Článek
Sedíme v jedné z tisíců pražských hospůdek, půllitry a příbory cinkají a za okny prší. Známý politik mi říká: „Já nemůžu mlčet.“ A pak se rozvine debata. Je to rozhovor, který řeže hlouběji než pivo, co máme před sebou. A já se stydím a mlčím. Protože on má pravdu, která bolí.
Podívej se, kamaráde, říká mi, já nemůžu mlčet. Ruští politici hrají svoje divadlo, nafouknuté fráze o „dekadentním Západu“, úsměvy z tváří, co už dávno ztratily lidskost. A mezitím jejich vojáci dál vraždí na Ukrajině. To není příměr. To je fakt. Vidíš ty zprávy stejně jako já ty rozbombardované domy, mrtvé děti. A my? Sedíme, koukáme, řekneme si: „Strašné.“ A skrolujeme na další článek. Už ses u sebe přistihl, že to děláš? Já ano.
Pamatuju si rozhovor s jednou uprchlicí v Olomouci. Bylo to na nějaké panelové diskusi. Spousta zástupců neziskovek. (Podává mi fotku mladé ženy Ukrajinky s intenzivně krásnou tváří.) Jo, jo souhlasila abych si ji vyfotil. Řekla mi: „Každý výbuch bomby znamená, že někdo už nikdy neprobudí svoje děti.“ Dívala se přitom skrz mě, do prázdna. To mě pronásleduje. A ptám se i tebe: posloucháme, nebo jsme už otupěli?
Víš, co mě děsí? Že slyším kolem sebe pořád dokola ty samé zaklínadla:
„Američani za to můžou.“
„Ukrajinci si to vyprovokovali.“
„Je to jen byznys.“
Neříkej, že jsi to nikdy neslyšel v tramvaji nebo u piva. Já to slyším pořád. A víš co? Připomíná mi to normalizační fráze: „Musíme se přizpůsobit.“ „Stejně nic nezměníme.“ (viz Fromm, 1941: 23). Je to stejné alibi – vyvázat se z odpovědnosti. Jenže pro oběti ruské nenávisti to nejsou fráze. Tam to znamená smrt.
Chvíli se odmlčel. Každý přemýšlíme o tom svém. Dopili jsme pivo a číšnice Ukrajinka nám donesla další a usmála se na nás tak hezky že si ani nepamatuju kdy se na mě někdo tak pěkně podíval. V hospodě to hučelo. Skřípání židlí, smích u vedlejšího stolu, cinkání půllitrů. Politik si pohrával s ubrouskem, rukou mával do vzduchu, možná chtěl setřást prach nepříjemných vzpomínek, a znovu se naklonil ke mně.
Teď se s tebou zastavím u propagandy. Není to jen kampaň. Je to psychologická mašina. První krok je strach – „Západ nás chce zničit“. Funguje to, protože strach je silnější než naděje. Druhý krok: hrdost – „Jsme vyvolený národ.“ Mesiášský komplex, spojený s pocitem oběti. Pak přijde nepřítel: vždycky někdo, na koho se ukáže prstem. A nakonec opakování. Tisíckrát slyšíš lež, až se stane kulisou tvého myšlení (Arendt, 1951: 324). Všiml sis někdy, jak nudně a monotónně zní ruská státní média? To je účel. Nudit tě, aby ses přestal ptát.
Psychologové tomu říkají „spirála mlčení“ (Noelle-Neumann, 1974: 43). Každý se bojí vyčnívat. A čím víc lidí mlčí, tím víc se zdá, že „všichni souhlasí“. Znáš to i odsud, že? Už jsme to zažili.
Odmlčí se, napije se piva a prstem bubnuje do dřeva stolu, vyťukával rytmus dalších vět. Smutně se díváme na fotku Jekatěriny. Za okny cinkaly tramvaje a uvnitř se rozléval těžký pach piva a smaženého sýra.
Přestal bubnovat prsty o stůl.
A tady se, kamaráde, dostávám k Arendtové. V Původu totalitarismu píše, že totalita nerozlišuje mezi pravdou a lží – rozbíjí samotnou schopnost člověka poznat rozdíl (Arendt, 1951: 382). „Když nevěříš ničemu, uvěříš všemu.“ Přesně tak to funguje dnes v Rusku. A Fromm ve Strachu ze svobody říká, že lidé se totalitě poddávají, protože je děsivá ta zodpovědnost, kterou svoboda vyžaduje (Fromm, 1941: 61). Raději se vzdají vlastní vůle, aby dostali iluzi bezpečí. Vidíš tu smlouvu? Kreml nabídne jistotu za cenu poslušnosti. A dav kývne.
