Stovky miliard za mír? Putin testuje slabost Evropy

Abstrakt

Ruská invaze na Ukrajinu, zahájená v roce 2022, se v roce 2025 proměnila v otevřený test mezinárodního řádu. Prezident Vladimir Putin na summitu v Anchorage předložil požadavky, které přesahují regionální konflikt: územní uznání Krymu a Donbasu, rozmrazení více než 200 miliard eur aktiv v Evropě, blokaci vstupu Ukrajiny do NATO a federalizaci jejího vnitřního uspořádání. Tyto požadavky propojují vojenskou expanzi s ekonomickým a ideologickým vydíráním. Článek analyzuje situaci v rámci hlavních paradigmat mezinárodních vztahů – realismu, liberalismu, konstruktivismu a kritické teorie – a ukazuje, že ústupky Rusku by znamenaly precedens ohrožující stabilitu celého kontinentu. Historické paralely od Mandžuska po Mnichov dokazují, že appeasement nevede k míru, nýbrž k další válce. Normativní závěr je jednoznačný: odměnit agresora znamená podkopat základy poválečného uspořádání a ohrozit bezpečnost Evropy.

Shrnutí

Ruské požadavky, představené v srpnu 2025, představují komplexní ultimát: zahrnují územní, ekonomické, bezpečnostní i ideologické aspekty. Moskva neusiluje pouze o „zmrazení“ konfliktu, ale o zásadní přepsání evropského bezpečnostního rámce.

Evropská unie se ukazuje jako vnitřně rozdělená: Německo váhá, Francie hledá kompromis, zatímco Polsko a Pobaltí trvají na tvrdém postupu. Tento nedostatek jednoty činí EU zranitelnou vůči ruskému tlaku. Spojené státy, oslabené izolacionistickými tendencemi a prezidentem Trumpem, který legitimizuje samotný proces vyjednávání, rovněž neposkytují pevnou oporu. Do vakua vstupují Čína a další mocnosti, které konflikt využívají ke svému geopolitickému zisku.

Historické paralely – Mandžusko 1931, Etiopie 1935, Mnichov 1938 – ukazují, že appeasement vede k větší válce. Politologické teorie přitom potvrzují: realistická logika posiluje agresora, liberální řád je podkopáván, konstruktivistická dimenze ukazuje význam ideologie „ruského světa“.

Scénáře vývoje jsou tři: kapitulace, odolnost, nebo vleklý konflikt. Normativní implikace jsou jasné: pokud Evropa a USA přistoupí na ruské podmínky, otevřou dveře další expanzi a oslabí samotné základy mezinárodního práva. Jedinou cestou k dlouhodobé stabilitě je jednotná a pevná odpověď Západu, i za cenu krátkodobých obětí.

Ruská invaze na Ukrajinu, která začala v roce 2022, představuje největší ozbrojený konflikt na evropském kontinentu od druhé světové války. Na rozdíl od mnoha lokálních válek posledních desetiletí však tato agrese nemá pouze regionální dimenzi, nýbrž dotýká se samotných základů poválečného mezinárodního řádu. Jak ukázal poslední summit v Anchorage (srpen 2025), prezident Vladimir Putin již neusiluje pouze o kontrolu Donbasu či Krymu. Jeho požadavky míří k revizi globálních pravidel – od rozmrazení stovek miliard eur ruských aktiv v Evropě přes blokaci další expanze NATO až po politickou přeměnu samotné Ukrajiny.

Podle politologické teorie (Heywood, 2017; Bull, 2002) tak konflikt neprobíhá jen na bojišti, ale zároveň v symbolické a normativní rovině. Západ je postaven před dilema: přistoupit na Putinovy podmínky a „koupit si čas“, nebo trvat na principech a riskovat další eskalaci. Historie přitom ukazuje, že odměňování agresorů bývá jen krátkodobou úlevou – a dlouhodobou katastrofou.

Prvním bodem ruských požadavků je mezinárodní uznání kontroly nad Krymem a částmi Donbasu. To by fakticky legalizovalo porušení Charty OSN a Helsinského závěrečného aktu. Podle Reuters (17. 8. 2025) se Moskva snaží prezentovat tento požadavek jako „realistické řešení“ konfliktu. Ve skutečnosti jde o precedent, který by otevřel prostor pro další expanze – ať už v Moldavsku, Gruzii či v pobaltských státech.

