Rozhovor s Václavem Havlem, který jsem nikdy nenapsal

„Někdo mi poslal tenhle text. Nevím, kdo to je. Ale četl jsem ho v noci. A od té doby slyším v hlavě ticho. Sdílím ho, protože někdo další ho možná potřebuje slyšet.“ Text předkládám celý bez jediné změny, pouze jsem provedl drobné korektury.

A pokud tohle někdo čte… pak věz, že i splynutí se Zlem lze přežít. Ale jen tehdy, když jsi ochoten stát se němým svědkem – a psát, i když svět mlčí.

— SPISOVATEL

Někdy se zlo neplíží v kápích a neláme kosti. Někdy sedí v křesle, usrkává čaj a mluví s tebou klidně, bez výhrůžek. A někdy tím zlem jsi prostě ty, jen ti to chvíli trvá přiznat.

Dlouho jsem mlčel. Psát o něčem takovém… je jako vyvolávat oheň v místnosti plné papíru. Ale minulý týden se stalo něco, co mě donutilo slova znovu hledat. V noci, kdy vítr svíral parapet jako nemocný dech republiky, se mi zjevil duch Václava Havla. Ne jako komická maska minulosti, ale jako zrcadlo. Mlčenlivý. Unavený. Nepřítomný, a přece vševědoucí.

SPISOVATEL: Pane prezidente… proč zrovna teď? Proč jste přišel?

DUCH VÁCLAVA HAVLA: Nepřišel jsem. Ty jsi volal.

SPISOVATEL: Jsem rád že jste tu a víte proč.

DUCH VÁCLAVA HAVLA: Oba víme, zlo nikdy nepřichází zvenčí. To jen lidé rádi věří na draky, protože je snazší s nimi bojovat než s vlastní touhou po moci, po přijetí, po klidu za každou cenu.

SPISOVATEL: Ale já nechtěl být zlý… Jen jsem přestal věřit, že dobro má smysl. Přestal jsem bojovat.

DUCH VÁCLAVA HAVLA: To je to nejhorší. Zlo nepotřebuje válečníky. Potřebuje unavené, kteří přestanou mluvit, když se lámou věci.

(Pauza. Mlčení, ve kterém je slyšet jen hučení krve ve spáncích.)

SPISOVATEL: Takže jsem selhal?

DUCH VÁCLAVA HAVLA (klidně): Jsi člověk. Ale zapomněl jsi, že i zoufalství je forma komfortu. A někdy… začíná Zlo právě tam, kde se snažíme už jen přežít bez svědomí. Víš, lidé si myslí, že Zlo přichází jako křik. Ale ono přichází jako únava. Zpočátku jen odložíš protest. Potom kompromis. Pak mlčení. A nakonec začneš říkat věci, kterým už dávno nevěříš. Jen aby byl klid. Jen aby „to šlo dál, že.“

SPISOVATEL (tiše): To znám. Na začátku jsem byl rozhněvaný. Měl jsem slova jako čepele. Ale svět se smál. A já… Já se začal smát taky. Lepší být ironický než zlomený, ne?

DUCH VÁCLAVA HAVLA: To je omyl doby. Ironie není obrana. Je to předehra cynismu. A cynismus je jazykem těch, kdo už uvěřili, že nic nemá smysl. Tam už dobro nemá prostor.

SPISOVATEL: Myslel jsem, že kdybych zůstal čistý, svět mě semele. Chtěl jsem přežít.

DUCH VÁCLAVA HAVLA: A přežil jsi? (Ticho. Dlouhé. Dusivé. Na okně tančí světla.)

SPISOVATEL: Nevím. Možná jsem… něco jako dutá nádoba. Mluvím, píšu, usmívám se… ale uvnitř už jen odrazy rozhodnutí, která jsem nikdy nechtěl udělat.

DUCH VÁCLAVA HAVLA (s nádechem lítosti): To je splynutí se Zlem. Ne jako čin. Ale jako stav. Zlo není démon. Je to ticho po ideálech.

SPISOVATEL (vnitřní monolog)

Někdy se mě ptají, proč nepíšu víc o naději. Ale naděje se nedá psát z místa, kde světlo jen imituje teplo. Být v pokoji se svým selháním není hrdinství. Je to vězení bez mříží. Cítil jsem, že ten muž, ten stín s rukama svázanýma morálkou, na mě nehledí jako na viníka. Ale jako na varování.

DUCH VÁCLAVA HAVLA (tiše, ale neúprosně): Pamatuješ, kdy to začalo?

