Článek
Kdo spočítá slzy válkou zničených žen. Kdo spočítá slzy žen, jejichž svět se rozpadl pod kulkami AK-47 a pod palbou dělostřelectva? Kdo dohlédne na dno řeky, kterou vyplakaly. Kdo zváží tu všechnu tíhu modliteb a proseb.
Musel bych mít Samsonovu sílu, abych tu ohromnou tíhu slov unesl. Musel bych být Šalamounem, abych zahlédl dno té přehluboké, bezedné řeky zármutku. Musel bych žít déle než Metuzalém, abych dokázal spočítat každou z těch slz.
Zlí lidé ochromují svět, z žen činí vdovy, z dcer sirotky. Kdo spočítá kroky, jež ušly, když vdovy nesly své mrtvé děti přes pole posetá smrtí, když dcery klečely u mrtvých těl matek? Musel bych mít křídla archanděla, abych přeletěl tu propast bolesti. Musel bych mít hlas proroka, abych prolomil hradby lhostejnosti, aby svět slyšel pláč ukrajinských žen. Ale jsem jen člověk. Jak unesu sám, tak velké břímě? Mám snad usednout a zmlknout? Sedím a pláču nad utrpením ukrajinských žen, nad každým roztaveným srdcem.
Válka nejedno srdce zahalila do temnot, přikryla je bolestí, do šatů samoty je oděla. Slunce a Měsíc se zatměly nad Ukrajinou a hvězdy stáhly svůj svit. Vše bylo převráceno, rozbito, svrženo. Srdce ukrajinských žen jsou rozpuštěna ve smutku a žalu.
Každý Putinův voják, jenž vkročil na území Ukrajiny, je vinen; jeho srdce je potřísněno krví nevinných obětí – ukrajinských žen. Ochromil život, přerval příběhy, které ještě neměly skončit. Z žen udělal vdovy. Z dcer sirotky. Z domovů trosky.
Ale vy ještě máte šanci, dost času, abyste se připravili. Ruská zhouba nezná hranic – dnes střílí po nás, zítra můžou střílet po vás.
Oleh ze Lvova.
