Ukrajinské ženy

Měly krásná jména. Měly vlastní rodiny. Měly stejné sny o budoucnosti.

Teď mají hrob. Nebo jizvu. Nebo křik, který mlčí.

Mluvím o dívkách a ženách z Ukrajiny. O těch, jejichž osudy se nerozléhaly éterem, nepřitáhly titulky, a přesto by měly být vytesány do paměti nás všech.

Některým bylo sedm. Jiným dvacet sedm nebo šedesát sedm. Všechny měly jedno společné – byly tam. A neměly kam utéct.

A ne, tohle není text z roku 2022, kdy jste i vy ještě plakali u záběrů z Buči nebo Mariupolu. Tohle píšu dnes. V roce 2025. Kdy se bolest stala statistikou a hrůza zvykem.

Známe jejich příběhy?

💧Dívka, která tři dny ležela vedle těla své matky, protože nevěděla, co jiného dělat.

💧Žena, která rodila v podzemí, zatímco se nad ní hroutil svět.

💧Studentka, která zůstala sama – škola proměněná v prach, spolužáci mrtví.

💧Babička, která zemřela na zastávce, zatímco čekala na evakuační autobus, který nikdy nepřijel.

💧Malá sestřička, která držela za ruku brášku v sutinách tak dlouho, až ruka vychladla.

💧Těhotná žena, kterou zabil střep z okna v kuchyni – jen šla uvařit čaj.

💧Osmnáctiletá dobrovolnice, která rozdávala vodu vojákům, dokud nezmizela. Její tělo našli o měsíc později.

💧Holčička, která přestala mluvit. Ne proto, že by nemohla. Ale protože…

💧Učitelka, která kryla děti vlastním tělem, když začalo bombardování.

💧 Žena, která si na cestě do exilu odmítla sundat snubní prsten – i když jí ho hrozili uříznout.

💧Matka, která odnesla dítě do Polska, vrátila se zpět – a zmizela.

💧Dívka, která přišla o nohu. A pak o druhou. A pak o smysl všeho, protože jí nikdo neřekl, že i bez nohou může být krásná.

💧Sestra, která pohřbila bratra holýma rukama za domem, a pak dny seděla na hromádce hlíny, protože to bylo jediné místo, kde ještě cítila lásku.

💧Žena, která si ze sklepního přístřešku udělala školu – pro cizí děti. Vlastní už neměla.

💧Dívka, která se vrátila do svého bytu a našla tam cizí vojáky. A potom už nikdy nepromluvila. Našli ji mrtvou na chodníku před domem.

💧Básnířka, která měla vystupovat v Kyjevě. Místo toho psala poslední verše na stěnu sklepa, svíčka už dohořela.

💧Žena, která přestala jíst, protože všechno, co zbylo, dávala dětem. Nakonec sama zmizela, když šla něco hledat k jídlu. Děti našly zastřelené ve sklepě.

💧Sedmnáctiletá dívka, která na sociálních sítích vedla profil o make-upu. Poslední příspěvek? „Dnes poprvé slyším výbuch zblízka.“

💧Matka, která se rozhodla radši zůstat v obklíčeném městě, protože její pes by jinak zemřel hlady. Zemřeli spolu.

💧Dívka, která nedostala jedinou menstruaci – tělo přestalo věřit, že má cenu se obnovovat.

💧Tanečnice, která si oblékla své poslední šaty, nalíčila rty, pustila hudbu na sluchátka a tančila sama, zatímco se město hroutilo. A tančila, dokud ji nezavalily trosky.

💧Třináctiletá, která přes noc zestárla. Z dítěte se stala matka, z matky prázdnota. Dnes se usmívá jen, když si nikdo nevšimne.

💧Žena, která každé ráno psala dopis na rozloučenou – ale nikdy ho neodeslala. Protože byla zaneprázdněná tím, že drží nad vodou tři sirotky po sousedce.

💧Dívka, která přežila znásilnění. Ne jednou. Ne dvakrát. Ale pětkrát. A nikdy o tom nepromluvila, protože jí všichni řekli, ať je ráda, že žije.

💧Matka, která si každý večer povídá se synem. Jenže jeho už měsíc nikdo neviděl. Sedí v ruinách, drží starý plyšák a šeptá: „Zítra už přece přijdeš.“

💧Studentka medicíny, která amputovala nohu vlastní kamarádce – na stole z cihel, bez narkózy, s nožem na chleba.

