Rituální interpretace skladby KI GIBIL

Připravuji text o životě žen v Sumeru ve třetím tisíciletí př. n. l. Jenže při práci na něm se mi stále vrací jiný text a jiný hlas.

Hudba Šu Inany.

Šu Inana, frontmanka stejnojmenného projektu, přináší Sumer do současnosti prostřednictvím hudby, kterou sama označuje jako Beauty Dark Metal. A její skladba KI GIBIL mě přiměla na chvíli odložit tabulky, prameny i rozepsaný text o sumerských ženách.

Nechci ji recenzovat. Chci napsat, co se podle mě v té skladbě děje s člověkem.

Kletbu nestačí vyslovit. Musí být vyňata z těla. Musí něco vážit. Musí být nesena. A teprve potom může zemřít.

Tak čtu dark metalovou skladbu KI GIBIL.

Rituální interpretace skladby KI GIBIL

Kletba musí dostat tělo, aby mohla zemřít

Kletbu nestačí vyslovit. Musí být vyňata z těla. Musí něco vážit. Musí být nesena. A teprve potom může zemřít.

Tak čtu KI GIBIL.

Ne jako rekonstrukci jednoho konkrétního sumerského obřadu, a ne jako návod vydolovaný z hliněné tabulky. Je to moje rituální čtení textu Šu Inany, vyrůstající ze sumerského obrazného světa, z logiky přenosu, nářku, očisty, božské moci a proměny.

V KI GIBIL se bolest nechová jako myšlenka.

Má hmotnost.

V mém čtení přechází z člověka do vody, do země, do větve, do hlasu zvířete. Rozpadá se. Ztrácí svůj původní tvar. A člověk, který stál na začátku rituálu, už na jeho konci není tím, kdo do něj vstoupil. To je pro mě skutečný děj skladby. Nikoli vítězství nad bolestí. Ale změna jejího skupenství.

Na začátku KI GIBIL stojí něco, co nelze jednoduše odhodit.

Kletba.

Nemusí to být kletba v pohádkovém smyslu, vyslovená čarodějem nad miskou kouře. Může jí být vzpomínka, vina, ztráta, slovo pronesené před deseti lety, které se stále vrací v půl třetí ráno. Některé věci v člověku přežívají právě proto, že nemají kam odejít. Proto potřebují nosiče. Voda. Písek. Větev. Zvíře. Hlas. Rituál dává neviditelné bolesti fyzický svět. To, co bylo dosud uzamčené pod hrudní kostí, dostává směr. Voda může odtéct. Písek může propadnout mezi prsty. Větev lze zlomit. Hlas může doznívat tak dlouho, až po něm zůstane jen ticho. Tady začíná KI GIBIL. Ne uzdravením. Oddělením. Poprvé se mezi člověkem a jeho kletbou objeví několik centimetrů prostoru. A někdy právě těch několik centimetrů rozhoduje o tom, zda člověk ještě vůbec dokáže dýchat.

Pak vstupuje bohyně Inana. Ne jako jemná patronka, která přikryje ránu látkou. Takovou bohyni v hudbě Šu Inany nenacházím. Inana její hudby nese nebe, válku, touhu, politickou moc, sexualitu, pád i návrat. Dokáže člověka korunovat a vzápětí mu strhnout korunu z hlavy. Dokáže otevřít bránu, za kterou už není možné předstírat, že jsme stejní jako předtím. Její přítomnost mění charakter celého dění. Dokud člověk pouze naříká, stále může couvnout. Když je vysloveno jméno Inany, začíná něco jiného. Rituál získává svědka, před kterým nelze lhát. A právě proto je její přítomnost nebezpečná. Ne proto, že by Inana byla „zlá“. Nebezpečná je každá síla, která člověku vezme možnost ponechat si vlastní lež.

„Nic se nestalo.“

„Už mě to nebolí.“

„Zapomněla jsem.“

„Je mi to jedno.“

Pod jménem Inany tyhle věty dlouho nevydrží. Jedna po druhé praskají. A pod nimi zůstává rána. Teprve s ní může rituál skutečně pracovat.

V KI GIBIL se objevují zvířecí hlasy a bytosti. Kozel. Kůzle. Medvěd. Vytí. Je snadné z nich udělat ornament: pradávnou faunu navěšenou na text, aby působil archaicky. Jenže právě tady se podle mě skladba láme. Zvíře není dekorace. Zvíře přichází ve chvíli, kdy lidský hlas přestává stačit. Člověk říká: bolí mě to. Zvíře řve. A mezi těmito dvěma zvuky leží propast. Ve světě KI GIBIL zvíře převezme hlas tam, kde lidský jazyk selže. Lidská řeč bolest popisuje. Zvířecí hlas ji na několik vteřin ztělesní. Proto v KI GIBIL vytí nevnímám jako zvukovou kulisu. Je to okamžik, kdy utrpení překročí hranici artikulovaného jazyka. Už není třeba vysvětlovat. Není komu. Zůstává hrdlo. Dech. Země. Tělo. A zvuk, který nevznikl proto, aby byl krásný. Právě tam se rodí jeden ze základních zákonů Beauty Dark Metal:

Krása nezačíná tam, kde přestane bolet. Krása někdy vznikne přesně v místě, kde už bolest nelze uhladit.

