Článek
Řekni mi, milý čtenáři, když otevřeš volební program ANO a pak SPOLU, necítíš se trochu jako v supermarketu? Na jedné straně regál s masnými výrobky. Na druhé roh s bio potravinami pro vegetariány.
Volební program ANO křičí: „Jsem levný, chutný, známý. Dá se ze mě udělat chleba a přežiješ!“ Druhý volební program SPOLU šeptá: „Jsem zdravý, kultivovaný. Trochu nudný, ale vydržíš se mnou déle než s půl kilem sádla.“
Ano, i letos stojíš před stejnou otázkou. Chceš okamžitý pocit nasycení? Nebo dlouhodobý pocit ještě snesitelného hladovění s nejistým výsledkem?
ANO: cukr na rány
Andrej Babiš a jeho družina ti slibují vyšší plat. Vyšší důchod. Vyšší rodičovskou. A nižší daně k tomu.
Je to krásná vize. Skoro až biblická mana. Jen drobný detail: na konci toho vyjedeného talíře voňavých klobás a tlačenky je účet. A ten někdo musí zaplatit.
„Kdo?“ ptáš se. Inu přece ty. Tvoje děcka. A možná i tvoje vnoučata. Ale copak to teď někoho zajímá?
A právě tady je skrytá síla ANO. Jejich program reaguje na reálné potřeby lidí, ne na akademické modely.
Lidi chtějí vyšší důchody. ANO slibuje strop na důchodový věk a přidává rodičovský příspěvek 400 tisíc. Lidi chtějí bezpečí. ANO odmítá migrační pakt a slibuje víc policistů. Učitelé a zdravotníci chtějí pocítit uznání. ANO jim rovnou napíše cifru 75 tisíc měsíčně.
To všechno má logiku „tady a teď“. Okamžitý efekt, který je snadno pochopitelný.
Podívej se na konkrétní životy. Dělník ve fabrice přijde domů, ruce mastné od stroje, pod nehty zaschlý olej. A ví, že o dvě stovky vyšší čistou mzdu hned pocítí při nákupu chleba, jehož kůrka voní jako dětství.
Budoucí matka samoživitelka počítá v noci koruny na účtence. Slyší šustění papírových bankovek, které nikdy nestačí. A v hlavě jí běží jediné: 400 tisíc na rodičovské není číslo v programu, ale kyslík do plic.
A padesátiletí na venkově, prsty prokřehlé mrazem hladí hrnek s kávou. Slyší „strop na důchodový věk 65“ a po dlouhé době usínají klidněji. Vědí, že už je nikdo nebude nutit pracovat do hrobu.
A přitom ten obraz ANO má i chuť a pach. Vůně tlačenky. Mastnota ulpívající na rtech. Teplý dech po zabijačkové polévce. Politika, kterou necítíš v tabulkách, ale v žaludku.
SPOLU: hladová dieta bez chuti s nejistým výsledkem
Koalice SPOLU přichází s jinou nabídkou. „Nebudeme vás krmit klobásami, ale naučíme vás jíst vločky. A pokud vydržíte, budete zdravější, silnější a možná i šťastnější.“
No jo. A tobě chutnají vločky?
SPOLU slibuje digitalizaci. Ale to je samozřejmý a přirozený vývoj. Reformy. Už zase škrtání? Méně byrokracie. Jak to chtějí provést?
To všechno zní hezky. Ale řekni mi upřímně – kdy naposledy jsi plakal radostí nad novým formulářem v datové schránce?
A přidej k tomu i jejich další body. Moderní infrastruktura. Vždyť to je samozřejmost. Přívětivé Česko. Co si pod tím máš myslet? Podpora vědy. Jaké vědy? A inovací. Copak firmy samy z důvodu konkurenceschopnosti neinovují?
To všechno je důležité. Jenže na tebe takový volební program, milý čtenáři, působí jako vzdálené bubnování šamanských bubnů. Skoro tak abstraktně.
Je to svět, který možná ocení úspěšný podnikatel. Nebo student z dobře situované rodiny na technické univerzitě. Ale pro tebe, pro tvoje rodiče, kteří řeší, zda vyjdou prachy na základní potřeby, léky, nájem a energie, pro tvoje děcka, je to jako koukat do vitríny s nabídkou exotických dovolených.
SPOLU míří na jiné publikum. Bohaté publikum.
Student, co sedí v knihovně, slyší šustění papírů a vidí mezi řádky příslib špičkové vědy. Poprvé věří, že se nebude muset stěhovat do Berlína. Městský liberál, co si večer v kavárně přičichává k vůni cappuccina, slyší o ochraně demokracie a čisté přírodě. A cítí, že se ho někdo zastává proti chaosu. Podnikatel, jehož sekretářky mají na stole hromadu faktur, prsty ulepené od inkoustu razítek, slyší o digitalizaci a méně byrokracie. A představí si, že jednou jen jedna zaměstnankyně (účetní a sekretářka v jednom) vyplní formuláře online za pět minut. A ne plná kancelář za dva dny.