Druhým pilířem je požadavek na rozmrazení více než 200 miliard eur ruských aktiv, držených v evropských bankách. Podle Financial Times (2024) Rusko zároveň tlačí na zrušení sankcí a obnovení přístupu do systému SWIFT. Z ekonomického hlediska je to klíčové: ruský státní rozpočet čelí deficitu a armáda potřebuje kapitál k pokračování války. Uvolnění aktiv by Kremlu poskytlo prostředky nejen na konsolidaci ekonomiky, ale i na financování další expanze.

Třetí část se týká bezpečnostní architektury. Putin požaduje blokaci vstupu Ukrajiny, Moldavska a Gruzie do NATO. Jak poznamenává Mearsheimer (2014), právě otázka rozšiřování NATO byla jedním z klíčových motivů ruské agrese. Přijetí tohoto požadavku by znamenalo faktickou legalizaci ruské „sféry vlivu“ ve východní Evropě – návrat k logice Jalty a studené války.

Poslední prvek se týká vnitřního uspořádání Ukrajiny: federalizace země, posílení role ruštiny a otevření prostoru pro vliv Moskvy prostřednictvím církevních a lokálních elit (Sakwa, 2015). To by znamenalo oslabení ukrajinské státnosti a její postupnou transformaci v „druhé Bělorusko“.

Celkově tedy Putinova strategie nesměřuje pouze k získání „obranného pásma“ – jde o komplexní kombinaci územního, ekonomického, bezpečnostního a ideologického zisku.

Evropská unie je v této krizi aktérem paradoxním. Disponuje druhým největším trhem světa, má obrovskou ekonomickou váhu, avšak její geopolitická jednota je slabá.

Německo zůstává rozpolcené mezi historickou politikou „Ostpolitik“ a realitou ruské agrese. Berlín sice podpořil dodávky zbraní Ukrajině, zároveň však blokuje některé tvrdší sankce a staví se váhavě k využití zmražených aktiv. Vlastní ekonomické zájmy – závislost na energetických surovinách a obchodní vztahy – hrají významnou roli.

Francouzský prezident Emmanuel Macron opakovaně usiluje o roli „prostředníka“ a zdůrazňuje potřebu dialogu s Moskvou. Jeho přístup bývá ve východní Evropě vnímán jako nebezpečný appeasement. Macronova snaha „udržet Rusko v Evropě“ (Le Monde, červen 2025) však fakticky posiluje Putinovu pozici, protože legitimizuje jeho požadavky.

Naopak Polsko, Pobaltí a Česká republika patří mezi zastánce tvrdého postupu. Varšava opakovaně upozorňuje, že ústupky povedou jen k další válce. Tento „jestřábí“ přístup je však v EU často přehlasován většími státy, které preferují kompromis.

Upozorňuji, že absence jednoty činí EU náchylnou k ruskému vydírání. Příkladem je rozhodnutí vyplatit část výnosů ze zmražených aktiv investorům namísto Ukrajině (Reuters, 5. 6. 2025). Takové kroky podkopávají důvěryhodnost EU jako geopolitického aktéra.

Spojené státy tradičně hrály roli garanta evropské bezpečnosti. Summit v Anchorage však ukázal, že tato role se mění.

Prezident Donald Trump legitimizoval samotný akt vyjednávání s Putinem, čímž posílil jeho pozici (Carnegie Endowment, 2025). Trumpova rétorika, která apeluje na „dohodu“ a „ukončení války“, je vnímána jako signál ochoty k ústupkům. To oslabuje jednotnou pozici Západu.

Americká politika je navíc zatížena domácí polarizací. Kongres se hádá o financování Ukrajiny, část republikánů otevřeně zpochybňuje význam NATO. Tento izolacionistický trend posiluje Putinovu kalkulaci, že Amerika není ochotna nést dlouhodobé náklady obrany Evropy.

