Článek
Teprve dnes se mi do rukou dostal roztřesenou rukou psaný dopis v ukrajinštině. Hanna propojuje osud své prababičky Raisy a její sestry Vary, kterou zavraždili nacisté v Das Vernichtungslager Trostenieze, s aktuální ruskou invazí na Ukrajinu, zdůrazňujíc, že nacismus a nenávist se znovu probouzejí a nesmí být ignorovány.
Milé Češky a milí Češi,
když píšu tyto řádky, venku ječí sirény, rve mi to srdce. Obloha nad Kyjevem je šedá, nejen od jarního deště, ale i od kouře, co se valí z míst, kam dopadly rakety. Sedím u stolu, v bytě mé dcery, na bílém zaprášeném ubruse leží stará fotografie – prababička Raisa a její sestra Vara, dvě mladé ženy s očima plnýma naděje. Usmívají se na mě na fotografii z roku 1939, kdy ještě nevěděly, co je čeká. Dnes, když se dívám na jejich tváře, cítím tíhu jejich osudu a zároveň strach, že se historie opakuje.
Bojím se, že to, co se dnes děje mi připomnělo časy, kdy mi prababička Raisa vyprávěla o děsivém místě plném hrůzy a nevýslovného utrpení Malém Trostinci, místě, kam odvlekli Varu, její děti, manžela, strýce a tety, sestřenice a bratrance. O tom, že to místo existovalo se prababička Raisa dozvěděla až o pár let později po skončení války. Bylo to nedaleko Minsku, jen pár kilometrů od domova, kde spolu vyrůstaly. Když v létě 1941 přišli nacisté, všechno se změnilo. Naše židovská rodina, stejně jako tisíce dalších, byla vyhnána do ghetta. Mačkaly se tam na horkém slunci, o hladu, žízni, bez hygieny a prababička se nikdy nezbavila pocitu hrůzy, který tam všichni museli prožívat a nikdy nezapomněla na ten strašlivý zápach… Ale měla štěstí – nebo snad prokletí – že ji nechali pracovat v továrně. Ale Varu, tu krásnou Varu s copem dlouhým jako řeka Dnipro, odvlekli jednoho listopadového rána. Transport ji odnesl do Trostince, do tábora, o kterém se tehdy nic nevědělo, ale kde umíraly desetitisíce nevinných za nepopsatelně příšerných podmínek.
Prababička Raisa mi s hrůzou v očích šeptala, že slyšela o „dušegubkách“ – těch hrozných vozech, co jezdily z ghetta do tábora. Lidi do nich nahnali jako dobytek, a když se dveře otevřely, už tam byli jen mrtví. Zabíjeli lidi i v lese Blagovščina, kde nacisté stříleli celé rodiny a házeli mrtvé do jam. Raisa si to nikdy neodpustila – že přežila. Také mi vyprávěla, že když v roce 1944 tábor ničili, aby zahladili stopy, spálili i stodolu s tisíci lidí. Možná tam byla i Vara. Možná její popel leží pod tím obeliskem, co tam teď stojí.
Tenkrát před desítkami let to byli nacisté, kdo vraždili nevinné Ukrajince. Dnes slyším výbuchy a vidím tanky s ruskými znaky, jak se valí naší zemí. Znovu se probouzí zlo, co chce zničit vše, co máme. Znovu se ptají, kdo je „jiný“, kdo sem nepatří. Když jsem utíkala z Mariupolu, viděla jsem spálené domy a slyšela pláč matek – stejný pláč, o kterém mi prababička Raisa vyprávěla z války. Nacismus není jen svastika, je to myšlenka, co se rodí z nenávisti a strachu. A ta myšlenka, ta tu je zas.
Rodinu nám vzali nacisté, ale prababička Raisa přežila, aby mi předala varování: nikdy nezavírej oči! Dnes, když se schovávám před ruskými střelami, si říkám – co by řekla ona? Možná by mě objala a zašeptala: „Bojuj, moje dítě, ať už nikdy žádná Vara nezmizí v popelu.“
Prosím vás, Češky a Češi, pamatujte na Maly Trostinec. Pamatujte na ty, co tam leží v tichu. A varujte svět – nacismus, ať už v jakékoliv podobě, nesmí znovu povstat. Ne tady, ne na Ukrajině, nikde. Prosím, zastavte Putina, dokud je čas!