Ale když čteš program SPOLU, máš v ústech jinou chuť. Suchost po minerálce. Mdlost ovesné kaše bez cukru. Jazyk obalený prachem slov, která nejsou špatná, ale nezasytí. Politika bez vůně, bez mastnoty, bez špíny pod nehty.
Dialog na zastávce
„Koho tam hodíš?“ houkne sousedka přes plot na souseda.
„Já? Hele, asi Babiše. Za něj bylo líp.“
„Ale dyť na to nejsou prachy! Dojedem na to, celej stát v řiti.“
„Nestraš, ženská. A co mi dal Fiala? Prd.“
Sousedka odfrkne: „Prosím tě, všichni nahoře jen hrabou pro sebe.“
Chlap zahučí: „Je mi to fuk. Ale aspoň mě Babiš nenutí utahovat opasek.“
Filosofická vsuvka (abyste neřekli, že je to jen drbání)
Politologové to nazývají Downsovým modelem mediánového voliče. Já tomu říkám model babiččiny polévky.
Někdy chceme silný vývar s masem. Jindy stačí voda s trochou kmínu – hlavně aby bylo teplo. Jenže dlouhodobě? Účty se samy nezaplatí.
Rawls by možná řekl: spravedlivá společnost musí myslet na ty nejslabší. Hayek by naopak dodal: když budeme všichni sedět u stolu a čekat s nataženou rukou na polívku, kuchyně zbankrotuje. Protože tu polívku nebude mít, kdo uvařit.
A ty? Koho posloucháš, když ti kručí v žaludku?
U rodinného stolu
Představ si velký stůl.
Na jedné straně sedí dělník s mastnou dlaní. Matka samoživitelka se skvrnou od mléka na halence. A babička, jejíž prsty zkřehlé od revma se třesou nad talířem.
Před nimi leží porce programu ANO: chléb se škvarky, bramborová polévka, hrnek teplého čaje. Skromné, ale hned k jídlu. Hned teď.
Na druhé straně stolu sedí student s perfektně zpracovanými skripty. Podnikatel v nóbl obleku. A městský liberál, který ještě cítí vůni kávy z kavárny.
Před nimi leží program SPOLU: miska ovesných vloček, talíř zeleniny a sklenice minerálky.
A uprostřed stolu? Volební urna místo mísy s polévkou. Každý sahá dovnitř, každý vkládá svůj hlas. A stůl se kýve. Protože jeden chce jíst hned a druhý věří, že vydržet hlady je investice do budoucna.
A přesto po jídle zůstane na ubruse cosi trpkého. Nedojedený krajíc chleba a miska vloček, které nikomu nechutnaly. Symbol toho, že ať už se přikloníme k ANO nebo ke SPOLU, nikdo z nás se nenasytí úplně. Vždycky něco zůstane. Hlad, prázdno, nedopovězená naděje.
Závěrem
Program ANO je pohádka o štědrém kouzelníkovi, co rozdává dárky, i když má jednu kapsu prázdnou a druhou vysypanou.
Program SPOLU je návod k dietě možná správný, ale bez emocí. Vzdálený reálným potřebám lidí. Suchý jak nezáživná přednáška. Jak básník beze slov.
Ale je fér dodat: ANO cílí na tvoje reálné, každodenní obavy: na výši výplaty, na cenu energií, na důchod, na úsilí snížit závratné ceny základních potřeb. SPOLU řeší horizont delší: digitalizaci, vědu, mezinárodní postavení, euro.
Jeden svět je konkrétní a okamžitý. Druhý abstraktní a dlouhodobý.
A teď si řekni: chceš jít spát s plným žaludkem, a mít se líp, nebo jít spát hladový s vizí budoucnosti?
Volby nejsou soutěž o programy. Jsou to zrcadla jak politických stran, tak i tvoje. A v nich se díváš ne na Babiše či Fialu, ale na sebe. Koho tam vidíš ty?
A upřímně? Trochu se bojím odpovědi.
A možná právě proto zůstane uprostřed našeho společného stolu vždycky ležet kousek nedojedeného chleba a miska vloček. Připomínka, že žádný program nás nikdy nenasytí úplně.
Tak co, milý čtenáři, koho budeš volit? Nebo už jsi dávno rezignoval a jdeš si raději dát pivo? Protože pivo, na rozdíl od volebních slibů, vždycky chutná stejně.
Na pivku. A tak to má být.
