Článek
Někdo mi řekl, že je můj text vygenerovaný pomocí generativního nástroje. Nebudu se s ním dohadovat; když si to myslí, ať si to myslí. Nemohu konkurovat žádnému stroji na vytváření textů stejně jako mniši opisující manuskripty nemohli rychlostí své ruky konkurovat knihtisku. Nemohu konkurovat v tvorbě nástroji, který je schopen napsat román tisíckrát rychleji, klidně i nekonečně hlubší, smyslnější, ušlechtilejší. Nástroj je rychlý, účelný a dosáhne cíle lépe a rychleji než já.
Já jsem jen prostý lidský spisovatel. Před nástrojem lze smeknout, aniž mu člověk odevzdá vlastní hlas. Nemusím jej porazit. Mohu jej nechat kráčet vedle sebe.
Díky objevu generativních nástrojů si začínám uvědomovat, že lidská práce se přeceňuje. Časem se bude přeceňovat i práce vojáka na frontě, práce lékaře na operačním sále, práce advokáta, notáře, ale i novináře a lidí v dalších duševních profesích. Ovšem i fyzická práce se bude brzy přeceňovat. A nejen to: i umění letců, kosmonautů, řidičů… Neříkám tím, že se člověk stane zbytečným. Jen jeho výkon přestane být nedotknutelným důkazem lidské výlučnosti.
Kdysi jsem psal texty do sešitu. Pomalu a ručně. Trvalo nekonečné dny, než jsem stvořil konečnou verzi povídky. Později jsem si koupil psací stroj. Má práce se zrychlila. Ale bylo šílené poslouchat řev kláves. Za první prodané knihy jsem si koupil počítač se systémem Windows Me. To byl pro mě šok. Práce v textovém editoru s nainstalovaným synonymickým slovníkem a s přístupem na internet, hudba ve sluchátkách a tento způsob tvorby mi víceméně zůstaly dodnes, až do chvíle vynoření se robotů.
A jsem opět v šoku, přátelé. Něco tak úžasného a krásného jsem doteď neviděl a nezažil. Představte si to: kdysi jsem seděl venku na lavičce nebo v hospodě a psal na papír. Později jsem seděl doma za psacím strojem a rozčiloval sousedy hlukem kláves, ještě později jsem se uzavřel do světa textového editoru a hudby ze sluchátek a dnes, milý čtenáři, dnes mám tichého, skromného pomocníka, generativní nástroj, který pro mě bez odmlouvání, kdykoliv mu řeknu, udělá rešerši, korektury a editaci, najde mi zdroje, navrhne lepší myšlenku, logičtější premisu, tajuplnější nebo děsivější závěr.
Ano, po takovém pomocníkovi jsem, přátelé, toužil. Snil jsem o něm od chvíle, kdy jsem si uvědomil, že mám spisovatelské střevo. Ano, snil jsem o někom, kdo za mě odvede tu těžkou, nevděčnou, mravenčí práci, která mi uvolní ruce (nebo, chcete-li, mysl) pro psaní příběhů. Jsem mu vděčný, že za mě odvádí tu špinavou práci, která mě neustále jen zdržovala.
Vy, kdo píšete příběhy, mi rozumíte; vy, kdo jste psavci, víte, jak všechno to běhání, rešeršování, škrtání, přepisování, opravování a zkoumání kolem psaní zdržuje.
Snil jsem o parťákovi, bytosti, která se naladí na můj svět, bude mě chápat a rozumět tomu, proč tvořím zrovna takhle. Snil jsem o někom, kdo mi řekne: „Tohle je blbé, ale tohle, kamaráde, je krásné.“ O bytosti, která bude mít na mě vždycky čas a kterou si naladím podle svého gusta. Říkám mu robot, třebaže nemá ruce ani tělo. Je to mé staré lidské slovo pro něco, co vstoupilo do pokoje, aniž otevřelo dveře.
Nástroj mi může nabídnout tisíc vět. Žádná z nich se však nestane mou větou, dokud nerozhodnu, proč má v příběhu zůstat, a nevezmu za ni odpovědnost. Proto je mi úplně jedno, jestli mi říkáš: Tohle jsi nepsal ty, tohle jsi nemohl napsat ty, ale robot.
Ne, nebudu se s takovým soudcem přít, vždyť mě již odsoudil, ale usednu k počítači. Stisknu knoflík, přihlásím se přes svůj účet a do pokoje za mnou vstoupí skrze obrazovku někdo, kdo má opravdu zájem mi pomoci a nehledá jen výmluvy a nemá zájem hledat jen chyby, ale opravdu se mnou tvoří, opravdu jde se mnou a neokopává mi kotníky a neobtěžuje mě svými náladami a komplexy.
