Článek
Volební plakáty opět rozkvetly po městech jako pestrobarevné lišejníky na oprýskaných zdech a člověk má skoro chuť říct, že ta demokracie alespoň esteticky kvete. Je to takové jaro našeho politického biotopu – vlaštovky kandidátek, rozkvět hesel a vůně slibů, co připomínají trdelník: sladké, omamné, ale po chvíli v puse zůstane jen podivná spálenina.
Zase se na nás valí obličeje z plakátů – milé, přívětivé, trošku zkrášlené photoshopem. Často i takové, které ještě před měsícem tvrdily, že se do politiky nikdy nevrátí. A ejhle, vzkříšení! Volební kampaně mají na některé tváře účinek téměř zázračný – jako by je z mrtvých vzkřísily volební urny.
„No jo, krade, ale aspoň maká,“ řekla mi paní v tramvaji, zatímco si rozbalovala tatranku a filosoficky dodala: „A kdo dneska nekrade, že jo. To bys nemohl ani do trafiky.“ Pokývala přitom hlavou tak rezignovaně, že kdyby jí Stanjura prodal střechu nad hlavou, jen by si s povzdechem otevřela deštník a šla dál.
Babiš? To je takový národní paradox: něco mezi tchyní, kterou nesnášíte, ale přesto jí pošlete pohled z dovolené. Zná vás, mluví jako vy, vaří guláš a sem tam si zprivatizuje dotaci. Ale s láskou! „On aspoň není takovej slabej jak ten Fiala,“ Známý v hospodě pokývne, dolije si zelenou a praví to tak jistě, jako by tím přípitkem rovnou odpustil daňové úniky.
A Fiala? To je ten typ muže, co by vám i při výbuchu sopky nabízel kávu v porcelánu. Slušný, uhlazený, nepřítomný. Když mluví, máte pocit, že vás omlouvá z vlastního zoufalství. „Pan premiér sice nic neudělal, ale zato to udělal velmi kultivovaně,“ říkají lidé, kteří snesou hodně – hlavně když je to potichu a s kravatou.
A Okamura? Ten je jako večerní teleshopping – víte, že je to nesmysl, ale stejně na chvíli zpozorníte. Jenže kde není obsah, tam bývá řev. A kde je řev, tam není odpovědnost. „Vystoupíme! Uzavřeme! Zákážeme!“ Hesla jako sekery, které štípou národní soudržnost na třísky a prodávají se v balení po třech s bonusem: „Vraťme se do minulosti, kde nám bylo fajn – pokud jste zrovna nebyli menšina, žena nebo student.“
A já jsem si uvědomil, že jsme se nějak zvláštně posunuli – jako by se morální laťka národa uvolnila z držáku a teď se tak líně pohupuje někde u kotníků.
Pamatujete ještě na časy, kdy byl skandál skutečně skandálem? Kdy se kvůli aférám odstupovalo? Dnes už máme tolik kauz, že si je musíme psát na lístečky jako recepty: „tenhle byl s dotacema, tenhle s obličejem na veřejnou zakázku, a támhleten měl účet někde, kde ani pánbůh neúčtuje.“
Ale přiznejme si, že pravá láska k této zemi neznamená mít plnou pusu frází. Neznamená vykřikovat „vlast“ na mítincích. Znamená nelhat. Neokrádat. Nevyvádět, neschovávat, nepřekrucovat. Nehledá každou skulinu, jak obejít pravidla, jak si nahrabat víc než ten druhý, jak vyvést, schovat, zakrýt. Ten, kdo tuto zemi skutečně miluje, nechce z ní udělat izolovaný skanzen uprostřed Evropy.
Naopak: právě láska ke svobodné, otevřené, vzdělané a důstojné České republice vede člověka k tomu, že nechce vystupovat z Unie ani z NATO, protože ví, že jsme příliš malí na to, abychom byli sami — a příliš velcí na to, abychom si zasloužili být jen vazalem. A právě z lásky k této zemi člověk neodmítá euro – ne proto, že by chtěl ztratit korunu, ale proto, že chce, aby hlas téhle země něco vážil. Protože stát, který chce být slyšen, musí mluvit jazykem ostatních. Nejen vykládat, jak mu všichni ubližují.
Ale to se blbě vysvětluje, když je volební klobása či kobliha zadarmo anebo kdo nevolí ODS, je hned zařazen mezi prosťáčky, kteří prostě nepochopili, že vyrovnaný rozpočet je něco jako svatý grál – vidět ho může jen ten, kdo opravdu věří.
Abych ale jen nehořekoval, uzavřu text v duchu pana Švejka, který by si volební kampaně některých stran jistě užíval:
„Ty, Josefe, a co si myslíš o volební kampani dnes?“
„Von, když politik lže, Suscitatore, tak je to v pořádku, protože aspoň víme, že mluví. Když nemluví, to je podezřelý. To už pak může rovnou dělat převrat. A když krade, tak to je taky lidský, páč bejt tam nahoře a nic nevzít, to je jako jít do hospody a nedat si pivo. To by z toho člověk akorát onemocněl na nervy. No a že máme inflaci? Tak to je dobře, aspoň si lidi přestanou vážit peněz a začnou si vážit jeden druhýho. A euro? No dyť to říkám – když už máme ten bordel, tak ať je aspoň ve společný měně. Aspoň bude přehled, kolik nám toho chybí všem.“
Pak se podrbal za uchem, rozhlédl po lokále a dodal:
„A kdyby nám náhodou volební sliby nesplnili, tak aspoň víme, že jsme jim to dali dobrovolně. Z lásky k vlasti, rozumíte. Dyť co je to pár miliard proti dobrýmu svědomí. To máte jak s manželkou – když už vás podvede, tak ať je to aspoň s někým nepoctivým a ulhaným.“
Švejk diskutuje se Suscitatorem
