Před soudem nebyla neviditelná

Před více než čtyřmi tisíci lety žily v sumerských městech ženy, jejichž jména dnes nacházíme na hliněných tabulkách. Některé se před soudem domáhaly svého majetku, jiné skládaly přísahu nebo se snažily ochránit rodinu po smrti manžela. Jedna žena žádala spravedlnost kvůli smrti svého muže. Jiná se bránila vlastnímu prodeji do otroctví.

Od jejich života nás dělí nesmírná vzdálenost. Přesto nám několik řádků vtlačených do hlíny dovoluje zahlédnout starosti, které lidskému srdci zůstaly blízké: obavu ze ztráty domova, odpovědnost za děti, bolest po smrti blízkého člověka i přání rozhodovat o vlastním životě.

Sumerské označení ženy 𒊩 (munus) znamenalo „žena“ či „ženská osoba“. Je to prosté slovo, za nímž ovšem stojí velmi rozmanité osudy. Manželka bohatého vlastníka domu, vdova spravující rodinný majetek a nesvobodná pracovnice nežily za stejných podmínek. Jejich možnosti se lišily podle postavení v domácnosti, vlastnictví i společenských vazeb (Culbertson: 2017: 115, 121–122).

Tento text se věnuje především právnímu jednání žen v Girsu a Ummě za III. dynastie z Uru, označované jako období Ur III. Vychází z rozboru soudních záznamů Laury Culbertsonové a z vybraných ustanovení právní sbírky spojované s králem Ur-Nammou.

Naším cílem bude porozumět tomu, kdy žena mohla vystoupit před soudem, jak mohla hájit svůj nárok a kde její možnosti končily. Přitom budeme mít na paměti, že písař zaznamenával především právní skutečnosti. Nezachoval nám celý lidský příběh a my bychom jej neměli doplňovat vlastní fantazií.

Období Ur III spadá přibližně do let 2100–2000 př. n. l. Jeho název odkazuje na město Ur, sumersky

(urim₅ᵏⁱ), které bylo významným politickým centrem tehdejší Mezopotámie.

Naše poznání právního života žen pochází především ze dvou měst:

𒄈𒋢𒆠(ĝir₂-suᵏⁱ), Girsu.

𒄑𒆵𒆠(ummaᵏⁱ), Umma.

Malý znak 𒆠(ki) na konci těchto místních jmen slouží jako určovací znak zeměpisného názvu. Nemusí se samostatně vyslovovat.

Culbertsonová pracuje přibližně se čtyřmi sty záznamy o řešení sporů, které pocházejí převážně z těchto měst. Příslušné archivy pokrývají téměř čtyři desetiletí (Culbertson: 2017: 116).

Mnohé dokumenty nesou označení:

Český význam: „uzavřený soudní případ“, „ukončený spor“.

Tato krátká formule nám připomíná, že právní řízení dospělo k určitému výsledku. Neznamená ovšem, že mezi zúčastněnými lidmi skončily všechny neshody. Některé spory se před rozhodující osoby vracely.

Právě v tom spočívá zvláštní hodnota těchto tabulek. Občas nám umožňují sledovat rodinný konflikt po delší dobu. Lidé v nich stále řeší následky starších závazků, majetkových rozhodnutí a slibů, které učinili jejich příbuzní.

Dochovaný soubor však není úplným obrazem sumerské společnosti. Poskytuje především pohled do městských domácností a prostředí lépe situovaných rodin. O životě chudých žen a pracovnic závislých na velkých institucích vypovídá podstatně méně.

Důležitou roli při výkladu hrají také samotná sumerská slova.

𒁮(dam), manžel či manželka.

Tento výraz může označovat obě pohlaví. Bez dalších údajů o příbuzenských vztazích proto někdy ani nedokážeme bezpečně určit, zda záznam hovoří o ženě, nebo o muži. Nejistotu mohou přinášet rovněž osobní jména (Culbertson: 2017: 117, 119–121).