SPISOVATEL: Nevím. Možná když jsem poprvé přijal pochvalu, o kterou jsem nestál. Možná když jsem mlčel, když jsem měl mluvit.

DUCH VÁCLAVA HAVLA: A co jsi si řekl? Že to je jen jednou? Že „to se nepočítá“?

SPISOVATEL (přes sevřené zuby): Řekl jsem si, že svět není na dobro připravený. Že ideály jsou luxus. A že být unavený je omluva.

DUCH VÁCLAVA HAVLA: Ale nebyl jsi unavený. Byl jsi zmatený. A zranění lidé často začnou nenávidět dobro, protože připomíná, co už v sobě nemají.

SPISOVATEL: …to bolí.

DUCH VÁCLAVA HAVLA: (skoro laskavě): Zlo je pohodlné. Nebolí hned. Jen později. Jen, když už je pozdě vracet se zpátky. Někdy si představuji jiný život. Ne ten, kde jsem byl slavnější, silnější, víc slyšet. Ale ten, kde jsem jednoho večera nevypnul obrazovku, když mluvili o bolesti jiných. Ten, kde jsem nenechal přátele padnout, jen abych měl klid. Ten, kde jsem nepsal věci, které dobře zněly, ale ve které jsem nevěřil.

SPISOVATEL: Ale takový život dnes neexistuje. Jen jeho stín. Jen lítost, která nemá komu být vyslovena – až dnes. Vám.

DUCH VÁCLAVA HAVLA: Říkáš, že jsi nechtěl splynout se Zlem. Ale kolik kompromisů se ještě počítá jako slušnost? Kolik lží, které nikoho nezabijí, se ještě vejde do pojmu „zodpovědnost“?

SPISOVATEL: Já… nevím. Někdy to vypadalo, že když mlčím, pomáhám. Že moje pravda je příliš ostrá. Že by ublížila.

DUCH VÁCLAVA HAVLA: (s náznakem bolesti): To je to nejděsivější. Když se člověk začne bát pravdy ve jménu dobra. A najednou neví, komu slouží. Jen že už nemá vlastní tvář.

SPISOVATEL (vnitřní monolog)

Seděl tam. Nebo možná stál. Nebo to byl jen hlas v mé hlavě, který si oblékl Havlovu tvář, protože jiná tvář by neunesla tíhu těch slov. Cítil jsem, že se něco ve mně lámalo. Ne jako klacek. Spíš jako stará víra, která se hroutí, protože už nemá chrám, ve kterém by žila. A najednou jsem věděl: Zlo není démon, který tě sváže řetězem. Zlo je ticho, ve kterém jsi si zvykl žít.

DUCH VÁCLAVA HAVLA: Chceš mi říct, že jsi nevěděl? Že ten podpis nic neznamenal?

SPISOVATEL (šeptem): Věděl jsem. Jen jsem si řekl, že je to jen papír. Bylo to v zimě. V budově, která měla na stěnách plakáty svobody, ale uvnitř smrděla kompromisem. Seděl jsem u dlouhého stolu. Tiše. Vedle mě ležela smlouva. Nebyla o krvi. Nebyla o vraždách. Jen o tom, že přestanu říkat určité věci. A začnu říkat jiné. „Nikdo tě k ničemu nenutí,“ řekl ten muž naproti mně. Měl hlas jako unavený právník a oči jako akvárium – průhledné, bez života. „Jenom… přestaneš psát, co štve. A místo toho podpoříš to, co pomáhá stabilitě.“ Stabilita. Jak krásné slovo. Zní jako bezpečí. A taky jako rezignace. Seděl jsem tam a věděl jsem, co dělám. Každý centimetr mé kůže to věděl. Ale před očima mi běžel film: Děti. Nájem. Ticho v telefonu, když nevyjde článek. Výhrůžka pasivním hlasem. „Už tě nebudeme moct chránit, když budeš dál psát takhle.“ A tak jsem vzal pero. A podepsal. Všichni se usmáli. Jako by to bylo jen formální. Jen detail. Ale já cítil, jak se pod mým podpisem něco odtrhlo. Ne v těle. V řeči. Od toho dne jsem sice dál psal – ale jako bych mluvil jazykem, který mi nepatřil.

DUCH VÁCLAVA HAVLA: (jemně, bez obžaloby): A to byl tvůj konec?

SPISOVATEL: Ne. Horší bylo, že po čase jsem si na ten jazyk zvykl. A najednou jsem ho začal mít rád. Protože byl snadný. Přijatelný. Nikdo se nezlobil. Nikdo neodcházel ze sálu. A já měl pocit… že konečně vím, jak se to hraje.

