Politici mlaskají u koryta. A lidé hladoví

Je lepší otevřený cynik nebo falešný světec?

Židovské (jidiš) přísloví říká: [אַז מען עסט חזיר, זאָל עס שוין רינען איבערן מויל.]„Az men est chazer, zol es šojn rinen ibern mojl“– Když už jíš prase (vepřové), ať ti to hezky kape přes pusu.

Jinými slovy: pokud porušuješ pravidla, dělej to otevřeně, bez pokrytectví. Je to drsná, ale upřímná rada: hřešíš? Přiznej se a nestyď se. Lepší cynická poctivost než falešná cudnost.

Český politik si ale vybral jinou cestu. Chrochtá u koryta, mastí si kapsy a přitom nahlas káže o půstu. Žere, ale tváří se, že hlásá zdravou stravu. Mastné prsty otírá do vlajky a nazývá to vlastenectvím. Tuk po bradě maskuje slovem „odpovědnost“. Když mu někdo připomene, že mlaská, rozhořčí se: „Já přece vše dělám pro dobro voličů!“ Kdyby měl odvahu říct: „Ano, mlaskám u mastného chodu, a chutná mi!“ bylo by to poctivější. Cynické, ale upřímné. Jenže on si hraje na čestného a poctivého.

V české tradici koluje podobné přísloví: „Když už žereš, aspoň nemlaskej.“ Na rozdíl od jidiš originálu radí k diskrétnosti. pokud už děláš něco špatného, aspoň to nedělej okázale. Hřeš, ale potichu. Ber, ale schovej to. Je to pragmatická morálka českého venkova. Jidiš verze je však starší a drsnější. Rýpe do pokrytců, kteří porušují pravidla, ale snaží se to zamaskovat. „Buď čestný i ve své nečestnosti,“ říká. Náš politik zvládá to nejhorší z obou světů: hřeší, mlaská a ještě předstírá půst. Mlaskání u koryta je pro něj symbolem moci, kterou si dopřává, zatímco voliči mají žrát trávu.

Politika je luculská hostina. Problém není, že u stolu sedí elity. Ty tu byly vždy. Problém je, že se z hostiny stalo obžerství. Politik si myslí, že voliči mohou jíst hlínu, zatímco on se láduje a ještě u toho nechutně mlaská. V televizi ukazuje dietní talíř „odpovědná politika“, „utahujme si opasky“. Ale na sociálních sítích běží jiné záběry: jídelny v domově důchodců, poloprázdné stoly, pár rohlíků a studený čaj. Na tácu zůstala miska nedojedené polévky a lžíce odložená tak, že už nikdo nemá sílu ji zvednout. Realita, která mlaskání politiků zesiluje do nesnesitelného kontrastu.

„Hladový člověk nevidí HaŠem,“ říká další židovské přísloví. Politici to chápou lépe než rabíni. Hladový volič je poslušný má dost starostí s přežitím, nemá čas sledovat, kdo mu krade ze spíže. Proto se politika mění ve strategii řízeného hladovění: držet lidi v nejistotě, aby neměli sílu na odpor. Otevřeš lednici: uvnitř jen světlo a stará sklenice s okurkou v octu. To je nejrafinovanější forma vládnutí. Mlaskat a zároveň přesvědčovat ostatní, že politik je u koryta, protože může, a ty, voliči, hladovíš, protože musíš.

Ve starých kulturách bylo mlaskání nevychovaností. U nás je to politický styl. Tisková konference? Orchestr mlaskání. Ministři kážou o šetření s tukem na bradě. Poslanci moralizují o skromnosti s kapsami plnými benefitů. Mikrofon zachytí polknutí, kamera zabere koutky úst s drobky. Mlaskají tak, že to slyší už i jejich voliči. „Kdo má plnou pusu, ať mlčí,“ říká přísloví. Jenže naši politici s plnou pusou mluví pořád.

Politika je o tom, kdo má právo sedět u nekonečné hostiny. Vždy budou ti, co žerou víc u koryta. Ale zda z toho udělají mlaskavé divadlo, to je na nich. „Když jsi sytý, nevysmívej se tomu, kdo jí drobky,“ praví moudrost. Jenže politici se smějí – v rozpočtu, v debatách, v zákonech. Smějí se těm, kdo nemají sílu vidět nic než prázdnou ledničku.

Co je na přísloví „Když už žereš, aspoň nemlaskej“ tak pravdivé? Vystihuje, kdy se moc stává nesnesitelnou. Samotné „žraní“ se dá tolerovat. Ale když politici začnou mlaskat, chlubit se a předstírat ctnost, stává se z toho urážka. Mlaskání je zvuk pohrdání. A dějiny mají citlivý sluch.

Poznámka pod čarou

Česká verze „Když už žereš, aspoň nemlaskej“ není původně židovská, ale spíš lokální adaptace. Jidiš přísloví „Az men est chazer, zol es šojn rinen ibern mojl“ (Když už jíš prase (vepřové), ať ti to hezky kape přes pusu) radí k otevřenosti v „hříchu“. Obě verze však míří na totéž: na pokrytectví – ať už skryté, nebo okázalé.