Politik zvedne obočí, čeká odpor, ale já jen mlčím. Co mám říct? Vždyť má pravdu. Když nereaguji, pokračuje v monologu.
My Češi víme, co to znamená. Rok 1968 – tanky na Václaváku, studenti s holýma rukama. A pak přišla normalizace. Dlouhé ticho, šedivá přizpůsobivost. Pamatuješ si vyprávění rodičů nebo prarodičů? Podepisovali, chodili k volbám, ačkoliv věděli, že je to fraška. „Musíme se přizpůsobit.“ Stejné fráze slyším dnes, když někdo říká, že „Ukrajina si za to může sama“. Rozmáchne rukou, jako by odháněl cigaretový kouř, který tu ale není, a nakloní se blíž, aby přehlušil kravál hospody.
A česká literatura to zaznamenala. Vaculík ve Dvou tisících slovech – výkřik, který měl probudit národ a který tanky umlčely (Vaculík, 1968). Kundera v Knize smíchu a zapomnění – moc, která maže paměť (Kundera, 1979: 14). A Hrabal? Obsluhoval jsem anglického krále – groteska o malém člověku, který přežívá tím, že se ohne (Hrabal, 1971: 87). Vidíš to propojení? Minulost, kterou žijeme znovu.
A teď si dovolím říct něco tvrdého. Ten, kdo dnes odmítá pojmenovat Rusko jako agresora, není jen „člověk jiného názoru“. Je zrádce hodnot, na kterých stojí EU a Západní civilizace. Protože ty hodnoty říkají: lidský život je nedotknutelný. A kdo to relativizuje, ten stojí na straně vrahů. A kdo si podává ruku s Putinem, podává ji i vrahům v Buči a Mariupolu. To gesto je souhlas. I kdyby ten člověk tvrdil opak.
Tady už mávl rukou tak prudce, že půllitry přitom nadskočí na stole a pěna se rozlije přes okraj.
V Bibli najdeš tenhle archetyp dávno. Kain zabíjí Ábela a pak se ptá: „Cožpak jsem strážcem svého bratra?“ (Gn 4,9). A není to ta samá otázka, co dnes slyšíme? „Máme být strážci Ukrajiny?“ Odpověď je jednoduchá: ano, máme. Protože jinak se sami stáváme Kainy. A Ábelova krev pořád křičí ze země.
Job trpěl, aniž by zhřešil. Ukrajinci dnes nesou Jobův úděl. A Exodus? Když Izraelité volali v Egyptě, Hospodin slyšel jejich nářek. A dnes? Slyšíme i my nářek Ukrajiny, nebo si zatvrzujeme srdce jako faraon?
Na chvíli zavře oči, zvedne hlavu k stropu. V dálce cinkne flipper a někdo zakřičel: „Jo ty dvě piva tady!“
A teď ti to řeknu napřímo: Kdo mlčí, souhlasí. Kdo relativizuje, přidává kámen na hrob. Každá generace má svou zkoušku – a tohle je naše. Nebuď Kain. Neříkej, že nejsi strážcem svého bratra. Protože jestli dnes selžeme, hele, kamaráde, není čas mlčet. Kdo dnes mlčí, souhlasí. Kdo relativizuje, přidává kámen na hrob nevinných. Kdo si podává ruku s Putinem, podává ji i vrahům dětí.
Neříkej, že nejsi strážcem svého bratra. Protože jestli dnes selžeme, zítra už nebude koho chránit.
…
Použitá literatura a zdroje:
Arendt, H. (1951). The Origins of Totalitarianism. New York: Harcourt, Brace & Co. Zdroj: archive.org
Bible – Starý zákon: Genesis (Gn 4,9); Kniha Jób; Exodus.
Fromm, E. (1941). Escape from Freedom [česky Strach ze svobody]. New York: Farrar & Rinehart. Zdroj: archive.org
Hrabal, B. (1971). Obsluhoval jsem anglického krále. Samizdat / později Praha: Odeon. Zdroj: Wikipedia
Kundera, M. (1979). Kniha smíchu a zapomnění. Toronto: Sixty-Eight Publishers. Zdroj: Wikipedia
Vaculík, L. (1968). Dva tisíce slov. Praha: samizdat / exilové vydání.
Jekatěrina J. M., 27 let, Charkov, Ukrajina