Dalším významným pojmem je:

𒂍(e₂), dům, domácnost, případně hospodářská jednotka.

Pro sumerského člověka nebyla domácnost pouze budovou. Právě v jejím rámci se organizovaly majetkové vztahy, práce, příbuzenské závazky i postavení závislých osob. Záleželo na tom, ke které domácnosti člověk náležel a jaká práva nebo povinnosti z tohoto vztahu vyplývaly.

Při výkladu pramenů musíme také rozlišovat mezi soudním záznamem a právní sbírkou. Soudní záznam dokládá určitý řešený spor. Ustanovení Ur-Nammovy sbírky mohou zachycovat existující právní praxi, ale také představu o tom, jak by měla společnost fungovat.

Samotná existence určitého ustanovení ještě nezaručuje, že se podle něj rozhodovalo při každé příležitosti (Culbertson: 2017: 116, 123).

Culbertsonová zdůrazňuje, že pohlaví samo nebylo formální právní kategorií určující všechny role účastníků. V Girsu a Ummě záleželo především na postavení jednotlivce v domácnosti, jejím majetku a společenských vazbách.

Z toho ovšem nesmíme vyvozovat rovnost žen a mužů. Stejné rodinné vztahy, které ženě umožňovaly domáhat se určitého nároku, ji mohly zároveň podřizovat závazkům a rozhodnutím jiných členů domácnosti (Culbertson: 2017: 115, 118, 123).

Sumerský soudní svět znal ženy, které podávaly námitky, vystupovaly jako svědkyně nebo skládaly přísahu. Tuto možnost měly svobodné ženy a za určitých okolností také domácí otrokyně (Culbertson: 2017: 121–122).

Samotnou přísahu vyjadřoval sumerský pojem:

𒉆𒉈𒊒(nam-erim₂), přísaha.

Související výraz nam-erim₂ kud znamenal „složit přísahu“, doslova v ustáleném jazykovém spojení vykonat akt přísahy.

Taková přísaha patřila mezi prostředky, jimiž bylo možné podpořit nebo rozhodnout sporné tvrzení.

Ženy mohly určité svědectví odmítnout, a tím přimět protistranu k přísaze. Někdy jednaly samostatně, jindy společně se svými příbuznými. Podle Culbertsonové není v analyzovaných případech patrná jednoznačná souvislost mezi pohlavím účastníka a úspěchem ve sporu. Stručnost dochovaných záznamů ovšem omezuje, co z tohoto pozorování smíme vyvozovat (Culbertson: 2017: 121–122).

Důležitým předmětem soudního dokazování byla hliněná tabulka.

𒁾(dub), tabulka, písemný dokument.

V případě NG 109 dostala žena sedm dní na předložení tabulky dokládající prodej. Písemné doklady byly od žen požadovány i při dalších řízeních.

Sedm dní je v tomto případě velmi konkrétní údaj. Ukazuje lhůtu, během níž měla žena opatřit dokument potřebný k prokázání svého nároku. Nevíme, zda jej uchovávala sama nebo jej musela získat od jiného člověka. Víme však, že jí bylo umožněno předložit jej jako právní důkaz (Culbertson: 2017: 122).

Odtud ovšem nesmíme vyvozovat její gramotnost.

Sumerský písař se označoval:

To, že žena předložila tabulku, neznamená, že ji vlastní rukou napsala nebo dokázala přečíst. Její právní jednání mohlo být spojeno s prací písařů, kteří dokumenty vytvářeli a zaznamenávali. Pro naši otázku je podstatné, že písemný důkaz mohla použít při hájení svého nároku.

Zvlášť osobní je případ ženy jménem Sagkisa, uvedené v druhém sporu na tabulce NG 202.

Sagkisa prohlásila, že Ur-Dumuzida zabil jejího manžela Lugalmeu. Obviněný přivedl svědky, kteří její tvrzení popírali.