Pak přichází obraz, který je pro mě srdcem celé skladby. Kámen se mění v písek. Kámen má tvar. Má hrany. Lze ho držet. Lze jím zranit. Písek je tentýž materiál po ztrátě celistvosti. To je podstatné. Rituál bolest nemaže. Rozbíjí její architekturu. Některé vzpomínky přežívají desetiletí právě proto, že jsou v člověku uloženy jako kámen. Mají pevný tvar. Přesnou scénu. Jednu větu. Jeden pokoj. Jedny dveře. Jeden pohled člověka, který už dávno nežije nebo dávno odešel.

Rituál nedokáže změnit minulost. Dokáže však změnit způsob, jakým minulost existuje v přítomnosti. Kámen zůstává kamenem, dokud drží pohromadě. Rozdrcený kámen je stále stejná hmota. Ale už s ním nelze udeřit stejně. To je proměna KI GIBIL. Nepracuje s hříchem, rozhřešením ani vykoupením. Minulost není vina, kterou lze smazat. Je skutečností, jejíž moc nad přítomností se může změnit. V jejím textu slyším rozdrcení tvaru, v němž nás minulost mohla zraňovat.

V určitém okamžiku se obraz obrací téměř proti samotnému řádu světa. Božské moci (sumersky ME) slábnou. Umírají. Na první pohled je to paradox. Jak může zemřít to, co je božské? Právě proto je ten obraz tak silný. Některé věci nemohou být opraveny. Musejí skončit. I posvátná forma může vyčerpat svůj význam. I moc může být prázdná. I něco, co kdysi chránilo, se může stát vězením. V příbězích spojených s Inanou není sestup pouhou chybou v cestě. Ztráta není poruchou systému. Smrt není vždy poslední tečkou. Jsou to hranice, za nimiž stará podoba člověka přestává být použitelná. Proto smrt v KI GIBIL nečtu jako konec. Čtu ji jako zánik předchozí formy moci. Něco musí přestat existovat přesně tak, jak existovalo dosud. Jinak nevznikne žádná nová země. Žádné KI GIBIL, v mém čtení Nová země. Neumírá síla. Umírá způsob, kterým dosud vládla.

Na konci se žár vrací dovnitř do žároviště. To je rozhodující. Rituál nezačal proto, aby člověka vyprázdnil. Začal proto, aby oddělil to, co ho ničilo, od síly, kterou v sobě stále nese. Proto závěr nevnímám jako prosté uzavření brány. Něco se vrací. Ale ne kletba ve své původní podobě. Vrací se teplo po spáleništi. Paměť ohně. Schopnost nést vlastní život bez potřeby předstírat, že nikdy nehořel. Člověk po rituálu není čistý bílý list. Takové konce v hudbě Šu Inany nenacházím. A právě tady její hudbě rozumím nejvíc. Ani já nevěřím na člověka, který projde ohněm a vyjde z něj neposkvrněný. Po skutečném ohni zůstávají popáleniny, prach ve vlasech a pach kouře v oblečení. Člověk však může stále stát. V KI GIBIL slyším ještě jednu věc. Popáleniny nejsou vinou. Nejsou důkazem selhání ani znamením, že člověk musí být očištěn. Jsou místem, kde se o něj otřel vlastní život.

Tak čtu obraz člověka, který po rituálu zůstává stát s prachem ve vlasech a pískem v ústech. Není nový v tom laciném smyslu, že by minulost zmizela. Je nový proto, že už není pouze tím, co se mu stalo.

A teď už vím něco, co jsem na začátku nevěděl:

To, co mě kdysi drželo, může být jednoho dne pouze materiál pod mýma nohama.

Celý pohyb skladby proto čtu takto:

bolest → oddělení → přenos → rozpad → smrt staré formy → návrat síly

Nikoli:

bolest → zázrak → štěstí.

Takovým příběhům nevěřím, protože jsou vymyšlené a vytržené ze života. Člověk nepřestává být člověkem proto, že prošel rituálem. Mrtví zůstávají mrtví. Zrada se nestane nezradou. Promarněné roky se nevrátí. Řečená věta se nikdy nevtáhne zpět do úst. Ale může se změnit místo, které tomu všemu dovolíme obývat. To je pro mě hlubší význam očisty. Očista není vymazání minulosti. Je to ukončení její vlády. A právě proto se skladba nejmenuje jen podle destrukce, smrti nebo nářku. Jmenuje se KI GIBIL. V mém čtení: Nová země. Nová země totiž nevzniká tím, že někde daleko najdeme nedotčené místo, že se najednou staneme novým člověkem. Někdy vznikne přímo pod námi. Na téže půdě, kde jsme předtím něco pohřbili.

Kletba dostala tělo. Tělo bylo předáno krajině. Krajina je rozdrtila. Starý tvar zemřel. A zůstala zem. Rozrytá. Spálená. Pamatující. Ale znovu obyvatelná.

Možná právě to znamená přežít: nevrátit se do světa před ranou, ale naučit se postavit dům na zemi, která si ránu pamatuje.