Článek
Máte účet na některé sociální síti? Nechci záměrně žádnou jmenovat, ačkoli nemám účet na všech, troufám si napsat, že to bude asi založeno na podobném principu. Jednoduše – kdo má přístup na sociální síť, může, kromě komunikace, také nabízet své služby a kontakty.
Obyčejná reklama, tak jak ji známe, jako forma propagace, je možná v pořádku. Slevy jsou nyní nástrojem reklamy a tak není divu, že právě na těchto sítích ovládají neskutečné nabídky naše účty. Nemyslím jenom ty na sociálních sítích.
Dobře, chápu, že využívání výhod je významným lákadlem pro klientelu, internet je neuvěřitelné médium a skýtá neskutečné možnosti. Mému oku však neušly některé jevy, které už hraničí s využíváním tohoto média k porušování obchodní etiky a troufám si napsat, i porušování práva. A to třeba nabídkou zboží, které už na první pohled věci trochu znalé osoby porušuje právo duševního vlastnictví.
Podrobnějším průzkumem subjektů, které takové zboží nabízí, lze zpravidla dojít k závěru, že subjekt nemá sídlo v ČR nebo o něm existují na internetu dosti negativní reference. Má-li však spotřebitel touhu zakoupit si na základě takové prezentace zboží, o němž neví vůbec nic, riskuje, že se občas netrefí. Výsledkem bývá rozčarování, vrácení zboží a pak i dohady o vynaložené peníze. V případě podezření na porušování práva duševního vlastnictví je to docela problematické, protože ve stadiu „tvrzení proti tvrzení“ je nutný odborný posudek a ten už se řádově pohybuje v tisících a ne stokorunách. Pak následuje soudní tahanice a radost z ušetřených pár set je ta tam. Ovšem toto je pořád v moci a na rozhodnutí kupujícího. Třeba mu neznačkové stačí a těch pár stovek oželí.
Jiná situace je, pokud je nabídka zboží nebo služeb vázána na některé produkty, například hry. Uživatel sociální sítě touží pokročit, zakoupit si kredity, aby mohl hrát a tak využije nabídku „výhodné“ služby nebo zboží, které provozovatel hry nabízí současně s výhodou získání herních kreditů. Zde už to lehce zavání manipulací uživatele, protože se rozhoduje pod větším tlakem, bez informací. V touze získat kredity se mu nabídka může zdát výhodnější (a opravdu zdánlivě je) a tak se třeba nechá zlákat a objedná. Může se stát, že zaplacením částky celá věc neskončí. Kredity dostává po zaplacení, takže mu zřejmě budou na účet připsány, avšak poskytovatel služby nebo prodejce zboží následně neplní.
Jaké možnosti má spotřebitel v takovém případě? Peníze vydal, získal kredity, pokud si řádně nepřečte podmínky, o kterých si dovolím pochybovat, že tam vůbec byly, ani neví, komu co poslal a co vlastně uzavřel. Tomu se dá říci důkazní nouze. Co s tím teď? V občanskoprávních vztazích nezbývá, než se soudit. Bez důkazů? O stokorunu? Spotřebitel nejspíš mávne rukou a je rád, že dostal aspoň ty kredity. A nechá si zase líbit úplně všechno. Mně to připadá přinejmenším jako nekalá praktika, ne-li přímo podvod. Jestli je to takto nabízeno již s úmyslem, však nedokážu.