Culbertsonová upozorňuje, že formulace záznamu nasvědčuje tomu, že Sagkisa řízení sama vyvolala. Současně přejímá starší interpretaci jejího ženského pohlaví, kterou nelze považovat za zcela nezpochybnitelnou (Culbertson: 2017: 121–122).

Z hlediska lidského příběhu je tento záznam mimořádně naléhavý. Obsahuje obvinění týkající se smrti manžela a svědectví, která mu odporují. Neznáme však Sagkisiny pocity ani okolnosti, za nichž obvinění vzniklo. Nemůžeme také tvrdit, že k usmrcení skutečně došlo.

To, co zůstává doloženo, je samotné obvinění a soudní jednání, v němž vystupovala osoba interpretovaná jako žena.

Jiný záznam, NG 172, uvádí manželku Abbaginy, která vedla spor s Ur-Babou o deset šekelů a uspěla.

Její vlastní jméno se v citované pasáži nezachovalo. Nemůžeme zjistit, co přesně pro ni tato částka znamenala ani jak dlouho spor trval. Máme však doloženo, že její majetkový nárok byl uznán (Culbertson: 2017: 121).

Při čtení takových zápisů můžeme pocítit zvláštní nerovnováhu. Známe právní výsledek, někdy také částku nebo jméno protistrany, ale o samotném člověku toho víme velmi málo.

I proto si tyto ženy zaslouží pozorné čtení, které zachová všechny dostupné skutečnosti a nepřekryje je představami moderního člověka.

Účast žen na soudním řízení měla také institucionální hranice.

Soudce mohl být označován sumerským výrazem:

.

Další důležitou funkcí byl:

(maškim), úřední účastník řízení, správní či procesní představitel.

V materiálu zkoumaném Culbertsonovou nejsou ženy doloženy ani jako soudkyně, ani jako nositelky funkce maškim.

Mohly tedy hájit své zájmy před rozhodujícími osobami, avšak rozhodovací funkce jsou v těchto pramenech doloženy u mužů. Neznamená to automaticky, že existoval všeobecný zákaz ženského výkonu těchto funkcí ve všech sumerských městech a historických obdobích (Culbertson: 2017: 118, 121).

Právní sbírka spojovaná s králem Ur-Nammou obsahuje několik ustanovení, která se přímo dotýkají života žen.

Sumerský titul krále byl:

𒈗(lugal), král, vládce.

Mezi ustanoveními sbírky nacházíme také pravidlo o dědění dcery po otci.

Sumerský výraz pro dceru je:

Pro syna:

Základní znak 𒌉(dumu) označuje dítě nebo potomka. Teprve další výraz upřesňuje, zda jde o dceru, nebo o syna.

Kompozitní edice Ur-Nammovy právní sbírky v databázi Cuneiform Digital Library Initiative obsahuje toto ustanovení:

Sumerská transliterace a český překlad

tukum-bi lu₂ ba-uš₂

Jestliže muž zemřel,

dumu-nita₂ nu-un-tuku

a neměl syny,

dumu-munus dam nu-un-tuku-a

jeho neprovdaná dcera

ibila-a-ni ḫe₂-a

se má stát jeho dědičkou.

(Englund: 2015: ř. b008–b011)

Zde se setkáváme s dalším důležitým slovem:

Zápis může mít stejnou podobu jako jeden ze způsobů zápisu slova pro syna. Význam proto musíme určovat podle jazykového a právního kontextu.

Toto ustanovení je pozoruhodné. Připouští, aby dcera zdědila otcův majetek, ale přesně stanovuje okolnosti, za nichž se dědičkou stává. Otec nemá syny a dcera není provdaná.

Nemůžeme tedy prohlásit, že dcery měly v každé situaci stejné dědické postavení jako synové. Dokážeme však doložit konkrétní případ, kdy právní text s ženským dědictvím výslovně počítal.