S láskou a smutkem,
Hanna
Kyjev, březen 2022
Doplňující poznámky k předešlému dopisu od Hanny, ukrajinské židovky, který vás uvede do kontextu proč tak intenzivně prožívala hrůzu během prvních dnů a týdnů agresivního napadení Ukrajiny Ruskem.
Její předkové, téměř všichni byli uneseni a zavražděni v německém (nacistickém) vyhlazovacím koncentračním táboře Maly Trostinec, nacistickými byrokraty označen (Das Vernichtungslager Trostenieze)
Nacházel se nedaleko Minsku, hlavního města Běloruska. Je považován za jeden z největších vyhlazovacích táborů na území bývalého SSSR. V rámci operace Reinhard fungoval od roku 1941 do 1944 a sloužil k masovému vraždění Židů, sovětských válečných zajatců a místních obyvatel. Oběti byly zabíjeny střelbou, v pojízdných plynových vozech (tzv. „dušegubkách“). Transporty přijížděly z ghett (např. z Minsku, z Terezína) a vždy byly vyvražděny systematicky. Těla byla spalována v krematoriích nebo masových hrobech. Odhady počtu obětí se liší, ale předpokládá se, že zde zahynulo 60 000 až 200 000 lidí, včetně Židů deportovaných z Německa, Rakouska a Československa. Tábor byl zničen nacisty v roce 1944 během operace Sonderaktion 1005[1]. Dnes je na místě památník.
Das Vernichtungslager Trostenieze, je jedním z nejvýznamnějších, ale zároveň méně známých míst nacistických zvěrstev na území bývalého Sovětského svazu, konkrétně v Bělorusku.
Das Vernichtungslager Trostenieze se nacházel asi 12 kilometrů jihovýchodně od Minsku, hlavního města Běloruska. Tábor byl založen v rámci operace Reinhard v létě 1941, krátce po nacistické invazi do SSSR během operace Barbarossa. Původně sloužil jako zemědělský statek (sovchoz), ale nacisté jej přeměnili na multifunkční zařízení: kombinaci pracovního tábora, zajateckého tábora pro sovětské vojáky a později vyhlazovacího centra. Fungoval až do osvobození oblasti Rudou armádou v červenci 1944.
Das Vernichtungslager Trostenieze nebyl klasický koncentrační tábor s pevnou infrastrukturou jako Das Vernichtungslager Auschwitz-Birkenau.
Tábor samotný byl malá oblast s baráky pro vězně, kde byli drženi ti, kteří byli dočasně využíváni na práci. Hlavním místem masových poprav byl les Blagovščina, kde byly oběti stříleny a pohřbívány v masových hrobech. Později byla v Šaškovickém lese postavena kremační pec pro spalování těl. Mobilní jednotky plynových vozů („dušegubky“) byly používány k vraždění obětí přímo na cestě z Minsku do tábora.
Hlavní cílovou skupinou byli Židé z minského ghetta (jednoho z největších v SSSR, kde žilo přes 100 000 lidí) a dalších běloruských měst. Od května 1942 začaly přijíždět transporty i z Evropy – z Německa, Rakouska, Československa (např. z Terezína) a Nizozemska. Tyto deportace byly součástí „Konečného řešení“.
Trpěly zde i tisíce sovětských zajatců z bitvy o Minsk a dalších střetnutí. Ti zde zahynuli hladem, nemocemi nebo popravami. Byli zde rovněž vražděni i místní obyvatelé podezřelí z odboje.
Odhady počtu obětí se liší.
Sovětské zdroje uvádějí až 206 500 mrtvých, zatímco moderní historici odhadují spíše 60 000–100 000. Rozdíl v číslech je způsoben nedostatkem dochovaných dokumentů a chaosem při ničení důkazů.
Nejčastější způsob vraždění, zejména v počátečních fázích byly masové střelby. Oběti byly přiváděny do lesa Blagovščina, kde je Einsatzgruppen (nacističtí popravčí čety) střílely do předem vykopaných jam. Na základě stížností vrahů, že jim nedělá psychicky dobře střílení obětí a že náboje jsou poměrně drahé byly od roku 1942 zavedeny pojízdné plynové komory, což umožňovalo vraždit oběti během přepravy z ghetta do tábora. Těla byla poté vykládána a pohřbívána nebo spalována. V roce 1943 byla v Šaškovickém lese postavena velká pec, která sloužila k systematickému spalování těl, zejména v rámci Sonderaktion 1005.