Do vzniklého vakua vstupují další aktéři – Čína, Turecko, ale i regionální mocnosti jako Írán. Čína využívá konflikt k posílení své pozice v BRICS a k testování odolnosti Západu. Turecko lavíruje mezi NATO a Moskvou, čímž získává prostor pro vlastní ambice na Blízkém východě a v Kavkaze.

Japonská okupace Mandžuska ukázala, že mezinárodní společenství není schopno efektivně reagovat na agresi. Liga národů sice Japonsko odsoudila, avšak bez praktických kroků. Tato „legalizovaná agrese“ otevřela cestu k dalším expanzím v Číně (Peattie, 1996).

Podobně italská invaze do Etiopie a pozdější akceptace tohoto záboru povzbudila Mussoliniho k dalšímu dobrodružství. Selhání kolektivní bezpečnosti vedlo k posílení fašistických režimů (Knox, 2000).

Mnichovská dohoda se stala symbolem appeasementu. Ustoupení Hitlerovi sice přineslo krátký klid, avšak otevřelo cestu k druhé světové válce (Kershaw, 2015). Paralela s dneškem je zjevná: jakékoli „zmrazení konfliktu“ na Putinových podmínkách je jen odkladem nové agrese.

Další relevantní paralelou je tzv. finlandizace. Finsko si sice uchovalo formální nezávislost, ale bylo nuceno respektovat sovětské zájmy. Pokud by podobný model byl aplikován na Ukrajinu, šlo by o de facto omezení její suverenity – a precedent pro další státy.

Z pohledu realismu (Waltz, 1979) Putin usiluje o posílení mocenské rovnováhy a vytvoření sféry vlivu. Realismus zdůrazňuje, že státy sledují vlastní přežití v anarchickém systému. Putinova strategie je proto čitelná: maximalizace bezpečnosti prostřednictvím expanze.

Liberální přístup (Ikenberry, 2011) naopak poukazuje na narušení „liberal international order“. Odměnění Ruska by znamenalo oslabení mezinárodních institucí (OSN, NATO, EU) a podkopání pravidel, která bránila velkým válkám po roce 1945.

Konstruktivistická perspektiva (Wendt, 1999) zdůrazňuje roli identity a idejí. Putin se prezentuje jako obránce „ruského světa“ proti „dekadentnímu Západu“. Tato ideologická dimenze je stejně důležitá jako materiální faktory.

Z kritického hlediska lze konflikt chápat jako projev nového imperialismu a boje jádra proti periferii. Rusko se snaží vytvořit alternativní blok (BRICS) a prezentovat se jako vůdce „globálního Jihu“ proti západní hegemonii.

Zásadní dilema pro Evropu a USA spočívá v konfliktu mezi realpolitik a normativní obranou mezinárodního práva.

Evropa a USA přistoupí na Putinovy požadavky. Výsledkem bude krátkodobý klid, avšak dlouhodobě se Rusko připraví na další expanzi. Ukrajina se stane nestabilní federací pod ruským vlivem, NATO ztratí kredibilitu a další státy (např. Čína vůči Tchaj-wanu) získají precedent.

Západ zachová jednotu, zmražená aktiva budou využita ve prospěch Ukrajiny, sankce zůstanou v platnosti a vojenská podpora bude pokračovat. Rusko se postupně ekonomicky vyčerpá a bude nuceno jednat z pozice slabosti.

Konflikt se zmrazí bez formálního příměří, Ukrajina zůstane rozdělena, Západ bude lavírovat mezi podporou a ústupky. Výsledkem bude vleklá „studená válka 2.0“ s trvalým napětím na hranicích Evropy.

Putinovy požadavky ukazují, že ruská strategie není jen regionální, ale globální. Nejde o obranu menšin ani o geopolitickou „nutnost“ – jde o vědomý pokus přepsat pravidla mezinárodního řádu. Evropa a USA stojí na křižovatce. Pokud ustoupí, koupí si pouze krátký klid – a novou válku.

Historie Mandžuska, Etiopie i Mnichova jasně ukazuje: odměnit agresora znamená podepsat si rozsudek. Jedinou cestou, jak zachovat stabilitu a řád, je odolat pokušení „rychlého míru“ a trvat na principech. Jinak se Evropa ocitne tam, kde už jednou byla – na prahu války, kterou si sama připravila svou slabostí.

