Článek
Taková ta jemná, uhlazená panika, „vážených“ nakladatelství, takové bázlivé, české: „Zkuste to jinde“. Plná nevyřízených e-mailů, recenzních formulářů a redakčních poznámek, kde se větou „Styl by si zasloužil zestručnit“ myslí „Nerozumím tomu, ale nechci vypadat, že mě to znervózňuje.“ Mnozí redaktoři se orientují v tuzemském provozu, ale nemají ponětí o tom, co hýbe současnou světovou literaturou. Neznají Ligottiho, Barrona, VanderMeera, Clarka A. Smithe, Caitlín R. Kiernan, Tamsyn Muir… Neumějí rozpoznat sílu v něčem, co neodpovídá jejich normám.
Zatuchlost. To je to slovo. Ne konzervativnost, ne tradice, ale zatuchlost. Redakce větších nakladatelství sídlí jako by ve sklepě, kde se větrá jen ve středu mezi desátou a půl jedenáctou, a hlavně ne moc, aby neproniklo něco jiného. Něco tělesného. Vlhkého. Něco, co nemá jasný žánr, co nelze okamžitě zařadit do databáze grantové podpory nebo knihovnického systému.
Tázavé texty? Divné? Zvláštní? Nezařaditelné? Ano, pokud mají ironický úsměv. Tělo může krvácet, ale jen pokud je to odcizené, s nadhledem, dekadence alibisticky balená do postmoderního výsměchu.
Zkuste přijít s povídkou, která je tělesná, expresivní, rytmicky hutná, s existenciálním výkřikem z propasti, kde se ironie utopila jako první, úsměv mrzne, hnije, zaniká v bažině krystalické hrůzy, čirého šílenství. Postapo s metafyzickým podtextem? Horor, který bere sebe i svět vážně? Děkujeme, ne. Tohle se „vážnému“ nakladatelství nehodí. Tohle „neumíme prodat“. Přeloženo: Neumíme to zařadit mezi ostatní knihy o tklivém rozpadu manželství, vztazích mezi dvěma introverty, generačním románu, útlocitnému příběhu matky a dcery, popisu nebolestné krize alkoholičky, veselé narkomanky nebo tichém smíření na chalupě.
A tak se dostáváme k jádru věci: ne proto, že by to bylo slabé. Ale protože to vyžaduje. Vyžaduje čtenáře. Vyžaduje napojení. Vyžaduje jiný dech, jiný rytmus, jinou frekvenci. To se nedá změřit v tabulce, nedá se to odhadnout podle minulé tiskové zprávy. A hlavně: nedá se to číst jedním okem v tramvaji mezi redakčními uzávěrkami.
Český literární provoz má rád věci akorát. Mezi Haškem a Hrabalem. Mezi Němcovou a Mornštajnovou, Hálkem a Tučkovou, Šrámkem a Vieweghem. Mezi suchem a vlhkem. Mezi podlézavostí a líbivostí. Mezi smíchem a pláčem – ale takovým tím, co se dá hezky schválit v kulturní rubrice. Něco mezi tím? Nebo za tím? To je podezřelé. A co je podezřelé, je riziko. A riziko? Riziko se nevydává.
Tak vzniká literatura milá. Sympatická. Laskavá. Přítulná. Tulivá. Příchylná. Neobtěžující. Krátká. Roztroušená do plytkých ale povrchních epizod. Vyhovující grantům, televizní adaptaci a tiché konverzaci na čtenářských besedách. Knižní klub, přepudrovaná moderátorka, „a co vás k tomu inspirovalo?“ Smích. Přípitek. Konec.
Mezitím – za hranicemi – autoři kombinují filozofii, hrůzu, tělesnost, rytmus a jazyk do textů, které bolí. Texty, které se čtou jako horečnatý sen po hrůzné noci. Thomas Ligotti. Ann & Jeff VanderMeer. Tamsyn Muir. Laird Barron. Ali Smith. Kdo je tu čte? Kdo ví, co se děje za zdí české bezpečné zatuchlé zóny? V Česku se nad tím krčí rameny. „My máme raději něco suššího. Nějaké ty rodinné vztahy. Takové to z chalupy, ale s něžnou bolestí. Tohle? Ne, děkujeme. My čteme krásnou literaturu.“
Literatura, která vyžaduje čtenáře, není tady oblíbená. Není „rozkošná“. Neusmívá se na tebe jako kniha s růžovým přebalem, lyrickou obálkou, s obrázky vedut. Neprosí o přijetí. Přichází. A buď čteš, nebo ne.
Ale právě taková literatura je třeba. Ne ta, která se chce zalíbit. Ale ta, která proniká. Ta, která pálí. Ta, která tě zabolí jako jehla pod nehet, a přitom tě nutí říct: ano, přesně tohle jsem potřeboval slyšet, číst, prožít.
Česká literatura je jen uhlazený leták o životě. A komu by se chtělo číst letáky?
Ale my se chceme dál ohřívat u těch kachlových kamen, že ano? Vdechovat to známé teplo vyčerpaných vět. Ztuchlých přístupů. Vyčichlých recenzních řízení. Zatímco venku už hoří jiný oheň.
Texty, které by v USA, Británii, Francii, Austrálii či Japonsku mohly být nominovány na žánrovou i literární cenu – tady končí v zatuchlém šeru. Zaschlé razítko: „zajímavé, ale příliš náročné“. Anebo ta nejčastější věta: „Neumíme si představit cílového čtenáře.“
Milý redaktore, milý čtenáři. Já ho vidím. Vidím ho, jak tohle čte a poprvé za poslední roky cítí, že ho někdo bere vážně. Že někdo nepíše jen proto, aby byl prodáván, ale aby byl čten.
Je čas otevřít okna. Vyvětrat. A pustit dovnitř jazyk, který pálí. Jen ten totiž něco znamená.
Čtěte blog Suscitatora na Médium.cz