V roce 1944, když se fronta přibližovala, nacisté podnikli rozsáhlé kroky k zahlazení stop. Vězni z Sonderkommanda byli nuceni exhumovat masové hroby a spalovat těla. Dne 29. června 1944, těsně před osvobozením, došlo k masakru – přibližně 6 500 vězňů bylo zavražděno v stodole, která byla poté zapálena. Tábor byl prakticky zničen, aby nezůstaly žádné důkazy.
Rudá armáda osvobodila oblast 3. července 1944.
Při příchodu našli vojáci jen spáleniště, popel a zbytky kremační pece. Dochovalo se minimum dokumentace, protože nacisté většinu spálili. Přeživších bylo velmi málo – většinou ti, kteří uprchli během chaosu v závěrečných dnech.
Po válce byl Das Vernichtungslager Trostenieze dlouho opomíjen ve srovnání s tábory jako Das Vernichtungslager Auschwitz-Birkenau. V sovětské éře byl prezentován spíše jako symbol utrpení „sovětských občanů“ než specificky Židů. Ve skutečnosti Das Vernichtungslager Trostenieze vzhledem k přibližně 10 000 zavražděných vídeňských Židů je místem s největším počtem rakouských obětí šoa. [2] V roce 1960 byl na místě postaven první památník, ale teprve po rozpadu SSSR, v roce 2015, byl otevřen moderní pamětní komplex. Ten zahrnuje obelisk v Blagovščině na památku masových poprav. „Cestu smrti“ symbolický chodník připomínající transporty z Minsku. Muzeum otevřené v roce 2018, které dokumentuje osudy obětí, včetně evropských deportací.
Das Vernichtungslager Trostenieze je někdy nazýván „běloruskou Osvětimí“, i když jeho provoz byl méně centralizovaný a více provizorní. Mezi oběťmi byli i Češi – například transport z Terezína v říjnu 1942 přivezl stovky židovských vězňů, z nichž nikdo nepřežil. Pouze 9 z terezínských transportů přežilo. Tábor je dodnes předmětem výzkumu, protože mnoho detailů zůstává nejasných kvůli nedostatku písemných záznamů.
Poznámky pod čarou
[1]Operace, kterou nacisté prováděli k systematickému ničení důkazů o koncentračních táborech a masových vraždách, se nazývala „Sonderaktion 1005“(česky „Zvláštní akce 1005“). Tato operace byla zahájena v roce 1942 pod vedením Paula Blobela, důstojníka SS. K ničení důkazů byli nuceni vězni, často Židé z táborů, těla byli nuceni spalovat na obrovských roštech nebo v provizorních krematoriích. Po dokončení úkolu byli tito vězni obvykle nacisty zabiti, aby neexistovali svědci.
[2] Durch die etwa 10.000 dort ermordeten Wiener Juden ist Maly Trostinez der Ort mit den meisten österreichischen Opfern der Shoa. Zdroj: https://www.derstandard.at/2000048382680/letzte-ehre-fuer-10-000-wiener-opfer-der-shoah
Zdroje:
KOHL, Paul. Das Vernichtungslager Trostenez: Augenzeugenberichte und Dokumente. 2003
ZIMMERMANN, Michael. Rassenutopie und Genozid. 1996 Online: https://zeitgeschichte-hamburg.de/files/public/FZH/Publikationen_digital/Michael%20Zimmermann%20Rassenutopie%20und%20Genozid.pdf
INTERNET
http://www.deathcamps.org/occupation/maly%20trostinec.html
https://www.derstandard.at/2000048382680/letzte-ehre-fuer-10-000-wiener-opfer-der-shoah
https://www.jewishvirtuallibrary.org/maly-trostenets-concentration-camp
https://pinkas.jewishmuseum.cz/cs/cesty-bez-navratu/belorusko/maly-trostinec
https://wwv.yadvashem.org/odot_pdf/microsoft%20word%20-%206636.pdf
