Článek
V Londýně, v Britském muzeu, stojí Rosettská deska; slavná, otlučená, chladná, s nápisy ve třech jazycích. Tři jazyky, aby si rozuměli král, kněz a lid. Dnes si nerozumí nikdo. Egypt žádá o její návrat, a Británie odpovídá s anglickým klidem: „To není tak jednoduché.“
Přeloženo z diplomatštiny: „Ne.“
A mně se chce ptát: co je vlastně horší: objevit, vyhrabat, zachránit, a pak se po dvou stoletích tvářit, že to byla laskavost k lidstvu?
Evropa se chová jako sběratelka suvenýrů z cizích hrobů.
Řekne: „Já jsem to jen zachránila před zapomněním.“
A Egypt odpoví: „Zachránila? Ale je to náš příběh.“
Evropa: „Nebýt nás…“
Jednou možná archeolog z jiné planety v daleké budoucnosti najde mezi troskami desku s téměř rozpadlým nápisem: „P..ž.v.jt. t..l.ty. Vst.p 14 .. 18 h.d.n.“
Možná se ten mimozemský archeolog pousměje, pokud se mimozemšťané umí pousmát, a uloží tu desku do vitríny jako velikou vzácnost. A když se ho někdo zeptá, proč si ji nechal, odpoví: „I zdejší civilizace uměly být dětinské.“
Kdo má právo vlastnit? Ten, kdo o sobě tvrdí, že je potomkem těch, co ryl do kamene, nebo ten, kdo tu minulost vynořil, popsal a uchoval?
Možná žádný. Možná jen kámen. Protože on jediný zůstane, až se všichni rozpadneme v prach.
Obrázek č.1
Poznámky pod čarou
Podobné případy repatriace artefaktů še najdete na internetu:
Benin Bronzes (Nigérie vs. Britské muzeum, 1897). https://en.wikipedia.org/wiki/Benin_Bronzes
Rosetta Stone (Egypt vs. Britské muzeum, 1801). https://en.wikipedia.org/wiki/Rosetta_Stone
Hoa Hakananai’a (Rapa Nui vs. Britské muzeum,1868). https://en.wikipedia.org/wiki/Hoa_Hakananai%27a
Lewis Chessmen (Skotsko vs. Britské muzeum, nalezeno 19. století). https://en.wikipedia.org/wiki/Lewis_chessmen
Obelisk of Axum (Etiopie, vráceno z Itálie 2005). https://en.wikipedia.org/wiki/Obelisk_of_Axum
