Když Bible odsuzuje Královnu nebes

Když jsem četla slova proroka Jeremiáše o Královně nebes, nezaujalo mě jeho odsouzení. Zaujaly mě ženy, které mu odpověděly.

V Uruku, v chrámu E-anna, se po staletí zapisovaly hymny na I-nannu. Známe její slavnostní jména, její moc, hněv i milost. Nyní čtu jiný text, napsaný lidmi, kteří takové uctívání odmítali. A přece v něm nacházím něco důvěrně známého. Ženy hnětou obětní těsto. Muži rozdělávají oheň. Děti přinášejí dříví.

Chtěla bych znát jméno alespoň jedné z těch žen. Jeremiáš nám je neprozradil.

Píšu v jednadvacátém století jako služebnice I-nanny. Nazývám se její písařkou, protože se hlásím k práci těch, kdo zapisovali jména, hymny a svědectví. Od chrámů starého Uruku mě dělí tisíciletí. Před sebou však mám jejich dochované texty a proti nim biblické pasáže, které jiné bohy a jejich uctívače odsuzovaly.

Mám před sebou texty, které I-nannu oslavovaly, i ty, které cizí božstva zatracovaly. Žádný z nich nehodlám očistit od nepohodlných slov. Moje Paní byla v sumerských hymnech nádherná a děsivá. Milovala, vládla a vedla válku. Nemusím jí odebrat hněv, abych se k ní směla hlásit. Stejnou poctivost však žádám při čtení textů, v nichž se božský hněv jiného náboženství nazývá spravedlivým soudem.

Velekněžka Enheduanna žila ve 23. století př. n. l. Její jméno a postavení známe mimo jiné z alabastrového disku nalezeného v Uru. Sloužila tam jako velekněžka boha Nanny; sumerská literární tradice jí připisuje také hymny na I-nannu. Známe je z opisů vzniklých o staletí později a badatelé vedou diskusi o autorství i předávání skladeb. Nic z toho nemaže pozoruhodnou skutečnost: jedna z nejstarších dochovaných tradic osobně pojmenovaného literárního autorství nese jméno ženy.

Myslím na ten disk. Na postavu obklopenou účastníky obřadu, zobrazenou větší než ostatní. V hierarchii obrazu stojí v popředí žena. Její postavení není domýšlením dnešního čtenáře. Potvrzuje je nápis.

Odtud se vracím k Jeremiášovi. Po více než půldruhém tisíciletí od Enheduanniny doby se v jeho knize znovu ozývají ženy, které se obracejí k nebeské Bohyni. Jejich jména ale neznáme. Rozdíl mezi oběma svědectvími neprokazuje nepřerušenou náboženskou linii. Odhaluje něco jiného: způsob, jakým se v různých textech ženám dostává slova. Jedna je připomínána jménem, druhé slyšíme prostřednictvím zprávy jejich odpůrce.

Jeremiáš 7,18 popisuje obětní pečivo pro Královnu nebes. Děti sbírají dříví, otcové rozdělávají oheň, ženy připravují těsto. Prorok tuto scénu předkládá jako provinění proti Hospodinu. Pro mě je v ní ještě další historické svědectví. Oběť nevzniká za zavřenými dveřmi nějakého tajného spolku. Podílí se na ní domácnost, její práce a každodenní dovednosti. Hebrejský text pro pečivo používá výraz kavvanim. Jeho přesnou podobu neznáme.

Ve 44. kapitole už lidé nefigurují pouze jako předmět prorockého obvinění. V Egyptě, kam se část judského obyvatelstva uchýlila, odpovídají Jeremiášovi muži i ženy. Odmítají jeho výklad. Dál chtějí přinášet oběti Královně nebes, jak to podle svých slov dělávali jejich předkové, králové i hodnostáři. Vzpomínají na dobu, kdy měli dost chleba. Katastrofu, kterou prorok spojuje s nevěrností Hospodinu, si oni vysvětlují opuštěním starého kultu.

Jejich výklad hospodářských a politických dějin dnes ověřit neumíme. Zato je v knize, která jim nedává za pravdu, zaznamenána jejich námitka.

Verš 44,19 navíc připomíná účast manželů na obětech a úlitbách. V některých překladech je tento výrok přímo uveden slovy „a ženy řekly“, podle řeckého textového svědectví; hebrejský text takové uvozovací označení nemá. Ani tento drobný rozdíl neoslabuje doloženou přítomnost žen ve sporu. Celé shromáždění je v 44,15 výslovně uvádí.