💧Žena, která si našla práci v cizí zemi, i když nerozuměla ani slovu. V noci brečí do polštáře, který voní jinak než ten doma. Který už nemá.

💧Dívka, která na útěku ztratila babičku. Už ji nikdy nenašla. Ale každé ráno jí volá. Číslo neexistuje. Ale to jí nevadí.

💧Holčička, která nosí batůžek, i když už dávno není kam chodit do školy. Říká, že jednou to zas bude potřeba. A v batohu má obrázek domu. Ne toho, co měla. Ale toho, co si přeje mít.

💧Stařenka, která přes den pomáhá ve vojenské kuchyni, a v noci plete ponožky pro vojáky. Píše k nim lístečky: „Prosím, vrať se domů.“ Neví komu. Ale věří, že někdo to čte.

💧Dívka, která přišla o vlasy – ne nemocí, ale stresem. Dnes si kreslí cop na papír a říká mu „moje minulost“.

💧Žena, která pohřbila čtyři sousedy a pak sama zaklepala na dveře dobrovolníkům, jestli nepotřebují pomoc. „Ještě dýchám,“ řekla. „Tak ještě můžu.“

💧Šestiletá dívenka, která nakreslila tátu s křídly. Ne proto, že byl anděl. Ale protože už není mezi námi.

💧Uprchlice, která se ve vlaku sklonila k cizímu dítěti a šeptem zpívala ukolébavku. Matka toho dítěte pak prohlásila, že to byla jediná chvíle, kdy malý spal bez pláče.

💧Žena, která vařila polévku z kůry stromů. A ještě ji nabídla sousedům. Nikdy si nestěžovala. „Dokud dýchám, jsem vděčná,“ říkávala.

💧Dívka, která v troskách svého domu našla zachovalý sešit. Byl její. Dnes ho nosí stále u sebe. A v každé prázdné stránce píše jedno jméno – těch, kteří odešli.

💧Matka, která pletla vlasy své dcery, zatímco kolem nich hřměly výbuchy. Věděla, že je to možná naposledy, kdy může něco udělat; našly je mrtvé s kulkou v hlavě.

💧Žena, která si vzala na starost osm osiřelých dětí. Neptala se proč. Prostě jen otevřela dveře a řekla: „Odteď jste moji.“

💧Dívka, která přestala věřit v Boha, ale nepřestala se modlit. Protože člověk se někdy modlí i do prázdna, jen aby neumlkl v sobě.

💧A ta, která každý den zapisuje čísla. Ne statistiky. Ale dny, kdy přežila. Každý večer jedno číslo – a pod něj: „Ještě jsem tady.“

Kolik dalších jmen neznáme?

Proč o nich neslyšíme?

Možná proto, že nekřičely dost hlasitě.

Možná proto, že neuměly být zajímavé.

Možná proto, že bolest žen nemá titulky, ledaže je sexy nebo extrémní.

Možná proto, že svět si vybírá, koho lituje – a koho ignoruje.

Ale ony tu byly. Jsou. A některé ještě dýchají. V ruinách, v azylových domech, v cizích postelích a cizích jazycích. Srdce jim bije dál – navzdory tomu, co jim bylo vzato.

Žádná z nich nikdy nedostane hlas.

Nikdy se nestanou virální.

Nikdy nebudou trendy.

Žádný hashtag jim nevrátí dětství.

Žádný reels nevystihne tu osamělost, když se válka vplíží do domu a řve, že zítra už možná nebude.

Ale právě proto o nich musím mluvit.

Ne proto, že se to hodí do algoritmu.
Ale protože je to lidské.

Protože jejich jména si zaslouží být vyslovena.
Jejich příběhy slyšeny.
A jejich bolest uznána – bez cenzury, bez efektů, bez zapomnění.

Někdy potřebujeme skromná řešení.

Nepotřebujeme dokonalý plán na záchranu světa.

Stačí jen nemlčet.

Za sebe.

Za ty, co už nemohou.

Za ty, jejichž jména známe jen my. A Bůh.

🙏 Sláva ženám Ukrajiny.
❤️Pomáhej a naslouchej, pokud ti to není jedno.