Za několika stručnými řádky se otevírá otázka, která byla pro tehdejší rodiny velmi praktická. Co se stane s majetkem po smrti otce? Kdo převezme odpovědnost za jeho pozůstalost? A jakou roli v tom bude mít dcera?

Na tyto otázky právní sbírka odpovídá prostřednictvím přesně vymezeného ustanovení.

Další pasáž se týká ženy opuštěné manželem.

V sumerském textu nacházíme slovo:

Je důležité právě proto, že ustanovení pracuje s časovou lhůtou.

Sumerská transliterace a český překlad

tukum-bi lu₂ dam i₃-tuku-am₃

Jestliže se muž oženil

dam-ni in-tak₄

a opustil svou ženu,

iti 6(diš) u₃-na-tuš-am₃

a ona na něj čekala šest měsíců,

munus dam ša₃-ga-na-ke₄ ḫa-ba-an-du₁₂-du₁₂

může se žena provdat za muže podle svého přání.

(Englund: 2015: ř. b026–b029)

Šest měsíců zde není pouhou časovou poznámkou. Představuje hranici, po níž právní text připouští změnu ženina manželského postavení.

Pozornost zasluhuje poslední řádek. Uvádí možnost sňatku s mužem podle její vlastní volby.

Pro ženu, která se ocitla bez manžela, mohlo mít nové manželství zásadní význam pro další život. Text však neuvádí její konkrétní osud ani nám nedovoluje zjistit, jak často bylo takové ustanovení v praxi využíváno.

Také překlady předchozího jednání manžela nejsou ve všech podáních zcela jednotné. Proto z tohoto pravidla nemůžeme vyvozovat obecnou svobodu všech sumerských žen při výběru prvního manžela.

Přesto zde nacházíme doklad, že za určitých okolností právní norma výslovně počítala s ženininou volbou partnera.

Při rozvodu vstupovalo do právního rozhodování také stříbro.

Sumersky:

Pro hmotnostní jednotku šekel se užíval znak:

V sumerských hospodářských a právních dokumentech nešlo o označení moderní mince. Šekel představoval váhovou jednotku, podle níž se mohlo určovat množství stříbra.

Větší jednotkou byla mina:

Jedna mina odpovídala šedesáti šekelům.

Ur-Nammova právní sbírka stanovuje při rozvodu ženy určitého manželského postavení platbu jedné miny stříbra. Jestliže muž propouštěl ženu, která byla před jejich manželstvím vdovou, byla uvedená částka poloviční (Englund: 2015: ř. 229–238).

Samotný text tedy rozlišuje mezi různými manželskými situacemi a přisuzuje jejich ukončení rozdílné finanční důsledky.

Také soudní záznamy ukazují, že rozchod manželů mohl být spojen s majetkovým vyrovnáním.

V případu NG 20 žena jménem Geme-Enlila opustila Lu-Utua. Před guvernérem a svědky slíbila, že za deset šekelů stříbra nebude spor dále stupňovat.

Neznáme úplné pozadí jejich manželství. Nevíme, jaké neshody rozchodu předcházely, ani proč byla dohoda sjednána právě v této podobě. Máme však doloženo ženino vlastní jednání a finanční vyrovnání spojené s ukončením sporu (Culbertson: 2017: 122).

Další případ NG 205 zaznamenává rozvod manželství Kamua a Baba-izu.

Žena měla obdržet jednu minu stříbra, kterou Culbertsonová popisuje jako standardní částku. Vedle ní měl Kamu zaplatit také jejímu otci Urmesovi (Culbertson: 2017: 125–126).

Tento případ umožňuje porovnat ustanovení právní sbírky se skutečným soudním řízením. Vidíme, že žena mohla při rozvodu získat částku odpovídající známému právnímu pravidlu.

Nesmíme ovšem předpokládat, že všechny rozvody probíhaly stejně. Dochované dokumenty zachycují konkrétní rodinná a majetková uspořádání, nikoli úplný soubor životních zkušeností sumerských manželů.