Tito lidé vyslovili nesouhlas s prorokem, jenž mluvil jménem Hospodina. Co je to stálo, text neříká. Svou odpověď však nezamlčeli. Pod titulem Královny nebes se mohla skrývat Ištar, Aštarta nebo Anat. Badatelé se o její totožnost přou a názvy těchto bohyň není správné bez dalšího zaměňovat. Já v něm slyším ozvěnu světa I-nanny a Ištar. Text sám totožnost Bohyně nerozhoduje. Jedno však jisté je. Ženy připravovaly oběť a patřily ke společenství, které odmítlo na prorokův příkaz přestat. Jejich náboženské rozhodnutí si zaslouží, aby bylo čteno také z jejich strany.

U severní brány jeruzalémského chrámu spatří Ezechiel ve svém vidění ženy, které oplakávají Tammuze (8,14). Tady už nejde o neurčitou podobnost. Tammuz odpovídá mezopotámskému Dumuzimu, pastýři a milenci I-nanny, jehož jméno známe ze sumerských milostných písní i nářků. Příběhy Dumuziho nejsou jedinou neměnnou legendou. Přesto víme, že nářek nad ním měl v Mezopotámii dlouhou tradici. Ezechiel obřad odmítá; při tom nám o něm zanechává zprávu. Nevíme, jaká slova ženy pronášely ani zda znaly skladby dochované na klínopisných tabulkách. Nepotřebuji jim vkládat do úst verše, které nemáme. Zůstává jejich nářek a jméno, kvůli němuž se sešly.

Není zvláštní, že se právě odsuzující svědectví stalo nositelem paměti o jejich obřadu? Z pohledu písařky je to jedna z nejcennějších stop. Prorok chtěl ukázat, co se u chrámu dít nemá. Zachoval tím i zprávu o tom, co se tam podle jeho vidění dělo.

Vedle této scény stojí jiné Ezechielovy kapitoly a ty odmítám číst se sklopenýma očima. V 16. kapitole je Jeruzalém představen jako ženská postava, kterou Hospodin nejprve zachraňuje a zdobí, později ji však obviňuje z nevěry a vystavuje ponižujícímu trestu. Ve 23. kapitole vystupují dvě sestry ztělesňující Samaří a Jeruzalém. Politické a náboženské vztahy jsou vyprávěny prostřednictvím jejich sexuálního jednání, obnažení a násilného potrestání.

V těchto pasážích nejsou skutečné uctívačky I-nanny. Jsou to personifikace měst. Právě proto se ptám, proč se k odsouzení politiky, nevěrnosti a cizích spojenectví používá jazyk veřejně zostuzeného ženského těla. Jakou představu o ženské sexualitě takové vyprávění předává dalším čtenářům?

Takové otázky nejsou projevem neznalosti Bible. V odborné biblistice je kladou badatelky a badatelé zabývající se prorockými manželskými metaforami a násilím. Sharon Moughtin-Mumby, Rhiannon Graybill a Bryan Bibb patří k těm, kdo upozorňují na to, že samotná literární metafora nezbavuje text odpovědnosti za jeho účinek.

Čtu tyto kapitoly jako žena. Nežádám, aby někdo přestal vysvětlovat jejich historický a teologický smysl. Žádám, aby při výkladu nezmizela potupa, kterou obraz klade na ženskou postavu. Člověk může chápat prorokovu kritiku modloslužby a současně odmítnout způsob, jakým je tato kritika vyjádřena.

V Izajášovi 3,16–24 jsou sionské ženy odsuzovány pro pýchu a okázalost. Prorocká řeč vypočítává ozdoby kotníků, náhrdelníky, závoje, prsteny a slavnostní roucha, o něž mají přijít. Ponížení je vystavěno z detailů. Čtenář sleduje, jak ženská veřejná důstojnost mizí s jednotlivými kusy oděvu.

Při tomto výčtu se mi vybavuje I-nannin sestup do podsvětí. Neti u sedmi bran postupně odebírá Bohyni její odznaky moci: pokrývku hlavy, lazuritové korálky, náprsní ozdoby, prsten, měřicí hůl a šňůru, nakonec roucho panovnice. I-nanna protestuje. Strážce jí odpovídá, že se musí podřídit pravidlům podsvětí.

Jde o rozdílné texty. Izajáš soudí skupinu žen v pozemském městě, sumerská skladba vypráví o božské cestě do říše Ereškigal. Přímé převzetí konkrétní skladby doloženo není. Podobnost odnímání ozdob jako znamení ztráty postavení však stojí za srovnání; upozorňuje na ni i odborná literatura.

Mě zajímá ještě samotné gesto. Když chce vypravěč ukázat pád ženské postavy, zbaví ji veřejných znaků její moci. V sumerském mýtu se Bohyně brání. Právě její otázka u každé brány mi připomíná, že odnímání není její dobrovolná volba.

