Článek
Sedíme v hospodě. Vedro, pivo studené, venku se blýská. A pak to přijde.
„Já už tomu nevěřím,“ řekne někdo od vedlejšího stolu. „Ukrajina si za to může sama. Proč bychom jim měli něco dávat?“
Mlčím. Ne že bych neměl co říct. Ale spíš nevím, kde začít.
Možná tímhle blogem.
Psal jsem si s Olgou. Přišla o muže u Bachmutu. Má dvě děti. Napsala mi: „Já chápu, že už je to pro vás moc dlouhé. Ale pro nás to není válka – je to náš domov.“
A pak je tu R. Bývalý elektrikář z B. Zůstal tam jako dobrovolník už v březnu 2022. Neuměl jazyk, nevěděl, jestli bude užitečný. Dnes pomáhá evakuovat raněné z fronty. Píše mi občas krátké zprávy: „Nevím, kdo to nechápe. Možná ti, co znají válku jen z diskusí. Ale já vidím rozdíl. Vím, kdo střílí první. A vím, kdo se brání a kdo útočí.“
Někdy to vypadá, že nám do pití někdo sype digitální amnézii.
Ještě před rokem jsme sledovali denní přehledy o raketových útocích, úprky civilistů, masakry v Buči. Záběry dětí pod sutinami, mrtvé matky s nákupními taškami. Média plná solidarity. Vlajky, koncerty, sbírky. Hrdost, že jsme pomohli.
A teď?
Najednou to není „ruská agrese“, ale „jejich válka“. Najednou Putin není hrozba, ale… Najednou jsou už Ukrajinci vlezlí.
Nebřinklo vám něco v hlavě? Víte, jak se tomu říká?
Jsme ve fázi „únava materiálu“.
Když Rusko napadlo suverénní stát, je to imperialismus.
Když to obhajuješ, kolaboruješ.
Kolaborace je vlastně taková morální apatie, co říká: „Mně se to netýká.“
Ale týká.
Ale víte, co mě děsí nejvíc?
Něco se změnilo. Stále více lidí vnímá válku na Ukrajině bez emocí, bez zodpovědnosti, s cynismem dobře živeného diváka. Vzniká tu kultura divácké války. „Koukejme, jak se zabíjejí.“ Ať je to rychlé, ať je to přehledné, hlavně ať nemusím měnit názor.
To, jak rychle a efektivně to funguje. Jak se nám mění jazyk. Jak se z pojmu „pomoc“ stává „vlezlost“. Z „uprchlíků“ „paraziti“. Z „odporu“ „zbytečná válka“.
A zatímco mnoho politiků i lidí sklouzává do jazykového močálu, ruské kanály jedou jako pila. TikTok, Telegram, Facebookové komentáře… všude stejná písnička, jen pokaždé v jiném rytmu.
A kolik z vás se vymlouvá?
„Já to nesleduju.“
„Já se v tom nevyznám.“
„Já jsem nikdy nebyl moc politickej.“
Znáte to? A co to je jiného než alibismus?
Pamatujete si na ten pocit, když jste jako dítě věděli, že se děje něco špatného, a nikdo nezasáhl? Ten pocit, že dospělí selhali. Tak přesně takhle se na nás teď budou dívat děti ukrajinských vojáků. Pokud nějaké budou mít. Jestli bude kde.
Zajděte si do jakékoli české vesnické hospody. Poslouchejte.
Zkuste debatovat. Řekněte, že Rusko je okupant. Že Ukrajina brání svůj stát. Že je rozdíl mezi útočníkem a obětí. Uvidíte tu sprchu:
„No jo, ale oni taky…“
„Ale USA…“
„Já si myslím, že pravda je někde uprostřed…“
Ne. Není.
Válka na Ukrajině je válka agresora proti oběti.
Rusko je okupant.
Pomoc není slabost, ale znak civilizace.
Morální zmatek je cílem propagandy.
Když někdo říká „měli bychom se starat o sebe“, neříká tím náhodou „nechme ty ostatní zemřít“? Když dost lidí řekne „mně to nepomůže“ – už to pomáhá vrahovi. Putinovi.
Uvedu příklad: Milan má padesát. Pracuje v pneuservisu. Má rád klid, dobrý guláš a rádio Blaník. Každý večer sjíždí Facebook. Posílá „videa, co se jinde neukážou“, přeposílá zprávy od „nezávislých novinářů“, co natáčejí z okraje fronty, ale nikdy neukážou mrtvé děti.
„Já to mám tak, že prostě nechci válku,“ říká. „Mně je to jedno, co tam kdo dělá, ať si to vyříděj mezi sebou. Já chci hlavně mír.“
Mír.
Tenhle mírový Milan už tři měsíce nepromluvil s Ukrajinkou, co uklízí vedle v domě. Dřív ji pozdravil. Dnes se odvrací. Prý „už jsou moc vidět“.
Když se ho ptáš, kdo je útočník a kdo se brání, krčí rameny. „Já už tomu nevěřím. Nikdo neví, co je pravda. Všichni lžou. A hlavně – mně to nepomůže.“
A co ty?
Zůstaneš u piva, guláše a „mně se to netýká“?
Když někdo říká „měli bychom se starat o sebe“, neříká tím náhodou „nechme ty ostatní zemřít“?
Obrázek č. 1