Pro samotné ženy mohlo vyrovnání znamenat podstatnou změnu hospodářských možností. Jak s obdrženým stříbrem naložily, už nám tyto zápisy neříkají.

Smrt manžela mohla pro ženu přinést bolestnou osobní ztrátu a zároveň otevřít mnoho praktických otázek. Kdo bude spravovat dům? Komu připadne majetek? Kdo ponese odpovědnost za členy domácnosti a závazky zemřelého?

Podle Culbertsonové patřila úmrtí hlav domácností k nejčastějším okolnostem, za nichž ženy vystupovaly před soudem, zvláště v archivech Girsu.

Vdovy mohly hájit majetkové nároky a podílet se na uspořádání dalšího života domácnosti. Jejich postavení však zůstávalo propojeno s příbuzenskými vztahy a dřívějšími závazky manželů (Culbertson: 2017: 123–125).

Zajímavý je případ NG 18, v němž vystupovaly dvě ženy: Atu a Geme-Lamma.

Atu byla matkou Lu-Ningirsua. Geme-Lamma požadovala naplnění sňatku mezi tímto mužem a svou dcerou.

Culbertsonová předpokládá, že manželé obou žen v době řízení již nežili.

Spor se týkal starších manželských dohod. Svědectví a přísahy odkazovaly na dřívější ujednání, podle něhož měl Lu-Ningirsu pojmout za ženu dceru muže jménem Lu-Gudea.

Obě ženy odmítaly některé výpovědi svědků. Výsledkem bylo potvrzení dříve dohodnutého sňatku (Culbertson: 2017: 124).

V tomto případu ženy aktivně vystupovaly ve sporu o budoucí uspořádání rodiny. Jejich jednání ukazuje, jakou důležitost mohly mít závazky převzaté od předchozí generace.

Zároveň zde narážíme na zásadní hranici našeho poznání. O přáních samotných budoucích manželů se záznam dostatečně nezmiňuje.

Nelze tedy vytvořit příběh o šťastném nebo nešťastném sňatku. Můžeme pouze konstatovat, že rozhodnutí starší generace mělo právní důsledky pro život generace následující.

Ještě složitější obraz domácnosti přináší případ NG 99.

Duduova vdova předložila písemné doklady, kterými prokázala, že sporný dům a otroky pořídila za vlastní stříbro, nikoli z prostředků svého manžela.

V témže řízení se řešilo její postavení vůči otrokyni Ninaně a jejím dětem.

Po Duduově smrti vdova osvobodila tři Ninaniny děti. Duduovi potomci však tento krok zpochybnili. Chrámoví hodnostáři dosvědčili, že Dudu dříve Ninanu předal své manželce, a soud její nárok na Ninanu potvrdil (Culbertson: 2017: 124).

Právě u tohoto případu musíme být při hodnocení ženských práv velmi opatrní.

Duduova vdova dokázala před soudem prokázat vlastní majetek a hájit své rozhodnutí. Měla tedy možnost vykonávat majetková oprávnění, která ji odlišovala od ženy zcela závislé na jiných členech domácnosti.

Součástí jejího majetkového postavení však bylo také vlastnictví nesvobodných lidí.

Vedle vdovy proto stojí další žena, Ninana, a její děti. Zatímco vdova mohla rozhodovat o osvobození tří dětí, samotná Ninana zůstávala předmětem majetkového nároku.

Nemáme právo tuto skutečnost přehlížet jen proto, že chceme představit sumerské ženy v příznivějším světle.

Tento soudní případ ukazuje současně možnost ženského majetkového jednání a hlubokou nerovnost mezi ženami různých společenských postavení.

Pro označení pracovnice, služebné nebo otrokyně se v sumerštině užíval výraz:

Je důležité upozornit, že tento výraz neměl ve všech kontextech totožný význam. Mohl označovat ženskou pracovní sílu i nesvobodnou osobu. Jeho přesnější význam proto určujeme podle povahy jednotlivého dokumentu.