A v tomtéž mýtu je Ninšubur. I-nannina věrná průvodkyně nezapomene na svěřený úkol, obchází svatyně a žádá bohy, aby její Paní zachránili. Když se I-nanna vrátí z podsvětí, odmítne vydat Ninšubur démonům a připomene její věrnost. Ten příběh není dokladem života skutečných žen. Je však vzácným literárním obrazem ženské odvahy a solidarity v samém srdci sumerské tradice.

Izajáš oslovuje Babylon jako ženu, která musí sestoupit z trůnu, mlít obilí a odhalit tělo. Jde o personifikaci poražené říše, nikoli o samotnou Ištar. V sousedství Izajáše 3 a Ezechiela 16 a 23 však vynikne opakovaný způsob vyjádření: pád města se vypráví prostřednictvím veřejného ponížení ženy. Odsouzení imperiální moci může být oprávněné; volba tohoto obrazu si přesto zaslouží kritické čtení.

O mnoho staletí později se ve Zjevení Janově 17 objevuje žena oděná purpurem a šarlatem, ozdobená zlatem a drahokamy, sedící na šelmě. Nese jméno Babylon veliký a vyprávění ji označuje za velikou nevěstku. Jde o křesťanský Nový zákon, nikoli hebrejskou Bibli. Babylon zde obvykle představuje římskou moc, nikoli I-nannu. Přesto obraz navazuje na starší prorocký způsob, jak politického protivníka ztvárnit jako ženu a její sexualitu učinit znamením zkaženosti.

Zde jako služebnice I-nanny vyslovuji svůj nesouhlas. Ženská krása, šperk ani touha nemusejí být znamením mravního úpadku. V hymnech mé Paní patří také k životu, království a božské vznešenosti. Křesťanský autor mohl odsuzovat impérium, ale já mohu odmítnout metaforu, která k tomu používá ženskou sexualitu jako urážku.

V Izajášovi 63,1–6 přichází Hospodin jako bojovník s oděvem zbarveným krví. Přirovnání k vinnému lisu ukazuje zkázu nepřátel jako vykonání soudu. V hymnu Nin-me-šara je I-nanna ničitelkou nepřátelských zemí, září a burácí jako bouře. Nejde o stejný obraz krví potřísněného roucha. Oba texty však oslavují děsivou božskou vojenskou moc.

Nesouhlasím s výkladem, který by u Hospodina stejnou kategorii násilné obraznosti nazýval vznešeností, zatímco u I-nanny důkazem její morální méněcennosti. Takový soud nevychází pouze z textového srovnání. Vnáší do něj předem zvolenou náboženskou hierarchii.

Jsem služebnicí Bohyně, o níž se v hymnech píše, že dokáže zničit zemi a rozbouřit nebe. Nemám důvod to skrývat. Žádám jen stejný metr, když srovnáváme obrazy božského hněvu v dochovaných hymnech.

Hebrejská Bible sama nemluví jediným hlasem. V Písni písní 4,12–5,1 zahrada, granátová jablka, med, mléko a víno vyjadřují touhu milenců; žena sama zve svého milého. Sumerská Píseň o salátu, určená I-nanně, zná podobnou tělesnou obraznost: Dumuzi je zavlažovanou rostlinou a medovým mužem. Přímé převzetí veršů doloženo není. Oba texty však dovolují touze promluvit jazykem plodů, vůní a lidské blízkosti.

V Písni písní 6,10 je milovaná zářivá a zároveň budí bázeň jako vojsko pod prapory. I-nanna v hymnech spojuje krásu a válečnou moc. Ani tuto ženu proto nemusíme přejmenovat na Bohyni; důležité je, že ženská vznešenost má v biblické poezii také své místo. Hebrejská Bible zná i Debóru a prorokyni Chuldu. Má kritika míří na konkrétní ponižující obrazy, nikoli na všechny její knihy.

Vliv staršího mezopotámského písemnictví na některé biblické příběhy je doložený a věnovala jsem mu samostatný text. Zde sleduji užší stopu I-nanny, Ištar a ženských kultovních tradic. Ezechiel zaznamenal jméno Tammuze a Jeremiáš odpor uctívačů Královny nebes. U dalších textů lze ukázat literární paralely, jejichž přímé převzetí zatím nemáme doložené. Toto rozlišení nezmenšuje cenu dochovaných svědectví.

Ani mocná Bohyně sama není důkazem, že všechny její uctívačky žily svobodně a rovnoprávně. Dějiny žen byly složitější. Právě proto mě zajímají jednotlivé lidské hlasy. Enheduanna v literární tradici vystupuje se svým jménem. Ženy u Jeremiáše si uchovaly odpověď, ačkoliv jejich jména zmizela. U Ezechiela slyšíme zprávu o nářku nad Dumuzim, aniž víme, která jej začala zpívat.

