Článek
Otázky na vás, čtenáři a čtenářky:
Dovolili byste svému dítěti dotykový mobil už v pěti? Anebo byste mu raději dali do ruky kapesní zrcátko a řekli: „Tohle je jediné, co potřebuješ – poznat, kdo se ti v něm dívá do očí.“
Učíme děti, jak se pohybovat v digitálním světě, nebo jen jak se v něm neztratit? A co kdyby místo zákazu přišel rozhovor? Kdy jste naposledy zapli mobil a řekli svému dítěti: „Pojď, ukážeme si ten internet spolu“?
A co na to dané téma já a moji známí z hospůdky „Ze všemi nekonečny?“
Ve výčepu to syčelo, jako když duše prská při opouštění těla. Štamprle seřazené v řadě po stole jako smuteční průvod, a v rohu praskal lak stolu, který pamatoval víc rozhovorů než většina terapeutů v kraji.
„Já ti to, Suscitatore, řeknu bez okolků,“ zaburácel Švejk, zrovna když se mu podařilo ulovit utopený telefon z plného půllitru. „Dítě potřebuje telefon asi tak jako mladej zajíc pušku. Nejlepší je, když má jen to tlačítko na mámu, a druhý na tátu. A když tátu nevezme, tak aspoň do kantýny.“
„Oho,“ zavrněl starý rabín Anselm a promnul si vousy, jako by v nich hledal zbylé argumenty z dávných věků. „Ale víš, Josefe, i Mojžíš měl tabulky.“
„Nechte si ty prorocký metafory, rabíne,“ ozval se mladý kněz Arnošt, který měl v očích víc zápalu než uhaslý uhlík v kadidelnici. „Děti nemají nést břemeno připojení. Mají být odpojené. Od reklamy, od pornografie, od algoritmů, které jim šeptají do duše: nestačíš, nepatříš, neexistuješ.“
„No jo,“ zasnil se Suscitator a foukl do oroseného skla jako do tajemství. „Ale není snad dotykový displej jen novodobý pergamen, na němž se dítě učí psát svůj svět? Co když zakazujeme kalamář, protože nechápeme jazyk, kterým se děti snaží komunikovat? Karel Čapek by z toho měl horečku; ne skleněnou, ale displejovou.“
„Pánové, pánové,“ protáhla se Magdaléna, její hlas byl jako samet po večírku; pomačkaný, ale pořád svůdný. „Dotyková obrazovka je dneska nejběžnější forma lásky; na chvilku, rychle a pak scroll.“
Chvíli bylo ticho. Jen výčepní v pozadí srkal pivo.
„Voni ty děti maj dneska v kapse celej vesmír, ale neuměj najít cestu do sklepa pro brambory,“ rozčiloval se Švejk. „Já když byl malej, tak největší signál bylo, když na nás matka zavolala z okna, že máme bejt do šesti doma.“
„Josefe,“ usmál se rabín Anselm s klidem člověka, který už viděl celý Babylon zkolabovat. „Ale to, že něco bylo kdysi, ještě neznamená, že to bylo dobré. Stejně jako to, že je něco nové, neznamená, že to je moudré. Otázkou je: dává nám to, co používáme, hlubší smysl? Nebo nás to jen zaměstnává, abychom neměli čas na duši?“
„Výchova bez vysvětlení je jako zpověď bez lítosti,“ přidal Arnošt a přisunul si křížek blíž ke krku. „Nejde jen o to zakázat internet. Jde o to naučit dítě, že každé kliknutí je rozhodnutí. A každé rozhodnutí má důsledek. Tlačítkový mobil není řešením. Ale může být rámcem.“
Magdaléna se protáhla na lavici, kde dřevo kvílelo pod vahou jejích úvah. „Víš, co je na tom nejhorší?“ zamrkala s pohledem, který by znejistil i algoritmus. „Že těm holkám už dneska nikdo neříká: Voníš mi. Místo toho pošle dickpic a dvě smajlíkový rakety.“
„Voni se divěj, že se děti zblázní,“ zachrchlal Švejk a podrbal se pod čepicí. „Ale když dítě místo klacíku do ruky dostane displej, tak je jasný, že se místo dobrodružství naučí hlavně jak rychle mazat historii prohlížeče.“
„To je právě ono,“ řekl Suscitator, oči zamyšlené jako kalné nebe nad Prahou. „My nedáváme dětem nástroje – dáváme jim světy. A pak se divíme, že se v nich ztratí. Ale copak jsme je naučili číst mapy? Vyznat se v symbolice notifikací, algoritmech žádostivosti, v ekonomii pozornosti?“ Naklonil se dopředu. „Přesně tohle říká Shoshana Zuboff ve své knize Věk kapitalismu dohledu. Dítě není uživatel. Je produkt.“
„Moudře pravíš, synu,“ přikývl rabín Anselm.