Některé domácí otrokyně a otroci mohli vystupovat před soudem sami za sebe a domáhat se uznání svobodného postavení.

Často se takové spory objevovaly po smrti hlavy domácnosti, kdy se řešilo vlastnictví majetku a postavení závislých osob (Culbertson: 2017: 117–118, 122).

Možnost obrátit se na soud ovšem nezaručovala, že člověk svého cíle dosáhne.

Velmi bolestný příklad představuje záznam NG 45.

Vystupuje v něm dívka, kterou její matka prodala. Dívka proti vlastnímu prodeji protestovala, avšak soudní spor prohrála (Culbertson: 2017: 122).

Záznam je stručný. Nevíme, kolik bylo dívce let, v jakých podmínkách žila ani proč se matka k prodeji rozhodla.

Nemáme dostatek informací, abychom její matku odsoudili na základě vlastních představ o celé události. Stejně tak nemůžeme dívce přisuzovat konkrétní slova, pocity nebo budoucí životní osudy.

Přesto tento případ nelze číst bez vědomí toho, co se v něm rozhodovalo.

Dívka zpochybnila vlastní prodej a neuspěla. Z hlediska práva šlo o spor týkající se jejího osobního postavení. Z lidského hlediska šlo o rozhodnutí, které se bezprostředně dotýkalo její svobody.

Dochovaná tabulka nám dovoluje poznat výsledek řízení, nikoli další průběh jejího života.

Tento rozdíl je podstatný. Přístup k soudu mohl nesvobodné osobě umožnit vznést námitku. Neznamenal však, že její osobní svoboda bude uznána.

Když dnes tento záznam čteme, můžeme dívce věnovat alespoň takovou pozornost, jakou její příběh dovoluje. Nepřisuzovat jí smyšlené myšlenky, nepřikrášlovat výsledek a nezamlčet, že se pokusila vlastní prodej zpochybnit.

Na tuto otázku nemůžeme odpovědět jediným ano nebo ne.

Z dochovaných soudních záznamů víme, že ženy mohly vystupovat jako účastnice sporů, svědkyně a osoby skládající přísahu. Některé předkládaly písemné důkazy, hájily vlastnictví majetku nebo se domáhaly uznání rodinných nároků.

V určitých situacích mohly dosáhnout majetkového vyrovnání při rozvodu a vdovy mohly chránit zájmy své domácnosti po smrti manžela.

Současně víme, že tyto možnosti nebyly všem ženám dostupné stejným způsobem. Jejich právní postavení úzce souviselo s rodinou, majetkem, hospodářskou závislostí a společenskými vazbami.

V prozkoumaných dokumentech ženy nejsou doloženy jako soudkyně nebo nositelky funkce maškim. A samotná možnost hájit svou věc před soudem ještě nezaručovala úspěch (Culbertson: 2017: 121–126).

Vybraná ustanovení Ur-Nammovy sbírky dále ukazují, že dcera mohla za přesně stanovených podmínek dědit po otci, opuštěná žena mohla po uplynutí určité lhůty uzavřít nové manželství a rozvod mohl být spojen s finančním vyrovnáním (Englund: 2015: ř. b008–b011, b026–b029, 229–238).

Přesnější než představa jediné „sumerské ženy“ je proto pozorné zkoumání jednotlivých životních a právních situací.

Když se vrátíme ke konkrétním soudním případům, uvidíme, jak rozdílné mohly být.

Manželka Abbaginy uspěla ve sporu o deset šekelů. Sagkisa vystoupila s obviněním týkajícím se smrti svého manžela. Duduova vdova prokázala vlastnictví majetku a mohla rozhodovat o osvobození Ninaniných dětí, zatímco Ninana sama zůstávala nesvobodná. Dívka z případu NG 45 protestovala proti svému prodeji, avšak její námitka nebyla přijata.