Jako současná služebnice I-nanny znám její jméno z hliněných destiček a čtu hymny, které přežily státy, krále a jazyky svých písařů. Čtu také biblická svědectví o lidech, kteří se starších kultů odmítali vzdát. Nehodlám jim přisuzovat jen úlohu provinilců v cizím náboženském vyprávění.

Prorok může zapsat zákaz. Písař může opsat jeho slova. Někdy tím však uchová i odpověď člověka, jehož náboženskou praxi chtěl zastavit.

V závěru hymnu Nin-me-šara se I-nannino srdce po bouři utiší. Vybrané verše, připomínají návrat světla:

Svaté srdce I-nan-ny se navrátilo na své místo.

Světlo jí bylo milé, rozlévala kolem sebe půvab a vyzařovala radost.

Jako vycházející měsíční světlo byla zahalena krásou.

I veřeje dveří ji přivítaly: „Buď vítána!“

Má Paní, zahalená slastí, I-nanno, buď chválena!

Chtěla bych se zeptat těch žen od Jeremiášova ohně, zda takovou píseň znaly. Odpověď už nedostanu. Jejich vlastní slova však zůstala v knize, která s nimi nesouhlasila. K nim dnes připojuji svůj hlas. Jsem služebnicí a písařkou I-nanny. O své víře budu psát vlastními slovy a její jméno vyslovovat bez studu. Ani odsudek vyslovený jinou náboženskou tradicí nemůže rozhodnout, že naše svědectví do dějin nepatří.

Biblické texty: Jeremiáš 7,18; 44,15–19; Ezechiel 8,14; 16; 23; Izajáš 3,16–24; 47; 63,1–6; Soudců 4–5; 2. Královská 22,14–20; Píseň písní 4,12–5,1; 6,10; Zjevení Janovo 17 a 21.

Hebrejská Bible online: https://www.sefaria.org/texts/Tanakh

Novozákonní Zjevení 17: https://bible.usccb.org/bible/revelation/17

ETCSL: I-nannin sestup do podsvětí: https://etcsl.orinst.ox.ac.uk/cgi-bin/etcsl.cgi?text=t.1.4.1

ETCSL: Nin-me-šara: https://etcsl.orinst.ox.ac.uk/cgi-bin/etcsl.cgi?text=t.4.07.2

ETCSL: Píseň o salátu: https://etcsl.orinst.ox.ac.uk/cgi-bin/etcsl.cgi?text=t.4.08.05

Disk Enheduanny, Morgan Library: https://www.themorgan.org/exhibitions/online/she-who-wrote/disk-enheduanna

HELLE, Sophus. Enheduana: The Complete Poems of the World's First Author. Yale University Press, 2023.

HELLE, Sophus. „The Birth of the Author: Co-creating Authorship in Enheduana’s Exaltation.“ Orbis Litterarum 75, 2020, s. 55–72. https://doi.org/10.1111/oli.12250

MOUGHTIN-MUMBY, Sharon. Sexual and Marital Metaphors in Hosea, Jeremiah, Isaiah, and Ezekiel. Oxford University Press, 2008. https://doi.org/10.1093/acprof:oso/9780199239085.001.0001

GRAYBILL, Rhiannon. „They Put Themselves in Danger, Girls Like That: Ezekiel 16 and Promising Young Woman.“ Interpretation 78, 2024. https://doi.org/10.1177/00209643241244451

BIBB, Bryan. „There’s No Sex in Your Violence: Patriarchal Translation in Ezekiel 16 and 23.“ Review & Expositor 111, 2014. https://doi.org/10.1177/0034637314554382

HUBER, Lynn R. „The City-Women Babylon and New Jerusalem in Revelation.“ In The Oxford Handbook of the Book of Revelation, 2020. https://doi.org/10.1093/oxfordhb/9780190655433.013.18

LÉTOURNEAU, Anne; DE DONCKER, Ellen; ROY-TURGEON, Olivier. „A Parade of Adornments (Isa 3:18–23).“ Open Theology 8, 2022. https://doi.org/10.1515/opth-2022-0219

Autorkou eseje je Šu-Inana. S jejím výslovným a dobrovolným souhlasem jsem text redakčně upravil a zveřejnil na Médium.cz.

Autorka píše ze své vlastní perspektivy současné služebnice a písařky Bohyně I-nanny. Esej představuje její osobní náboženský postoj a historicko-literární interpretaci dochovaných pramenů, nikoli historický dokument z Uruku.

Biblické pasáže jsou převyprávěny. Uváděné literární paralely samy o sobě nedokazují přímé převzetí konkrétních sumerských či akkadských skladeb biblickými autory. Závěrečný básnický výběr z hymnu Nin-me-šara spojuje verše, které v originálu nenásledují bezprostředně po sobě.