Poznámky pod čarou

Literatura

Knihy a články

Bull, H. (2002) The Anarchical Society: A Study of Order in World Politics. 3rd edn. Basingstoke: Palgrave.

Heywood, A. (2017) Global Politics. 3rd edn. Basingstoke: Palgrave.

Ikenberry, G.J. (2011) Liberal Leviathan: The Origins, Crisis, and Transformation of the American World Order. Princeton: Princeton University Press.

Keohane, R.O. and Nye, J.S. (2012) Power and Interdependence. 4th edn. Boston: Longman.

Kershaw, I. (2015) To Hell and Back: Europe 1914–1949. London: Penguin.

Knox, M. (2000) Common Destiny: Dictatorship, Foreign Policy, and War in Fascist Italy and Nazi Germany. Cambridge: Cambridge University Press.

Mearsheimer, J.J. (2014) ‚Why the Ukraine Crisis Is the West’s Fault‘, Foreign Affairs, 93(5), pp. 77–89.

Peattie, M. (1996) Japanese Imperialism, 1894–1945. New York: Columbia University Press.

Sakwa, R. (2015) Frontline Ukraine: Crisis in the Borderlands. London: I.B. Tauris.

Waltz, K. (1979) Theory of International Politics. Reading, MA: Addison-Wesley.

Think-tanky a policy papers

Carnegie Endowment for International Peace (2025) US–Russia Relations after Anchorage. Washington, DC: Carnegie. [Online]. Available at: https://carnegieendowment.org [Accessed 19 August 2025].

Chatham House (2023) Europe’s Strategic Autonomy and the War in Ukraine. London: Chatham House. [Online]. Available at: https://www.chathamhouse.org [Accessed 19 August 2025].

Online zdroje (2024–2025)

Financial Times (2024) Russia pushes for access to frozen assets. [Online]. Available at: https://www.ft.com [Accessed 19 August 2025].

Financial Times (2025) No concessions, no ceasefire: how Putin outplayed Trump in Anchorage (August). [Online]. Available at: https://www.ft.com/content/28666827-3cf3-4c73-be37-bc4fc88999f9?utm_source=chatgpt.com [Accessed 19 August 2025].

Reuters (2025a) Putin’s Demands at Anchorage Summit. [Online]. Available at: https://www.reuters.com [Accessed 19 August 2025].

Reuters (2025b) Trump tells Zelenskiy that Putin wants more of Ukraine, urges Kyiv make a deal (16 August). [Online]. Available at: https://www.reuters.com/world/europe/trump-tells-zelenskiy-that-putin-wants-more-ukraine-urges-kyiv-make-deal-2025-08-16/?utm_source=chatgpt.com [Accessed 19 August 2025].

Reuters (2025c) Outline emerges of Putin’s offer to end his war in Ukraine (17 August). [Online]. Available at: https://www.reuters.com/world/china/outline-emerges-putins-offer-end-his-war-ukraine-2025-08-17/?utm_source=chatgpt.com [Accessed 19 August 2025].

Reuters (2025d) Russia could concede $300 billion in frozen assets as part of Ukraine war settlement (21 February). [Online]. Available at: https://www.reuters.com/world/europe/russia-could-concede-300-bln-frozen-assets-part-ukraine-war-settlement-sources-2025-02-21/?utm_source=chatgpt.com [Accessed 19 August 2025].

Reuters (2025e) Ukraine hits out at Europe’s payout from frozen Russian cash (5 June). [Online]. Available at: https://www.reuters.com/business/finance/ukraine-hits-out-europes-payout-frozen-russian-cash-2025-06-05/?utm_source=chatgpt.com [Accessed 19 August 2025].

The Times (2025) How Europe can hit Russia where it hurts – and why it probably won’t(August). [Online]. Available at: https://www.thetimes.co.uk/article/frozen-russian-assets-europe-r6hkmc65b?utm_source=chatgpt.com [Accessed 19 August 2025].

Ukrainska Pravda (2025) Outline emerges of Putin’s offer to end his war in Ukraine(17 August). [Online]. Available at: https://www.pravda.com.ua/eng/news/2025/08/17/7526538/?utm_source=chatgpt.com [Accessed 19 August 2025].