Tyto ženy nespojuje jediná společenská zkušenost ani stejný výsledek soudního jednání. Spojuje je skutečnost, že jejich život zasáhl do dokumentů, které přečkaly tisíciletí.

V sumerských archivech nenacházíme úplné životopisy. Často nám chybějí osobní jména, někdy ani nedokážeme s jistotou určit pohlaví účastníka. Neznáme tón jejich hlasu, jejich každodenní starosti ani to, co se stalo po vynesení rozhodnutí.

Máme však jejich právní jednání, doložené nároky a někdy také výsledek.

Právě proto je důležité číst tyto záznamy s odbornou přesností a lidskou ohleduplností. Pramenům bychom neměli přikládat více, než skutečně říkají. Zároveň bychom v nich neměli vidět pouze dávné právní formule, protože se týkají lidských životů.

Hliněné tabulky uchovaly jen nepatrnou část toho, co jejich současnice prožily. I tato malá část si zaslouží, abychom jí naslouchali s úctou.

V dalším textu se chci věnovat dětem v domech z nepálených cihel.

Klínové znaky uvedené v článku představují doložené způsoby zápisu sumerských slov a místních názvů. Vycházejí z lexikografické databáze Electronic Pennsylvania Sumerian Dictionary(ePSD2).

Transliterace převádí jednotlivé klínové znaky do latinky. Dolní číslice rozlišují různé znaky se stejnou nebo podobnou tradiční hodnotou čtení. Horní označení ᵏⁱupozorňuje na určovací znak místního názvu.

Sumerský zápis nebyl ve všech obdobích jednotný a jednotlivá slova mohla mít více grafických podob. Uvedené slovníkové zápisy proto nemají být považovány za přesný opis konkrétních soudních dokumentů NG 18, NG 20, NG 45, NG 99, NG 109, NG 172, NG 202 a NG 205.

Čtyřřádkové pasáže Ur-Nammovy právní sbírky zachovávají transliteraci použité digitální edice CDLI. České překlady jsou podány podle jejího anglického překladu a významu příslušných ustanovení.

ENGLUND, Robert K. (ed.). Text of RIME 3/2.01.01.20 (Laws of Ur-Namma) composite, revision 2234943. Online, transliterace a anglický překlad. Cuneiform Digital Library Initiative, 2015. Revize z 30. ledna 2015. Identifikátor kompozitního textu P432130. Dostupné z: https://cdli.earth/inscriptions/2234943. [citováno 2026-10-08].

ORACC. Electronic Pennsylvania Sumerian Dictionary (ePSD2). Online, lexikografická databáze sumerského jazyka. University of Pennsylvania, verze 2.7 a 2.7.2, 2022–2024. Použitá hesla: munus, dam, e₂, di-til-la, dub, dub-sar, di-kud, maškim, nam-erim₂, dumu-munus, dumu-nita₂, ibila, iti, kug-babbar, gin₂, ma-na, geme₂, lugal a místní jména Girsu, Umma, Ur. Dostupné z: https://oracc.museum.upenn.edu/epsd2/. [citováno 2026-10-08].

ORACC. Oracc Metrology Guidelines: Metrological Tables. Online. Open Richly Annotated Cuneiform Corpus. Dostupné z:

https://oracc.museum.upenn.edu/doc/help/editinginatf/metrology/metrologicaltables/index.html. [citováno 2026-10-08].

CULBERTSON, Laura. Women and Household Dependents in Ur III Court Records. Online. In: PELED, Ilan (ed.). Structures of Power: Law and Gender Across the Ancient Near East and Beyond. Oriental Institute Seminars, sv. 12. Chicago: The Oriental Institute of the University of Chicago, 2017, s. 115–129. ISBN 978-1-61491-039-8. Dostupné z: https://doi.org/10.83354/nb8f-q670. [citováno 2026-10-08].