DUCH VÁCLAVA HAVLA: (téměř smutně): A tehdy jsi splynul se Zlem. Morální zlom není exploze. Je to šepot. Podepíšeš něco, co není zločin – jen vzdání. A pak se každý den budíš o trochu lehčí. Ne protože ti ubylo starostí. Ale protože už nemáš váhu. Dobře. Přiznal ses. To je víc, než většina dokáže.

SPISOVATEL (hořce): A co z toho? Slova nikoho nevzkřísí. Pravda nepřepisuje smlouvy, nevrací hlasy, které zmlkly.

DUCH VÁCLAVA HAVLA: Ne. Ale bez přiznání není žádný začátek. Ani konec.

SPISOVATEL: A myslíte, že ještě něco začít může?

DUCH VÁCLAVA HAVLA: To záleží. Chceš se ještě stát něčím jiným, nebo jen… umřít tiše, jako většina těch, kdo se naučili mlčet?

SPISOVATEL (vnitřní monolog)

Mluvil ke mně, ale měl jsem pocit, že mluví ze mě. Že jsem si ho vytvořil, protože potřebuju být svědkem. Ne v očích druhých, ale v těch vlastních. Každý člověk, který jednou zradí něco posvátného, potřebuje pohled, ve kterém se ta zrada ukáže v celé své nahotě. A mě navštívil duch prezidenta Havla. Ne jako spasitel. Ale jako zrcadlo.

DUCH VÁCLAVA HAVLA: Co kdybys znovu psal? Ale tak, jak to bolí. Bez záruky, že tě někdo vyslyší. Bez výměny za přijetí. Jen jako akt svědectví. Jako umění, které ví, že není řešením. Jen pravdou.

SPISOVATEL (váhá): A má to smysl? Ve světě, kde se lež rozlévá jako olej na hladině a lidé si v ní myjí tváře?

DUCH VÁCLAVA HAVLA: Právě tam to smysl má nejvíc. Protože Zlo je silné. Ale není věčné. Věčné je jen to, co někdo vyřkl navzdory strachu.

SPISOVATEL: Takže vy věříte… že svědectví má cenu i beze svědků?

DUCH VÁCLAVA HAVLA: (jemně): Ne. Já vím, že je to jediná věc, která má cenu.

DODATEK

Ten večer jsem nešel spát. Seděl jsem u prázdné stránky a poslouchal, jak v trubkách starého domu ševelí topení jako starý hlas. A poprvé po letech jsem napsal větu, která bolela. Větu, která neměla výhodu, zisk, potlesk. Jen váhu. Duch pana prezidenta Václava Havla, který byl, je a bude nejlepším prezidentem, jakého naše krásná země kdy měla, zmizel.

Ale zůstalo ticho, které už nechtělo být vyplněno pohodlím.

Sedím u stolu. Je ráno, ale světlo je studené, jako by se svět rozhodl nevěřit slunci. Notebook je otevřený. Prázdná stránka svítí do očí. Z okna slabě syčí vítr ze zahrady, chtěl něco říct, ale zapomněl už jazyk lidí. Dlouho jsem váhal, jestli má cenu znovu začít. Jestli má cenu svědčit, když svět nečte. Když místo slov hltá obrazy a výkřiky.

Ale pak jsem pochopil: slova nejsou zbraně. Jsou stíny svědomí. A stín může být jediný důkaz, že tu ještě někdo stál.

Otevírám soubor. Ne jako autor. Ne jako intelektuál. Ne jako kdysi milovaný či nenáviděný hlas. Otevírám ho jako někdo, kdo už nemá co ztratit – a tím znovu získal právo mluvit bez očekávání. Bez role. Bez ochoty být pochopen.

První věta mě zabolí. Je surová. Nedokonalá. Ale pravdivá jako jizva: „Psal jsem pro mrtvé, protože živí už nechtěli slyšet.“

Nepřemýšlím o čtenářích.

Nepřemýšlím o efektu.

Jen zapisuji to, co zbylo, co se odmítlo rozpadnout, když jsem se rozpadal já.

Jsem tady. Ne jako morální autorita. Ale jako ten, kdo padl – a nezemřel. A tím pádem… musí mluvit.

I kdyby jen do ticha.

V místnosti je klid. Duch zmizel. A přesto cítím, že tu zůstalo něco těžkého – něco, co už nemohu zradit, protože to nepatří mně. Jen svědomí. Jen hlas. Jen stín.

A pokud tohle někdo čte… pak věz, že i splynutí se Zlem lze přežít. Ale jen tehdy, když jsi ochoten stát se němým svědkem – a psát, i když svět mlčí.

— Spisovatel