Článek
Pamatujete si ještě, co se stalo 7. října 2023? Ne? Tak vám to připomenu.
Byl to masakr. Ne boj za svobodu. Ne „ozbrojené povstání utlačovaného palestinského národa“. Byl to promyšlený, s gustem provedený, hrůzný pogrom. Útok, který by si nezadal s praktikami nacistického běsnění. Jenže tentokrát vrazi nekřičeli „Heil Hitler!“, ale „Allahu Akbar!“ A reakce světa? Vlažná. Relativizující. Trapně diplomatická. Anebo rovnou jásající na univerzitách Západu, kde si mladí idealisté pletou vraždění s revolucí.
Neznám, a neslyšel jsem o nikom, kdo by poklekl na koleno a sklonil hlavu v omluvě — jak to známe z jiného důvodu.
Nechcete si přiznat, že antisemitismus žije? Tak si zkuste jen tak mimochodem veřejně říct, že podporujete Izrael. Uvidíte, kolik přátel na sociálních sítích vám zbude. Já Izrael podporuji a nestydím se za to — protože podporovat Izrael je znamením lidskosti a jasným důkazem toho, že mám výbornou historickou paměť.
Pojďme si to říct naplno: Židé jsou dnes jediným národem na světě, kterému je mnoha muslimy a antisemity veřejně vyčítáno, že přežil, který m u s í obhajovat právo na existenci. Že si po holokaustu dovolil nejen nevyhynout, ale ještě si drze založit stát. Vlastní stát. Kde izraelští soudci soudili a odsoudili nacistického zločince Eichmanna. V místě, odkud byli vyhnáni, málem Titem vyvražděni a římským vojskem poníženi.
Stát Izrael, který není dokonalý — a který evropský stát je? — ale který alespoň finančně neodměňuje vraždění jako „mučednictví“.
A co svět? Po holokaustu se mnozí dušovali: „Už nikdy.“ Ale to bylo, dokud Židé byli mrtvé oběti. Mrtví jsou bezpeční. Mrtví dráždí to lehké svědomí. Mrtví se dají oplakat na státních návštěvách, uctít položením věnce a minutou ticha.
Ale živí Židé, kteří se brání? Ti najednou zas někomu překážejí. Ti ruší pohodlné antiizraelské narativy. Kazí roztomilé obrázky palestinských dětí s prakem proti tanku. Jenže jakmile ten prak nahradí kalašnikov a dítě se změní v pětadvacetiletého muže s granátem, zájem nemizí. Ba hůř — sympatie zůstávají.
Evropa, která se tak ráda bije v prsa nad svou vinou za holokaust, dnes beze studu posílá miliardy do Palestiny — i když ví, že si za ně tamější obyvatelé nekupují potraviny, věci základní potřeby a nezkrášlují zemi, v níž žijí.
Evropou zase mašírují řvoucí davy, tentokrát ne s vlajkami s hákovými kříži a vyleštěnými holínkami, ale s transparenty „From the river to the sea“ — což, pokud si to někdo nevygoogloval, znamená výzvu k vymazání Izraele z mapy. Stejně jako kdysi křesťané volali po pronásledování Židů nebo jejich vyhnání, dnes progresivní levicová mládež a islamisté ruku v ruce chtějí jejich opětovné zničení. Jak poetické. Starý kontinent, který Židy nikdy nepřijal jako sobě rovné, teď znovu hledá cestu, jak je obětovat — tentokrát nikoli ve jménu Krista, ale v zájmu „míru na Blízkém východě“.
Připomíná mi to pasáž z knihy „Zničení evropských Židů“ od Raula Hilberga.
Tam se píše o fázích antisemitismu: konverze, vyhnání, vyhlazení. Co bude tentokrát? Když slyším, s jakou samozřejmostí se omlouvají útoky Hamásu na Izrael, jak se relativizuje nepopsatelně hrůzný pogrom spáchaný fanatickými muslimy — poprvé v novodobých dějinách Židů — pak chápu razantní a nekompromisní protiakci izraelské armády. Ano, stojím a budu vždy stát na straně Izraele.
Teď si možná říkáte — „No jo, ale Palestinci taky trpí.“ Ano, trpí. Seli vítr, sklízí bouři. Ale trpí hlavně kvůli svým vůdcům. Vlastní děti posílají do sebevražedných útoků, nemocnice mění ve sklady zbraní, školy v inkubátory nenávisti. Trpí kvůli kultu smrti, který nahradil politiku. Kvůli romantizaci násilí, která se prodává jako „odboj vůči nacistickému Izraeli“.
Kdyby dnes Izrael odložil zbraně, co by se stalo? Pokoj? Usmíření? Omyl. Druhý holokaust. A kdyby Hamás odložil zbraně? Mír. Ticho. Šance pro všechny na Blízkém východě.
Tak proč tedy tolik z vás obrací oči v sloup, když se Izrael brání? Proč je Izrael jediný stát na světě, jehož samotné právo na existenci se zpochybňuje na akademických půdách, na sociálních sítích a v ulicích měst celého světa? Co to vypovídá o nás, o naší civilizaci, o našem pokrytectví?
A ještě něco — kde jste byli 7. října? Vážně jste ten den jen „odskrolovali“ dál?
