Jsem radikálně protiruský – a mám k tomu prostý důvod

Nejde o národ, ale o civilizační volbu. Rusko po staletí pěstuje kult smrti a podřízenosti. Od Lenina po Putina se opakuje stejný vzorec: moc stojí nad člověkem, život má cenu tehdy, může-li být utracen, pravda se rovná zradě, lidskost je slabost, humanismus je Zápaďácký nihilismus. Kdo miluje život, musí být nutně protiruský.

Možná vám to zní ostře. Možná si říkáte, že přeháním. Jenže já už se naučil nevěřit slovům, jež vanou z východu.

Rusko se rádo stylizuje do role oběti dějin. Jenže jeho dějiny jsou spíš kronikou pachatele. V zemi, která nikdy nezažila skutečné smíření, je minulost vždycky připravena znovu hryzat. Nejde o zemi, kterou zničil Západ. Je to civilizace, jež po staletí ničí sama sebe a s ní i své sousedy.

Když Lenin v roce 1917 vyhlásil revoluci, nevznikl ideál rovnosti. Zrodil se systém, v němž vražda a lež byly státními metodami. První koncentráky vznikly dávno před Hitlerem. První hladomor, plánovaný do posledního zrna, přišel v době, kdy Stalin teprve upevňoval moc. Vraždit vlastní rolníky nebylo projevem slabosti, ale projevem kultury smrti. Sovětský stát vyrostl na popelu, který sám vytvářel.

A já, když si o Stalinově éře znovu čtu, cítím, jak se mi dělá nevolno z té jistoty, s jakou se všechno tohle páchalo ve jménu dobra.

Leninova revoluce nezačala snem o spravedlnosti, začala nutkáním zničit.

„To přeháním,“ můžete namítnout. Já vám odpovím: ne. Roku 1918, když bolševici zastřelili carskou rodinu, nešlo o pomstu, byla to rituální očista. Očista od empatie. Vražda se stala politickým jazykem.

Možná jste slyšel, že Rusko je země duše. Já tomu nikdy nevěřil. Rusové spíš duši systematicky drtí. Čeka, NKVD, gulagy to všechno nebyly excesy, ale každodenní rutina. V carských dobách se vraždilo z povinnosti k církvi a carovi, za bolševiků z povinnosti k revoluci. Jen se změnila ikona na zdi. Mechanismus zůstal stejný.

Říká se, že dějiny píší vítězové. Ale co když vítězové jsou zároveň kati?

V roce 1939 se dva muži, každý posedlý vlastní vizí světa bez slabosti, podepsali pod největší pohromu moderních dějin. Hitler a Stalin. Dva predátoři, kteří se vzájemně poznali podle pachu krve.

Jejich pakt nebyl strategickou nutností, jak se Rusko dodnes vymlouvá. Byl to pakt spřízněných duší. Oba sdíleli víru, že člověk je materiál. Že lidé se dají přetavit, přemístit, vyhladit. V srpnu 1939 si rozdělili Evropu jako jatka. Hitler si vzal západní, Stalin východní. A zatímco svět se snažil pochopit, jak se může komunistický režim spojit s fašistickým, oni už slavili.

Na hranicích, v Brestu, stáli vedle sebe němečtí a sovětští důstojníci, salutovali si a usmívali se do objektivů. Na fotografiích vidíte podivnou symetrii: nacistické uniformy a rudé hvězdy, obě syté stejnou ideologií nenávisti – kultury smrti.

Oba diktátoři se učili jeden od druhého. Hitler obdivoval Stalinovu schopnost zničit miliony vlastních lidí bez odporu. Stalin zase oceňoval Hitlerovu efektivitu v propagandě a technologii smrti. A oba dobře věděli, že svět mlčí, dokud se vraždí jiní.

Zatímco nacisté pálili těla v krematoriích, Stalin páchal genocidu hladem. Hladomor na Ukrajině, který nechal cynicky zapsat do statistik jako „neúrodu“, zabil víc lidí než některé fronty světové války. Žádné kulky, žádné plynové komory – pouze systematické odepření potravy. Děti umíraly se zrnem pod jazykem. A Sovětský svaz to nazýval pokrokem, kde zítra znamená již včera.

Z toho spojenectví predátorů vzešla celá epocha zrady a cynismu. Polští důstojníci, zastřelení NKVD v Katyňském lese. Deportace pobaltských národů, vyhlazování inteligence, znásilňování žen v „osvobozených“ městech. Zločiny, které měly být navždy pohřbeny pod nánosem vítězství.

Ale ten pach krve nezmizel. Prostupuje každou generaci Rusů.

Hrdinové, které Rusko dodnes oslavuje, mají ruce po lokty v krvi. Každá ulice pojmenovaná po Rusovi je pomník vražděného lidství. A když se dnes Rusové znovu ohání „antifašismem“ a „denacifikací“, je to jen stará maska — maska, která má zakrýt skutečnost, že spojenectví Hitlera a Stalina nebylo úletem dějin. Bylo přirozeným vyústěním ruské politické kultury, že moc se měří počty mrtvých.

Možná si říkáte, že to je dávno. Jenže když dnes ruské tanky projíždějí ukrajinskými vesnicemi, je to opakování téže lekce. Predátoři se nikdy nevzdávají jen mění uniformy.

