Článek
Vždycky jsem ji obdivovala. Nádherná ženská, která nemusela nic „prodávat“, byla od přírody krásná a sympatická, vypadala atraktivně a jiné ženské jí krásu a štěstí záviděly, i když možná neměly co. Život neměla nejlehčí.
Rozvedená s dítětem, ale neseděla v koutku a zkoušela štěstí v lásce dál. Chvíli se dařilo, chvíli se nedařilo, někdy to trvá, než se najde ten pravý chlap do nepohody, ale pak se jeden objevil. Takový ten prvoplánově živočišný chlap, urostlý, strniště, veselé jiskřičky v očích, měl dobrodružnou povahu, a tak ji nejspíš nalákal na nějaké dobrodružství, až to skončilo happyendem. Nebyla to sice svatba, tolik odvahy neměla, ale začali spolu bydlet.
Od té doby užívali život spolu, byla to krásná dvojice. Ženské pukaly závistí, ona se smála, on úsměvem koketoval, vypadali spokojeně, šťastně, a to, že nejsou manželé, už nikdo neřešil, ačkoli v té době se to přirozeně čekalo. Už to, že byl o pár let mladší, byla menší kaňka jinak čisté stránky jejich života. Znáte to – předsudky! Hm, sbalila si mladšího, bůhví, jestli jim to vydrží…
Škarohlídi a nepřejícníci dostávali (tedy asi spíš dostávaly) jeden políček za druhým, protože to, že jim to klape, z nich přímo vyzařovalo. Až jednou…
Potkala jsem ji trochu posmutnělou, ale ne zas moc. Věděla jsem, že se rozešli, asi se v ní něco zlomilo a už to přebolelo. Zeptala jsem se přímo, i když možná trochu netaktně: „Proč jste se vlastně rozešli? Byl to takovej krásnej chlap…“
Zahleděla se někam vedle mě, asi přemýšlela, co odpovědět holce, která ještě lásku nepoznala ani zdálky, jen o životě začínala sotva něco tušit. A pak řekla větu, o které přemýšlím dodnes: „Víš, zestárnul mi.“
Nechápala jsem, jak je možné, aby ženské zestárnul mladší muž. Tohle mi došlo až časem. Myslela duši. Ta totiž s krásným tělem nemusí mít nic společného, ale to mi tenkrát vůbec nedošlo. Někdy zůstane mladá i v těle staříka, jindy zestárne a klame mladým hezkým tělem.