„Já měl v osmi letech kuličky a pocit, že svět je veliký jako sídliště. A dost času, abych ho prochodil bos,“ povzdychl si Arnošt. „Dneska dítě jde na internet a vidí celej vesmír – ale cizí. A cizí vesmír bolí. Protože nikdy nejsi dost: hezký, vtipný, zamilovaný, bohatý, hladký. Tlačítkový mobil není bariéra. Je to ochranná zeď proti cunami.“
„Ale ta zeď může taky izolovat,“ namítl Suscitator. „Dítě, které je mimo online svět, se může cítit jako mnich bez kláštera. Všichni spolu, jen on stranou. Ne že by ten svět byl dobrý, ale je to svět. A samota bolí i bez wi-fi. Dneska jsou děti jako Malý princ, který místo lišky ochočuje YouTube.“
„A co bolí víc?“ vmísila se Magdaléna s chvěním v hlase, jako by se znovu vrátila do základky. „To, že tě někdo nepozve do skupinovýho chatu. Nebo to, že v chatu na tebe celej rok někdo plive? Dneska se neflusá na dvoře. Dneska ti pošlou video, u kterého se zasmějí; a ty se rozpadneš.“
„Tady nejde o to, jestli mobil ano nebo ne,“ zaťukal Anselm do stolu s gestem proroka v důchodu. „Jde o to, kdo s tím dítětem ten mobil rozbaluje. Jestli je tam máma, táta, nebo jen šum algoritmů. Jestli je to dar, nebo úplatek.“
„Já říkám: klidně dejte děcku dotykáč,“ přidal Švejk a nalil si zelenou. „Ale k tomu přibalte i ústavu, morálku a babičku. Když už má dítě celý internet, ať taky ví, kdo byl jak velkej v český kultuře, vědě a sportu, co to je hranice mezi věděním a moudrostí.“
„Tohle není generační válka,“ řekl tichým tónem Arnošt. „Nezabije nás mobil. Ale lhostejnost k tomu, co do dítěte skrze něj vchází.“
„Já bych to tak řekla,“ vzdychla Magdaléna a kouř z jejího cigára vytvořil tvar otazníku. „Dítě potřebuje vědět, že když zvedne hlavu od displeje… ne, že tam bude baterka na 5 %, ale že tam bude někdo, kdo ho opravdu vidí; doopravdy. Z očí do očí.“
V hospodě se na chvíli rozhostilo ticho. Ne ticho neklidu, ale ticho, ve kterém by klidně mohlo růst dítě. Kdyby ho někdo zalíval.
Štamprle dopily svou modlitbu a noc se skláněla k displejům. Zítra zas prodiskutujeme to, jestli má umělá inteligence duši. A taky o umělé inteligenci v modlitbě, čipování v lásce, nebo o tom, jestli má anděl právo na roaming. Ale dnes? Dnes bylo potřeba říct tohle.
Čtěte blog Suscitatora na Médium.cz
