Článek
Miluji Moravu, kde vítr voní po hroznech, stříbrném vánku a hlíně, tváře lidí s očima plnými příběhů, starých písní a nevyřčené touhy po něčem větším, než jsme.
Miluji Slezsko, kraj, kde kameny šeptají polozapomenutou modlitbu, kde mlčení je hlubší než řeky a lidé nosí smutek s takovou důstojností, že i nebe se sklání.
Miluji Čechy – jejich tiché kostely, vlhké lesy, melancholii mlh, která sestupuje do údolí, jako by se Bůh vracel zpět – tiše, nenápadně, s bolestí.
Miluji Českou republiku. Je to země jizev – ale právě ty jizvy svítí ve tmě jako hvězdy pro ty, kdo nezapomněli, že krása není v okázalosti, ale v odvaze přežít v tichu.
Prababička mi vyprávěla příběhy, které v sobě držela od konce války. Až na sklonku života se odvážila je vyslovit – ale jen tiché, potrhané útržky. Vyprávěla mi příběhy svého dětství.
Když jako malá holčička viděla, jak rabín, obklopený svými žáky, umíral v Osvětimi a říkal:
„Měl jsem připravená poslední slova, jež chci vyřknout na smrtelné posteli doma v Holešově, až budou u mého lože stát manželka a děti. A dnes je říkám tady, v Osvětimi, před těmito dveřmi. Svatý Izraele se dotkl mne – a já se dotýkám jeho.“
A pak ho spolu s jeho žáky vehnali do plynové komory.
Bylo mnoho příběhů, jež prababička skrývala ve svém srdci – a nikdy je neřekla. Nikdy.
Měla hluboké, tiché oči a teplé, hebké ruce. Tolik bolesti bylo ukryto v její duši, v jejím smíchu, v tom, jak hladila mou tvář.
To ona mě naučila milovat zemi, do které jsem se narodil.
Tu, v níž od roku 1989 žiji jako svobodný člověk.
Tu, kde jsem zasadil stromy – a dnes z jejich ovoce máme radost já, má žena i naše děti.
Miluji českou složitou povahu. Zádumčivost. Poezii. Schopnost zpívat i pod útlakem.
A snad právě proto mě tolik bolí, když vidím, jak někteří z těch, kdo mají vést, hyzdí tvář mé rodné země.
Mrzí mě, když vidím politiky, kteří porušují krásu naší země – nejen její krajinu, ale i její duši.
Mrzí mě i ti, kteří vládli dříve, a přesto mou zemi nechali krvácet – tiše a příliš dlouho.
Rmoutí mou duši, když slyším odmítavé řeči ohledně Evropské unie a NATO.
A rozčilují mě slova o neochotě přijmout euro.
Ale já nezapomenu. Já zůstanu.
A budu milovat i v čase, kdy je to těžké.
Nezapomínám na zemi ukrytou v záhybech času – na zemi, která nezapomíná, i když jiní už zapomněli.
A tak, když večer tiše zahaluje pole,
když se mlha snáší na Slezsko,
když Morava zpívá staré písně
a Čechy svírají ruce kostelů –
já tiše, z hlubin duše, vyslovuji přání:
Aby se této krásné země jednou ujali dobří lidé.
Lidé, kteří nebudou hledět jen do zrcadla, ale i z okna.
Lidé, kteří se nebudou ptát, co z toho budou mít, ale co mohou dát.
Lidé, kteří se nebudou bát laskavosti a nebudou se smát soucitu.
Lidé, kteří budou chránit, co je křehké – a přitom povedou ty silné.
Až takoví přijdou,
možná nebude slyšet fanfáry.
Možná jen ve školách přibude světla,
v nemocnicích ticha,
nad poli se rozezní zpěv dechu země
a v očích lidí se zaleskne radost, pohoda a odpočinek.
Do té doby zůstanu – a budu mít naději.
S pokorou doufat.
Protože milovat svou zemi znamená nevzdat se jí.
A že naděje rozkvétá potichu – jako květina pod sněhem.
Čtěte blog Suscitatora na Médium.cz
Obrázek č. 1
