Článek
Jsme jen na okraji okraje nekonečného vesmíru?
Zabývám se náznakově různými hypotézami o počátku, konci a rozlehlosti vesmíru, včetně vlivu na naše vnímání času a prostoru.
Možná jsme okrajem okraje vesmíru, který ani neumíme spatřit, protože jsme k takovému poznání ještě nedorostli či lépe nedovyvinuli jsme se, a proto podle mého názoru i můžeme pozorovat sotva zlomek toho, co okraj okraje vesmíru je a čím může být.[1]
A dospěje věda k tomu, aby celý skutečný vesmír spatřila takový, jaký je sám o sobě?
Vesmír je ohromný. Tedy vlastně ne. Je gigantický. Tedy ani to ne? Je nekonečný. Ale vědci mě vrací zpět z říše snů do světa reality. Vesmír je starý (nebo mladý?) cca 13,8 miliardy let a tím pádem nemůže být nekonečný. Dobrá tedy, ale co když zatím vědci zkoumají pouhopouhý okraj okraje? A na základě toho pak tvrdí: ano vesmír má počátek, a to ve velkém třesku. Ano já mohu i nemusím souhlasit. Ale zatím se tato hypotéza, že vesmír vznikl z velké prdy, nedá vyvrátit, ale ani dokázat. Ale co když je vesmír věčný. Tedy nikdy nevznikl, ale je tu odvždy[2]. Dobrá, ale proč tedy má všelidské vědomí tušení, že vesmír vznikl anebo že byl stvořen? Myšlenka – či vztlak z podvědomí – že jsme vznikli anebo byli stvořeni, rezonuje v bájích, mýtech a hymnech od nejpradávnějších hlubin dávnověku kam archeologické výzkumy zatím dosáhly (nebo spíše se dohrabaly). A dovolím si tvrdit, že i neandrtálci a také naši dávní předkové to tušení měli taky, že tu nejsme náhodou a že jsme byli někým (bohy) nebo něčím (bohem) stvořeni anebo jsme prostě nějak vznikli vývojem (evoluce) či pádem z nebes (meteority s organickými molekulami).
Ano, možná se nakonec jedna z hypotéz naplní, která budoucím vědcům zodpoví otázky otázek: Jakou rozlohu má vesmír? Pokud vesmír má hranici, co je za ní? Co bylo před vznikem, a co bude po zániku?
Jak je to s vesmírem z hlediska vnímání času je složitá, ne-li vůbec jedna z nejsložitějších otázek vědy a obecně lidstva. Je-li vesmír konečný, pak zanikne a je-li nekonečný pak bude existovat věčně. Ale jak toto dilema rozlousknout vědecky nespornými důkazy a rovnicemi? Vnímání času, vzdálenosti a rozlehlosti roste s vědeckými objevy. Například se ptejme, jak vnímali rozlehlost, prostor a čas starověké civilizace a následně celý středověk.[3] Takové uvažování je spojeno i se schopnostmi vyvinout rychlost. Říct ještě na počátku 20 století, že lidé budou létat letadly z USA do Evropy 800 km/h anebo i rychleji by bylo vnímáno jako nevědecká fantasmagorie.
S tím, jak roste schopnost vnímání a chápání, roste i schopnost vnímat a chápat víc. Je značný rozdíl mezi tří letým dítětem a profesorem v oboru astronomie.
Čím více budeme objevovat, tím více se dozvíme pravd, a nejen o vesmíru, ale také o nás samých. A o to především jde.
Ale je klidně také možné, že pravda může být úplně jinde a zcela odlišná ode všeho, co známe či se domníváme, že víme.
Čtěte blog Suscitatora na Seznam Médium.
Poznámky pod čarou
[1]Podle současných vědeckých teorií a hypotéz je pozorovatelný vesmír oblast vesmíru, ze které k nám mohlo od Velkého třesku doputovat světlo. Vědci uvádějí přibližnou vzdálenost 96 miliard světelných let.
[2] A pokud je vesmír ohraničený časem a konečný, zanikne buď velkým smrštění, nebo roztažením anebo v žáru či vychladnutím.
[3] Ovšem budhisté jsou v tomto výjimkou „mysl, která je nezničitelná a neohraničená“, a kosmologické představy Indů ve Védách jsou fascinující.