Sovětská vítězství měla trpkou pachuť. Rudá armáda osvobodila koncentrační tábory a zároveň znásilňovala celé města. Ve východní Evropě nahradila jednu totalitu druhou. Brežněv pak tuto imperiální logiku přeměnil ve stagnaci: miliony lidí v kleci, která se tvářila jako mír. I tehdy Rusko tvrdilo, že „brání svět před imperialismem“. Jenže ve skutečnosti bránilo sebe před pravdou.

Řekněte mi, opravdu věříte, že národ, který neumí říct promiňte, může vést svět k míru? Putin není výjimkou. Je pokračováním. Jeho válka na Ukrajině není šílenství jednotlivce, ale kulturní reinkarnace dávného modelu: kdo vzdoruje, musí být zničen. V Mariupolu i Buče se zrcadlí Leninův Petrohrad i Stalinův Kyjev. Všechny tyto přízraky spojuje stejný princip: stát, který se bojí svých občanů, a občané, kteří se naučili bát sami sebe.

Vidíte tu kontinuitu? Já ano. A právě proto jsem radikálně protiruský.

V Rusku nikdy nedošlo k soudnímu vyrovnání s minulostí. Žádná obdoba Norimberských procesů, žádné otevřené archivy, žádné oficiální uznání viny. Stalin zůstal na plakátech, Lenin v mauzoleu, Brežněv v učebnicích a Putin na trůnu. Národ, který pohřbívá své mrtvé s lží, je odsouzen k zániku.

Proto se v ruské televizi mluví o „denacifikaci“, zatímco ruské bomby ničí porodnice. Proto je hrdinstvím vražda a zločinem odpor.

Západ tomu dlouho chtěl rozumět. Hledal „ruskou duši“, „specifickou cestu“, „historické křivdy“. Já sám jsem kdysi rychle pochopil. Ale v určité chvíli už nejde rozumět. Jde jen říct ne.

Ve skutečnosti jde o volbu: přiznat si vinu, nebo ji proměnit v identitu. Rusové si vybrali druhé. Z každé katastrofy vyšli s pocitem, že jejich utrpení je důkazem nadřazenosti. Uctívají své mrtvé ne proto, že by je litovali, ale protože Leninovi, Stalinovi, Brežněvovi, Putinovi dávají alibi.

Tohle není jen problém Ruska. Je to varování pro všechny, kdo věří, že kolektivní vina neexistuje. Existuje. A projevuje se jako kolektivní neschopnost změnit kurz.

Proto být dnes „protiruský“ neznamená nenávidět Rusy. Znamená odmítnout ideologii, která ospravedlňuje vraždu jako politiku. Znamená odmítnout systém, který ze smrti dělá poezii a z krutosti povinnost. Znamená stát na straně života, i když to znamená stát proti impériu, které z lidskosti udělalo zločin.

A když se mě někdo ptá, proč tolik nenávisti, odpovídám:

tohle není nenávist. To je slovo zřícího.

V každém městě, které Rusko vybombardovalo, leží neviditelný pomník: prach, který se mísí s popelem lidí i knih. V tom prachu vidím stopy celé tradice, která neumí milovat nic živého.

A já říkám: kdo miluje život, musí být protiruský.

Protože láska k životu je jediný jazyk, kterému Rusové moc nikdy nerozuměli, a proto stvořili kulturu smrti.

ALEXIJEVIČOVÁ, Světlana. Válka nemá ženskou tvář. Praha: Paseka, 2015. ISBN 978-80-7432-603-6.
ALEXIJEVIČOVÁ, Světlana. Zinkoví chlapci. Praha: Paseka, 2016. ISBN 978-80-7432-742-2.

AMIS, Martin. Dům setkání. Praha: Argo, 2009. ISBN 978-80-257-0154-3.

APPLEBAUMOVÁ, Anne. Gulag: Dějiny. Praha: Paseka, 2004. ISBN 80-7185-609-4.
APPLEBAUMOVÁ, Anne. Rudý hladomor: Stalinova válka proti Ukrajině. Praha: Paseka, 2019. ISBN 978-80-7432-963-1.

BEEVOR, Antony. Druhá světová válka. Praha: Knižní klub, 2013. ISBN 978-80-242-4155-3.
BEEVOR, Antony. Stalingrad. Praha: BB/art, 2002. ISBN 80-7257-951-0.

CONQUEST, Robert. Velký teror: Stalinovy čistky 30. let. Praha: Argo, 2015. ISBN 978-80-257-1630-1.
CONQUEST, Robert. Žně smutku: Sovětská kolektivizace a hladomor. Praha: Academia, 2009. ISBN 978-80-200-1717-3.

LITTELL, Jonathan. Laskavé bohyně. Praha: Odeon, 2007. ISBN 978-80-207-1265-0.

PIPES, Richard. Dějiny ruské revoluce. Praha: Argo, 2016. ISBN 978-80-257-1879-4.
PIPES, Richard. Rusko za starého režimu. Praha: Academia, 2003. ISBN 80-200-1085-7.

SNYDER, Timothy. Cesta k nesvobodě: Rusko, Evropa, Amerika. Praha: Paseka, 2019. ISBN 978-80-7432-993-8.
SNYDER, Timothy. Krvavé země: Evropa mezi Hitlerem a Stalinem. Praha: Paseka, 2013. ISBN 978-80-7432-309-7.
SNYDER, Timothy. O tyranii. Praha: Paseka, 2017. ISBN 978-80-7432-870-2.