Článek
Poslušně hlásím, pane vrchní, že já bych si jednou přál jednu úplně obyčejnou věc. Aby Seznam.cz prohrál soud. Ne proto, že bych měl něco proti internetu. Internet je dobrá věc. Člověk si tam může přečíst počasí, zjistit, kdy jede vlak do Berouna, a někdy tam dokonce najde i pravdu, když má štěstí a trpělivost jako rybář u rybníka. Ale když otevřu Novinky nebo Seznam Zprávy, tak mám někdy pocit, že jsem neotevřel noviny, ale kýbl. A v tom kýblu je taková mediální břečka, že by se v ní utopila i kachna.
Poslušně hlásím, že já nejsem žádný politolog. Já jsem obyčejný čtenář. Takový ten člověk, co ráno otevře počítač, dá si kafe a chce vědět, co se ve světě děje. Jenže místo toho na mě vyskočí článek, kde je premiér popsaný tak, že by člověk skoro čekal, že má rohy, kopyta a v kapse malý kotel na hříšníky. A hned vedle je komentář, kde se vysvětluje, že všechno je katastrofa, krize, rozklad a konec světa.
Kdyby to člověk četl každý den, tak by měl pocit, že Česká republika už dávno leží někde v příkopu u silnice a jenom ji ještě nikdo nestihl pohřbít.
Já si říkám: tohle už není novinařina. To je spíš takové literární cvičení z jedovatosti. A píšou to lidé, kteří se nazývají novináři a novinářky, ale někdy to působí spíš jako soutěž o to, kdo napíše nejprovokativnější větu.
Když byl člověk v hospodě U Kalicha, tak tam taky seděli všelijací chytráci. Ale aspoň bylo jasné, že jsou to štamgasti a občas je stačilo vyhodit z hospody. Tady to člověk čte na titulní stránce a má pocit, že místo zpráv dostává pravidelnou dávku politické kyseliny. Proto bych si jednou přál úplně jednoduchou věc. Aby Seznam někdy prohrál spor u soudu. Aby soud řekl:
„Takhle se to dělat nemá.“
A aby někdo z redakce musel napsat krátkou, obyčejnou větu:
Omlouváme se.
Ne premiérovi jako člověku. Premiér se jistě umí bránit sám. Politika je řemeslo pro lidi s tlustou kůží.
Ale omluvu by si zasloužili čtenáři. Protože čtenář není pytel na mediální emoce. Čtenář je člověk, který si otevře noviny a čeká zprávu o světě. Ne každodenní výlev toxického rozhořčení.
A víte, pane vrchní, co je na tom všem nejzajímavější? Že kdyby novináři psali klidněji, věcněji a bez té neustálé potřeby někoho shazovat, možná by jim lidé věřili víc. Ale to by asi nebylo tak klikací. A kliky, to je dneska, jak jsem si všiml, nejvyšší forma pravdy.
Tak mi nalejte jedno pivo. Na zdraví médií. A na zdraví obyčejného čtenáře, který se v tom všem snaží neztratit rozum.
Suscitator
Obrázek č. 1
