Článek
Ukrajina. Za válkou se skrývá mnohem víc
Válka na Ukrajině není jen lokálním konfliktem, ale bojem o budoucnost Evropy a celého světa. Varuji před šířením „kultury smrti“, která je v Rusku hluboce zakořeněná a projevuje se neúctou k lidskému životu, zvířatům i k životnímu prostředí. Agresivní chování a nerespekt k planetě povedou k sebedestrukci Ruska a k rozšíření této nákazy do zbytku světa.
Je příšerné, co páchá ruská armáda na Ukrajině, nesnesitelné, jak se ruští politici a diplomacie chovají doma i ve světě. Zločiny ruských vojáků na nevinných civilistech jsou neodpustitelné. Stejně trestuhodné je cynické drancování přírodních zdrojů a zabíjení stromů, rostlin, zvířat – jako by Rusové byli prosáklí zlem, které je vede k vlastní záhubě. Takové chování nemůže zůstat bez následků: dějiny potvrzují, že žádná říše založená na destrukci a násilí nevydržela dlouho. Zkáza Ruska začala rokem 1917 a pokračuje. Možná jednou, za dva tisíce let, budou historici dávat Rusko za učebnicový příklad sebedestruktivní kultury.
A pak slyším obvyklou námitku: „Ale ruská kultura přinesla světu Tolstého, Dostojevského, Čajkovského… Nobelovy laureáty, velké vědce, hudebníky…“ Hrdinství Rudé armády za druhé světové války je zřejmé. Ano, máte pravdu. Ale co se děje dnes? Rusové svou minulost pošlapávají tím, že napadli Ukrajinu a chovají se s rostoucí arogancí nejen k druhým, ale i k sobě navzájem, k Zemi, přírodě, zvířatům. Zkáza má vždy počátek v neúctě – a ta dnešní dosahuje až k pohrdání samotným životem.
Tato „kultura smrti“ má dva historické projevy – první byl nacismus, druhý je ruský, snad až sebevražedný „sebedestruktivismus“. Když Sověti nakazili svět komunismem, dnes hrozí, že Rusko nakazí svět i tímto novým morem. Agrese proti Ukrajině je teprve začátkem. Proto má Zelenskyj pravdu, když říká, že Ukrajinci bojují i za nás – aby svět, který známe, vůbec přežil.
Ale ruská kultura… slyšíš to také? Tu obrannou větu, která má relativizovat zločiny, jež se dějí přímo před našima očima. Ano, kdysi i dnes mi Čajkovského melodie dokázaly vehnat slzy do očí, Tolstého víra v dobro byla a je inspirací, Dostojevského vhled do lidské duše – otřásající. Jenže právě teď, když vidím ruský tank valící se přes tělo malé Olenky, která si ještě před týdnem kreslila do deníku pejska a sluníčko, zní mi to všechno jako smutná parodie.
Tolstého knihy nezastaví tanky. Dostojevského soucit neutěší matku plačící nad mrtvým synem. Čajkovského hudba nepřehluší pláč obětí z Buče, Mariupolu, Chersonu, Charkova. Místo houslového koncertu slyším dunění bomb, místo filozofického dialogu pláč Ludmily volající mámu Maryju, která už nikdy neodpoví.
Není to největší tragédie ruské kultury? Že nedokázala zabránit téhle hrůze, nedokázala ji předpovědět, a stala se její němou kulisou? Co z její velikosti zbývá, když místo hudby slyšíš jména měst – Buča. Mariupol. Irpiň. Krivyj Rih. Cherson. – a víš, že v nich zůstaly zakleté výkřiky, které už nikdy neutichnou?
Kultura, která mlčí, když mluví zbraně, není nevinná. A ruská se stala kulisou – a možná i alibi vraždění. Až válka skončí… kdo se ještě odváží hlásit k ruské kultuře, aniž by sklopil oči?
Obrázek č. 1
