zelenského, aby zastavil útoky na ruské rafinerie a další zařízení spojená s výrobou a distribucí nafty. Tvrdil, že ukrajinské údery přispívají k nedostatku paliv. Následně prohlásil, že Rusko a Ukrajina souhlasily s neútočením na energetickou infrastrukturu. Kyjev však podle AP žádnou hotovou dohodu nepotvrdil a požadoval záruku, že stejný závazek skutečně dodrží Moskva.
To ukazuje druhou vrstvu Trumpovy politiky: domácí ekonomiku. Pokud válka zdražuje energii nebo komplikuje dodávky paliv, Bílý dům má motivaci tlačit na krok, který cenu sníží, i když je z vojenského hlediska výhodnější pro jednu ze stran. Ukrajinské útoky na rafinerie totiž zvyšují ekonomické náklady války pro Rusko. Jejich omezení by proto Moskvě současně ulevilo.
Neustálá změna postoje je součást vyjednávání
Trumpova politika vůči Ukrajině proto působí nepředvídatelně hlavně při pohledu na jednotlivé výroky. Při delším pohledu je vzorec stabilnější i mimo bojiště. Prezident střídá pochvalu, hrozbu, ekonomický tlak a osobní diplomacii podle toho, kde právě vidí šanci získat ústupek.
Pro Kyjev je problém v tom, že tento model nevychází z pevně dané představy, jak má spravedlivý konec války vypadat. Rozhodující je dosažitelnost dohody. Trump může podporovat tvrdší sankce proti Rusku a krátce nato chtít po Ukrajině omezení útoků, pokud tím vznikne prostor pro jednání. To zároveň vysvětluje, proč se jeho rétorika může měnit rychleji než samotná americká politika.
Výsledkem je tlak na obě strany, jenže jejich výchozí situace není stejná. Rusko válku zahájilo a drží část ukrajinského území, zatímco Ukrajina je na amerických zbraních a zpravodajských informacích stále závislá. Každý Trumpův obrat směrem k „rovnováze“ proto může mít pro Kyjev větší praktický dopad než pro Moskvu.
